Vzpomínám si dodnes živě na týden po 21. srpnu 1968, kdy k nám nečekaně vtrhla vojska států tehdejší Varšavské smlouvy a kdy nikdo nevěděl, co bude dál. Kollárovou ulicí v Písku projížděla tehdy vojenská auta plná ozbrojených vojáků včetně tanků ne v jednom, ale ve dvou pruzích, a jejich pásy ulamovaly obrubníky chodníků s takovou silou, že kousky kamene létaly až do výše druhého patra. Strach a nejistota ovládly město. Nedaly lidem spát. Kdo nemusel, raději nevycházel.
Ani v tehdejších Potravinách v Písku nebyla situace snadná. Nikdo z řidičů v prvních dnech okupace nechtěl vyjet. Všichni se báli. Až na jednoho. Pana Františka. Otce čtyř dcer. Jezdil se starým nákladním autem značky „RN“ a měl vždycky pro strach uděláno. Sháněl se druhý do party. Zavolali mi. S panem Františkem jsem se dobře znal, vždyť jsem s ním až do srpna jezdil. Ze zdravotních důvodů jsem tehdy musel přerušit studium na vysoké škole a tak jsem šel na půl roku dělat závozníka.
Na výzvu jsem reagoval okamžitě. Neváhal jsem. Ráno 23. srpna jsme spolu opět vyjeli. „Erena“ naložená až po plachtu těžce supěla do serpentin za Pískem.
„Co vám to kouká z pod sedačky?“ zeptal jsem se pana Františka.
„To nic, to je jen doutnák.“
„Doutnák?“ řekl jsem udiveně.
„Doutnák, od dynamitu.“
„Dynamitu?“ vyvalil jsem na něho oči.
„Jasně, jakmile nás zastaví Rusové, tak ten doutnák zapálím, nedostanou ani pralinku,“ pravil s klidem a dal si do úst cigaretu. Krve by se byl ve mně tehdy nedořezal. Neměl jsem důvod mu nevěřit, moc dobře jsem věděl, že co řekne, udělá. Co jsem však mohl dělat, jeli jsme a lidé na nás čekali. Kdykoliv jsem uviděl nějakého vojáka, bylo mi nanic. V podniku ale správně předpokládali, že kdybychom vezli zboží v nákladním automobilu „V3S“, mohli bychom mít problémy. S tímto typem automobilu totiž jezdila také naše Československá lidová armáda. Staré „ereny“ si naštěstí nikdo valně nevšímal.
Faktem bylo, že kdybych byl předem věděl, co mě během onoho srpnového týdne čeká, asi bych do práce nenastoupil. Kdoví. Vždyť sedět v autě s dynamitem a jet s řidičem, který je schopný čehokoli, to mohl buď jen blázen, nebo sebevrah. Ale mně bylo osmnáct a v osmnácti je každý tak trochu blázen.
Pamatuji se, že než jsme dojeli do první vesnice a než nás přivítala vedoucí místního pohostinství, bylo mi strašně. Strach mně svazoval ruce i nohy. Její nefalšovaná radost z našeho příjezdu, její upřímná vděčnost za naši odvahu a statečnost, kterou si tehdy z nás dvou nikdo neuvědomoval, můj doslova panický strach citelně oslabila. Znal jsem ji z dřívější doby. Moc přívětivá nikdy nebyla. Co dokázal strach, co dokázala okupace?
Tohle všechno jsem pochopil daleko později. Skutečností ovšem bylo, že s každou další vesnicí, do níž jsme přijeli se zbožím, mě hrůza opouštěla. Druhý den jsem se dokonce do práce těšil. Jediní, kdo za mě prožívali skutečný a opravdový strach, byli moji rodiče. Neměli ale ani zdání, co všechno jsem za těch pár dní poznal. Kolik vděčnosti, laskavosti, úcty a pokory.
Z knihy Šulista, Petr. Krajinou předků mých. J. Hradec: EPIKA, 2013
Další ukázky z díla autora:
