DÍLA

Vyprávěnky o Letňáčkovi aneb malé pohádky pro moje vnoučátka

Bylo nebylo, kdysi žil v lese na Táborsku malý skřítek. Vypadal jako rozcuchaté  malé sluníčko a říkali mu Letňáček. Jeho jméno pocházelo asi od času, kdy se objevil poprvé. Bylo to v létě. Patřil do čeledi hodných skřítků, protože chodil za malými dětmi, s kterými si hrál a ukazoval jim zvířátka, stromy i květinky. Obvykle se zjevoval ve dnech, kdy bylo sluníčko schováno za mraky nebo když pršelo. Možná chtěl své malé kamarády rozveselit, když nemohli být venku.

Poprvé navštívil chatu u Knížecího rybníka, když tam pobýval dědeček se svým malým vnoučkem Péťou. To bylo radosti !  Venku sice lilo jako z konce, ale chatou se rozléhal výskot a smích. Malému klučinovi se totiž právě po probuzení zjevil  Letňáček. Poskakoval sem a tam jako zlatá kulička na posteli, hračkách i na podlaze. Občas pošimral svého nového přítele pod nosem či na noze. Toto neobyčejné ráno zpečetilo velké přátelství. Letňáček zůstal na chatě až do konce září  a vracel se tam po řadu let dalších, vždycky v létě.

LETŇÁČEK   NA  ŠUMAVĚ
Hodný skřítek Letňáček, který pobýval před lety v polesí poblíž Knížecího rybníka u Tábora, se po třech letech přestěhoval do lesů na Šumavu. Malá holčička Zuzanka, s kterou se kamarádil bydlela u lesa s babičkou. Pocházela ze Sušice a často vnučce vyprávěla o skřítcích z okolí. Jednou uslyšel, jak holčičce slibuje, že příští rok pojedou do míst, kde pramení řeka Vltava. Hned se rozhodl a po odjezdu Zuzanky s babičkou, se vypravil do šumavských lesů. Chtěl se jen krásně podívat jak to tam vypadá a vrátit se. Ale zůstal. Doma na něj nikdo nečekal, děti už odjely. Brzy se seznámil s neviditelnými obyvateli lesa. Oni totiž skřítci, bludičky a víly se zjevují jen dětem a hodným lidem. Jejich přičiněním poznal krásy a taje Šumavy ze všech stran. Podíval se do Hartmanic, navštívil Kašperské Hory, poznal Jelení Vrchy, zastavil se poblíž Plešného jezera, nakoukl do pralesa Boubín, prošel se Medvědí stezkou a zašel i na Stachy. Tam se mu velice líbilo, žili tam milí a hodní lidé. Jednou se pod Javorníkem setkal s hajným. Byl to chlap jako hora, ale vykračoval lehce, stromy se mu klaněly, hřiby se smály a všem bylo dobře.

LETŇÁČEK  A  MÚZY
Jednoho dne po svaté Anně, když venku vál studený vítr a drobně pršelo, objevil se na lesní cestě pán se psem. Skřítek Letňáček, který se zrovna tou dobou krčil pod pařezem u cesty, přeskočil na hřbet velikého psa a zavrtal se do jeho srsti, aby na něj tak nepršelo. Rozhodl se, že vyprovodí tuto dvojici na jejich každodenní vycházce. Po delší chvíli pravidelného a zcela rytmického pohybu čtyř tlap po mírně kamenité cestě, střídavě i trávou, se skřítkovi začalo chtít spát. Lesní ticho i dopad kapek jej uspával. Najednou uslyšel jak dvounohý doprovod něco povídá. Okamžitě zbystřil pozornost a přemítal koho asi ten pán potkal, že mluví. Opatrně se vysunul z teplého kožichu psa, kde mu bylo tak příjemně a vykoukl ven do deštivého rána. Nikoho jiného však neviděl. Pojednou si uvědomil, že vysoký pán vše říká psovi, kterého oslovuje Monty. Chvíli ještě čekal, zda pes bude taky odpovídat, ale když se tak nestalo, vrátil se do teplé skrýše psího kožíšku a poslouchal v klidu zajímavou řeč. Vzpomněl si na vyprávění kamarádek Múz. Z devíti sester, navštěvují pána se psem, který je spisovatelem a je znám v širém okolí – tři. Jsou to malé víly milující krásu, dobro a umění. Mohou se sice zjevovat po celý rok a dokonce i ve městě, ale obyčejně navštěvují své přátele ve volné přírodě. Tam mohou působit zcela přirozeně. Letňáček poslouchal vyřčená slova lahodící uchu a zároveň si uvědomil, že to jsou říkadla pro děti. Zaradoval se. V onen okamžik dostal nápad, že se musí co nejdříve oběma zjevit, aby o něm věděli. Poznal, že sám nestihne zajít za všemi dětmi, aby je potěšil, protože nemůže být všude. Může být jen někde. Ale pan spisovatel  rozdává radost všem!

