Písek byl městem mého mládí, škol, snů lásek, bolestí i radostí, zažil jsem v něm doby svobody i válku, zklamání i naděje, zisky i ztráty lidí a také ideálů. Byl to nezapomenutelný čas. Kdykoliv se vracím, jakoby město mluvilo o všech těchto událostech. Vracím se proto se smutkem nad odplynulými krásami, ale především s díky za všechny...
„Myslíš,“ nadechnula se, „ že je to tak špatně, Janičko? To mi chceš říct?“ „Ale ne, to ne. Vlastně to tak bylo jednodušší, když táta umřel. Nebo když nám nadávali do židáků a neudělali tě tou vrchní sestrou. Ale já si prostě vedle tebe připadala jako hroznej srab… A teď Kristý… Taky se cítí nalepená...
Až se zavře tahle kavárna A ticho potmě obuje si boty Jen jedna hvězda nezdárná S kometou splete si své noty Sám pan profesor Sedláček Vejde sem tak podivně bledý S pečetí spánku, tichý, nepláče Jak tichá je Otava, když přijdou ledy Vedle něj Ševčík svoje struny ladí A Aleš po stolečku čmárá Dnes nikdo...
Padá, padá, kapka deště slze tolik podobná hledím na ni, prstem ji hladím na sklo chladný tvář si dám Hledím na ni a smutek v duši mám (klip) Z knihy Rocková poezie
Čas vůně trávy, nočních létavic jepičích lásek za svitu voskovic dny vlčích máků, hodiny toužení vteřiny vzpomínek a věčnost nadějí Noci sovího ticha, dálek hvězdných drah tanců zmatených můr, když duši svírá strach vítání slunovratu, žár polední pálí do tmy slastných vzdechů, ohně planou v dáli V žilách krev se vaří krásou dívčích těl chmýří...
Vůbec jsme si spolu už s Maruškou nerozuměli a to mě neskutečně trápilo. Miloval jsem ji stále, ale jak se zdálo, ona mne už ne. Trápila mne svými proměnlivým náladami a nakonec jsme se spolu i rozvedli. Jak jsem zmínil, červenou knihovnu v popisu momentů mého života vynechávám, tak i nechci dvakrát rozebírat poslední stránky posledního dílu...
Nikdo už nepamatuje, kdy tomu bylo, je to příběh z věků tak starých, od kterých se všechny kostry a kly slonů rozpadly v prach, pohltil je písek a zapomnění. Tehdy byl svět zcela jiný, ten, kdo ho stvořil, měl tak bláhový nápad, že jako první stvoří zvíře, želvu, která bude mít tak pevná záda, že...
Písecké hory… Obloha se souznačně blyští v ledových krystalcích, Le Grand Jeu je opuštěna. Osiřelé stromy podřimují nad hroby, těla utkaná z prázdnoty vyplňují prostor. Než mysl duha prostoupí, mlha se rozpustí pod víčky. Na hrobě Richarda Weinera sedí veverka, mlčí a hledí mu do očí. Ze sbírky Archimedův bod
Pouštím slova po vodě, slova o lásce a svobodě. Prý v ní hoří kameny, Jak? Voda pokrčí oběma rameny. Tam, kde poklidně si pramení, milá Otava dá poutníkům znamení. Protéká Pískem od věky věků, lidé ji ctí ve slávě i v pokleku. Jediné, čeho si lituje, že ji každý bezmezně miluje. Miluje tak, že když...
Pocta Zdeňku Janíkovi středa, dubna 13, 2022 (in memoriam) Odešel za Řeku, co si tak plyne… odešel k Věčnosti, o které nemluvíme. Odešel… tak, jak na tento svět, v plodu zrodí se lidský květ! Odešel, a my víme kam, do nebe… Básníky přivítán. Přivítán těmi, jejichž verše dále žijí, byť srdce jejich v Zániku dobíjí....
