DÍLA

Rodinný portret
/…/
Nediv se nikdo, že babička Apolonie Hainzová psala německy. Vždyť narodila se r, 1815 a pocházela z rodiny městské. Otec babičky byl lékařem v Březnici, a rodina pokládala se za šlechtickou. Ale predikátu (de Brosche) neužívala, a třeba že našel jsem v jedné staré knize navštívenku někoho z té rodiny s erbem šlechtickým, myslím, že bylo vše spíše jen rodinná tradice a že na šlechtictví nebylo dokumentů. Otec babiččin, Blažej Antonín Brosche, narodil s r. 1770, podle dochovaného křestního listu z r. 1797, jako syn Františka Antonína Brosche, panského hospodářského ředitele v Štarkově (Starkstadt), který podle krásného diplomu zrušené již university v Ingolstadtě (v Bavorsku) z r. 1757, jenž je nyní v mé ruce, studoval práva a stal se na universitě licentiátem, a jeho manželky Barbory. Na rubu dotčeného křestního listu poznamenala má babička německy, že matka Blažeje Brosche byla baronka Gelordtová.

Dědeček můj Ignác Hainz se, pokud vím, dost tomu všemu šlechtictví naposmíval. Babička sama na modrou svou krev mnoho nedala, ale její starší neprovdaná sestra, která jen o několik let ji předešla na věčnost, zakládala si více na rodinné slávě. /…/ Otec babiččin, než se stal lékařem (ranhojičem a porodníkem), byl na vojně. Myslím, že na vojnu mezi studiemi mediciny utekl, a babička o té „turecké“ vojně, kterou otec její prožil, ráda a často vyprávěla. „Uměl již tenkrát hodně – povídala – a tak povolali ho k jednomu raněnému pašovi, aby ho léčil. Co on ránu prohlížel, vymýval a obvazoval, turečtí vojáci s vytasenými šavlemi stáli kolem něho, aby snad pacientovi neublížil, a když by hotov, přinesli mu šálek turecké kávy, Paša, když se uzdravil, obdaroval ho krásným náčiním lékařským.“ S tím náčiním lékařským vrátil se její otec do Čech, vystudoval (mám jako památku po něm diplomy magistra chirurgie a porodnictví dosažné na universitě pražské r. 1804, a diplom zvěrolékaře z téhož roku) a usadil se v Březnici. V Březnici zůstala babiččina matka Marie, roz. Šímová i po smrti svého chotě, požívajíc pense či podpory hrabat Kolovratů. Byla to podle vyprávění mé matky opravdová „zlatá, pohádková babička“, na níž vnuci a vnučky s láskou viseli. /…/ Písní a pohádek uměla prý bezpočtu, znala pověsti celého kraje, legendy starých kostelních obrazů, a mnohé z pověstí těch přešly na mou babičku -její dceru, která je dále vyprávěla zase svým dětem a nám vnukům.
/…/
Dědeček Ignác Hainz byl v Mirovicích kupcem, a to zprvu v městě snad jediným, a dařilo se mu dobře. Zastával různé funkce v obci a v rozličných komisích a těšil se vážnosti spoluobčanů i úřadů. Dům, v němž měl krám, si koupil, jednopatrový, ale hluboký dům na náměstí s pěkným dvorkem a milou zahradou, z níž vedla dvířka po dvou stupních k říčce Vlčavě, (český veršovec Matěj Havelka, jenž tu kdysi působil jako sudí, říkal prý jí Mlčava), tiše kolem tekoucí a šplouchající. Ale po letech, kdy vzdělání dětí vyčerpalo jmění, počet kupců se rozmnožil a obchody vázly, dědeček zestárlý a churavý, prodal obchod, a v době, kdy jsem dojížděl za studií do Mirovic, byl již i můj dům rodný prodán a dědeček s babičkou měli tu jen výměnek a dole malý krámek pro tabáční trafiku. Té trafiky, ač jí dosti svízelů natropila, nechtěla se babička vzdáti do své smrti, chtěla míti až do posledního dechu nějaký svůj vlastní příjem.

