DÍLA

AKTUÁLNÍ VHLED

Život jde dál ? Proč vlastně říkáme, že jsme tu jen na chvíli? ? Kde je autentický klíč ke správnému žití? ? Kdo má pravdu a co dělat? ? Potřeba vhledu ? Účinné změny lidského myšlení lze dosáhnout učením

 Je podmračné, ale příjemné teplé nedělní odpoledne, jemně mží, na Písecké promenádě jsou rodinky s dětmi a pejskaři, sytě voní lípy a na nábřeží z písku se na chvíli zastavily vysochané sochy, vzpomínkou na století od začátku první světové války, obrázek jako vystřižený z konce Rakouska-Uherska. Kolik lidských osudů tady prošlo a přešlo, ale život půjde dál, po letních lijácích se pískové sochy historických osobností na píseckém nábřeží zase rozpustí v samotný, pouhý písek, aby napřesrok mohli sochaři zvolit jiné téma. Po řece Otavě už neplují vory, ale i v tuto chvíli se tu dokázal zastavit čas. Zrovna usedl na břeh párek labutí, kolemjdoucí po nejstarším kamenném mostě v Čechách je krmí pamlsky, na nábřeží se slétají racci a nesmějí u toho chybět ani holubi kroužící nad starou elektrárnou, se kterou František Křižík rozsvítil Písek.
Stojím uprostřed archeologie času, myšlenky se vracejí, až přijde časový zlom, pojednou pár labutí vzlétne a nad vodou nakreslí tajenku žití, než v jiném okamžiku znovu usedne na břeh, tentokrát v milostném splynutí. U stolku před cukrárnou Mozart sledují tento segmentovaný průběh času japonští turisté, v úsměvných maskách zdvořilé radosti, ale co jim říká česká historie královského města, založeného králem Přemyslem Otakarem II.? Smějí se a vypadají, že jsou šťastni. Jenže…?  „Štěstí! Co bylo a je štěstí? Muška jenom zlatá, která za večera kol tvé hlavy chvátá…,“ prolétla mi hlavou vzpomínka na dobu píseckého básníka, Nerudova současníka Adolfa Heyduka. Při pohledu na nedaleký vodou přetékající Šrámkův splav je to stále táž vize, camera obscura, šťastný svět, ale teprve pohled dál, ve směru tekoucí řeky dává nahlédnout myšlenkám, jak plyne čas, který možná neexistuje, zůstává fikcí, bude naším snem.
Hluboko v podzemí planety Země se přelévá magma a země se občas otřásá nakumulovanými emocemi hmoty. výbuchy sopek, ale lidé neuvědomujíce si vratkost žití, se brzy otřepou, zapomenou a žijí svým způsobem života dál. Řečeno zpoza lidské mysli:  ? Na místě Neapole vyrostla nová Neapol, vidět i tuto a zemřít?
Kdyby to byl jen prapůvodní instinkt, pokoušející se komunikovat s našim rozumem, jenže stále nepoučitelní zapomínáme i na hrůzy válek a válčí se vesele dál. Je otázkou, zda nepotlačují relativně  novější, ještě ne zcela v mozku ukotvené emoce, kolektivní paměť. Se stále větší specializací činností jsme navzájem závislejší, ale navenek si to v úsilí boje o přežití a moc nepřipouštíme.

Z knihy: Ždichynec, Bohumil. Známe sami sebe? Praha: Grada Publishing, 2016. S. 124-125. ISBN 978-80-271-0005-7.