LETŇÁČEK  VE  VRBICI
Cestou necestou šumavskými hvozdy kráčel pán se psem. Vraceli se z ranní procházky do sídla letního pobytu ve Vrbici. Už nepršelo. Domeček na kraji lesa je přitahoval teplem hořícího krbu. Pes Monty ani netušil, že si ve svém kožichu přináší z lesa podnájemníka, skřítka Letňáčka. Ten pořád vykukoval, aby zjistil, kam směřují kroky jeho nositele. Mezitím všichni došli k cíli své cesty. Pán vstoupil jako první a za ním pes, který se v předsíňce otřepal tak, aby co nejvíce vody z jeho srsti zůstalo na zemi. Skřítek přeletěl až do místnosti s lenoškou, kde sedával rád pan spisovatel. Zachytil se opěradla a čekal. Zanedlouho si sedl poblíž i Monty, aby se osušil u sálajícího tepla z krbu. Spisovatel se převlékl do suchého domácího oděvu, posnídal a pak usedl na chvíli do lenošky. Zavřel oči a chvilku o něčem přemýšlel. Pak se zvedl a odešel do své pracovny, aby tam zachytil na papír myšlenky, které jej napadly ráno v lese.

LETŇÁČEK  A  SVĚTÝLKA
V podvečer srpnového dne kráčel pán se svým psem na již tradiční vycházku. Byl ta zamyšlen, že uhnul z každodenní trasy a vydal se přes pařezy a klestí, neznámo kam. Skřítek, který už v chaloupce pod lesem docela zdomácněl, své nové přátele neopustil. Poklidně seděl na hřbetu psa a venčil se také. Najednou uviděl kolem sebe několik záblesků. Chvíli čekal co to je, zda se nejedná o bouřku po horkém dni, ale za pár okamžiků poznal, že mihotavá světýlka v dálce, nevěstí nic dobrého. Byly to zlé víly, které se chtěly pomstít svým sestrám Múzám. Záviděly jim, že se mohou  scházet u pana spisovatele, kde v pohodě přebývají po celý rok. Zlovůle, která je přivedla až sem, naháněla Letňáčkovi hrůzu. Chtěl zastavit kroky psa i jeho pána, ale vůbec se mu to nedařilo. Štípl sice Montyho do čumáku, ale ten se jen ohnal, podrbal tlapou a kráčel dál. Skřítek stále dorážel na psa, šimral ho za ušima, u tlamy i jinde, dokonce vyskočil i na klopu kabátu pana spisovatele, ale nikdo o něm nevěděl. Teď teprve poznal jak záludné je odkládat různá rozhodnutí na pozdější čas. Kdyby se svým přátelům zjevil už dříve, mohl by je nyní zachránit. Náhle dostal nápad, že použije nejvyšší možné varování, které je snad zastaví. Začal vydávat vysoký táhlý zvuk, který lidé neslyší, ale je alarmem pro zvířecí říši. Byl už nejvyšší čas. Oba poutníci se již blížili k pasece. Nad krajinou se snášel večer. Rej malých světlušek vytvářel čarokrásnou kulisu a lákal k odpočinku. Už jen pár kroků… Najednou se to stalo. Nad hlavami příchozích se objevil velký roj komárů. Přiletěli na úpěnlivou prosbu Letňáčka a bodali a štípali návštěvníky, kam se dalo. Pes se zastavil, strhl svého pána na zem a  za chvíli odešli zpět.