Dětí měla babička osm, čtyři syny a čtyři dcery. Jedna vdaná dcera zemřela babičce již v pozdních letech jejího života, a to byl pro babičku velký zármutek. Ale ještě s větší lítostí vzpomínala na svého nejmladšího syna Rudolfa, který výborně studoval na píseckém gymnasiu a najednou si vzpomněl a dal se na vojnu a jako voják, onemocněv v Haliči, v Písku zemřel. Bylo mu asi devatenácte let teprve, a babička vyprávěla vždy se slzami v očích o tom mladém ztraceném životě, a pokud mohla, vypravovala se aspoň jednou za rok na jeho hrob na vojenský hřbitov písecký u sv. Václava.
/…/
V době, kdy přijel jsem několikráte do Mirovic o prázdninách jako student, byl již život dědečkův a babiččin tichý a skrovný. Obývali dvě místnosti v poschodí, jednu větší, druhou malou, kuchyňku měli dole. Ve větším pokoji stávaly dvě postele z měkkého žlutě natřeného dřeva, krásně vykládaný „Zinnkosten“, který jsem později já dostal, dvě také trochu vykládané skříně, stará lenoška a pohovka a malý vykládaný stolek,u něhož dědoušek dělával účty a babička psala dopisy, inkoustovými kaňkami všecek začernalý. Střídali se v trafice, obyčejně seděl tam dědoušek dopoledne, odpoledne babička. Dědoušek zatím, byla-li pohoda, trochu si vyšel. Večer zavírala babička krámek, co dědoušek, ani nerozsvítiv často, povečeřel polévku a ulehl. Jednou tak vypil místo polévky teplou vodu, kterou si babička připravila vedle polévky k mytí, a pak naříkal, že polévka byla nějak slabá. „To je prach a prach ženská!“ huboval žertem, když se omyl vysvětlil, „už mě jen vodou krmí.“

/…/

Náš rod a naše rodina

Od malička slýchal jsem doma, že i po otci pocházíme z rodu šlechtického. Neměl jsem nikdy touhy nabýti snad znovu šlechtického predikátu a to ani v době, kdy skýtalo to jak na studiích (Strakovské stipendium), tak ve státní službě značné výhody a vyhlídky, ale proto že se o věci doma často hovořívalo, všímal jsem si zmínek o našem rodě v různých publikacích. /…/ Listin ani dokladů, že pocházíme z Klášterských z Rosengarten, jsme neměli, ale nikdy jsme o tom nepochybovali, protože byli jsme jediný rod toho jména, a podle podání rodinného přistěhoval se děd mého otce Jan do Kostelce nad Labem odkudsi z jižních Čech a také odtud (z Milevska), přivedl si svou manželku. Jeden z bratří mých, hledaje v starých farských matrikách, zjistil, že rod Klášterských byl kdysi hojně rozvětven na Milevsku. /…/

Rozkošná příhoda stala se mi se starým slavným dějepiscem Aug. Sedláčkem. V době, kdy jsem často zajížděl do Písku, představil mne Ad. Heyduk Sedláčkovi. Ale ten za rok na mne docela zapomněl a nezbylo než druhé prázdniny představiti mne znova. To se opakovalo pak kolik let. A když mne tak Heyduk představoval na náměstí píseckém už snad po páté, prohodil najednou Sedláček “Klášterský? Klášterský? To je mi povědomé jméno.“ Myslil jsem si, že by už mu mohlo býti povědomo, když jsem byl literárně činný už mnoho let, ale neříkal jsem nic. Heyduk se usmíval a šli jsme dále. A tu Sedláček, jenž mlčel a patrně vzpomínal, najednou zvolal: „Už to mám! Klášterský z Rosengarten, stará erbovní rodina táborská ze 17. století.“ O mém jméně literárním nevěděl nic.

/…/

Děd můj měl v Kostelci nad Labem dům s poli a lukami, byl měšťanem a provozoval mydlářství. Za manželku měl Marii rozenou Libotovskou z Nymburka, jež zemřela r. 1859. Manželství jejich bylo požehnáno mnoha dětmi. /…/ Můj otec Antonín Řehoř byl čtvrtým synem a narodil se 9. května 1828. /…/
Vlastní kupectví zařídil si otec můj v Kostelci nad Labem, tam se také ve věku 21 let oženil s Marií Vlkovou, selskou dcerkou ze vsi Čenkova u Dolínku, a tam narodilo se i několik jeho dětí. Ale obchod v Kostelci se otci nedařil valně, a proto odstěhoval se do Prahy a přijal místo obchodního cestujícího. R. 1863 zemřela jeho první choť ve věku 34 let, a tři synové Otto, Eduard a Jan a dvě dcery Matilda a Marie, všichni ještě nedospělí, zůstali bez mateřské péče. Na svých obchodních cestách poznal otec Marii Hainzovou, dceru kupce Ignáce Hainze v Mirovicích a tu si zvolil za druhou svou ženu a za matku svých osiřelých dětí. /…/ R. 1866 za války utekla se matka s dětmi ke svým rodičům do Mirovic a tam jsem se pak narodil já 25. září 1866 jako prvorozený její syn.
/… / Brzy po mém narození odstěhovala se rodina naše zpět do Prahy a tam během dalších let narodili se další moji sourozenci: Anna, Richard, jenž však jako nemluvně zemřel, a Viktor. Otec náš, nabyv slušnějšího jmění, vstoupil jako společník do firmy“Stengl, Baroubek a spol“, jež vyráběla různé punše a likéry, ale nikoli, jak se nyní děje pomocí etherických olejů, nýbrž skutečně ještě z ovoce. Továrna naše byla umístěna v domě na nároží Poříče a Jezdecké (nyní Havlíčkovy) ulice, a v domě tom také jsme bydlili. Když jsme jedenkráte právě seděli u oběda, zazněla a celým domem otřásla ohlušující rána. Na dvoře stál velký prázdný sud od lihu. Synek domovníkův vyndal z něho zátku a sirkou svítil si k pohledu dovnitř. Plyny v sudě nahromaděné se vzňaly a sud vyletěl do povětří. Hochovi nebylo valně ublíženo, ale přesto dostala firma výpověď. Byla přenesena do Nekázanky, a rodina naše odstěhovala se na Haštalské náměstí, brzy však nalezen byl jak pro továrnu, tak i pro rodiny obou společníků – Baroubek mezitím vystoupil z firmy – jednopatrový dům s velikým dvorem v Truhlářské ulici. Na průčelí skvěla se nová firma Stengl a Klasterský. /…/ Společník otcův byl Němec ze Žatecka, ale otec důvěřoval mu neobmezeně. Brzy ukázalo se, že ke své škodě. Společník vybíral si ze závodu hojně peníze, otec je nechával v závodě a přišel o všechno. Pohroma pro celou rodinu! Otec děsně rozčilen hrozil společníku i sobě zastřelením, nastalo zkoušení a revidování obchodních knih, otec soudil se se společníkem, ale nevysoudil haléře. Závod byl zrušen, a otec počal sebe a rodinu svou živit jako pražský obchodní agent. Zastupoval obchodní domy německé, maďarské, italské a španělské, výtěžky nebyly velké, jen tak že jsme se udržovali nad vodou, a co tu bylo po léta pro něho, asthmatického a předčasně zešedivělého, od božího rána do večera práce a plahočení po městě za zakázkami.! Z Truhlářské ulice přestěhovali jsme se nakrátko do ulice Benediktinské (na Starém městě)a pak do ulice Templové do malých pokojíků, vedle nichž měl otec malou pisárničku. Byl to dům samých chudších lidí; v patře byla jediná dlouhá chodba, červenými dlaždicemi či lépe cihlami vydlážděná, a z ní vedly vlevo i vpravo dveře do bytů jako v klášteře.

Z knihy: Klášterský, Antonín. Vzpomínky a portrety. Praha: Borový, 1934