LETŇÁČEK  SE
VRACÍ Jednoho letního rána, když sluníčko nemohlo vůbec vykouknout z pod mlhy, protože zahalila do svého bílého závoje všechno kolem, objevil se v táborských lesích Letňáček. Vypadal jako strašidýlko. Nikdo by v něm mírumilovného skřítka nepoznal. Jakmile se doslech, že děti jsou opět v chatičce u rybníka, spěchal domů, aby je pozdravil. Postával u domečku, který poznal podle vůně. Tenkrát, když odcházel měl barvu borovou a nyní byl tmavohnědý. Stál pod cihlovými schody a přemýšlel. Věděl, že maminka nepustí děti ven, dokud se mlha nezvedne. Protože chtěl děti překvapit, a to několikrát, rozhodl se, že přinese ke schodům dva hřiby praváky a zasadí je vedle sebe, aby je nikdo nepřehlédl. Cítil je, že jsou blízko něj a tak to udělal. Pak se protáhl malým otvorem ve dveřích po vypadlém suku. Zavalilo jej milé teploučko i vůně domova. Úplně pookřál a rázem se proměnil ve skřítka, kterého děti milují.

LETŇÁČEK  NA  CHATĚ
Když skřítek Letňáček, který se dostal do chaty sukovým otvorem ve dveřích, uviděl snídající děti, přeskočil na stůl a uvelebil se blizoučko talířku. Očekával nějaký ten drobeček nebo vybryndanou kapku bílé kávy, aby se zasytil. Celým tím dlouhým putováním mu už vyhládlo. Najednou uslyšel hlas holčičky jak říká mamince, že se jí v noci zdálo o Letňáčkovi a že by chtěla, aby už přišel. Skřítek se málem prozradil. Drobeček z chleba mu zaskočil v krku jak mu srdíčko, při vyslovení jeho jména, poskočilo. No vida, tak oni o mě už ví a stýská se jim. Ale maminka jí odpověděla, že Letňáček navštěvuje jen hodné děti a včera vůbec nebyla hodná. Hračky si prý neuklidila a nepřišla včas ani k obědu. No, podívejme se, to jsou věci, pomyslel si skřítek. Tak já se sem ženu až ze Šumavy, a to je milí zlatí, pořádná dálka a malá holka přitom zlobí svou maminku. Ale než se mohl rozhodnout co udělá, vstala holčička od stolu, odnesla hrníček a talířek do kuchyně a běžela si uklidit hračky. Pak přišla za maminkou, dala jí velkou pusu a slíbila, že už bude hodná. Mezitím se venku začala mlha zvedat a bylo vidět na cestičku ke studni. Holčička si nazula gumačky a šla se podívat ven. Rozhlédla se a protáhla jako malé koťátko. Najednou uviděla pod schody dva hříbečky. Vrátila se do chatičky a volala na svého brášku i maminku, ať se jdou hned podívat. Chlapeček, i když stále ještě snídal, si honem naposledy ukousl a šel se kouknout, co je tak neodkladného, že byl vyrušen. Když to uviděl, byl rád, že se s ním sestřička podělila o zázračný úkaz. Chvíli všichni uvažovali, zda je tam mají ještě nějaký ten den nechat, anebo odříznout. Chtěli se také pochlubit sousedům a kamarádům s tímto ojedinělým nálezem. Do rozjímavého ticha a úžasu, řekla maminka dětem: „to je určitě pozdrav od skřítka Letňáčka, možná, že se brzy objeví…“ A měla pravdu.