DÍLA

Část I.

(s. 7-10, J. Otto, 1900)

Ranní vlak rakovnicko-protivínské dráhy stál připraven k odjezdu z Protivína. Vozy byly skorem prázdné, jak obyčejně na té trati; jen tak když studenti jedou na prázdniny nebo z prázdnin, vojáci když „rukujou“ nebo „jdou z vojny domů“, když v některém místě na dráze je trh, oživí se trochu vozba.
Několik lidí jen přisedlo; dohromady nejvýše deset osob bralo se z čekáren ke vlaku, a železniční personál průvodní pobíhal sem a tam, jen snad proto, aby viděti bylo horlivost jeho ve službě.
Stará paní sedající v Protivíně s dvěma slečinkami mohla zcela směle žádati konduktéra za kupé, kde není mnoho lidí.
„Jen tady, račte,“ pobídl otevíraje dvířka.
Bylo již zrovna před třetím zvoněním. Stará paní dobrou hodinu čekala na vlak. Přijela v kočárku jedním hubeným koníkem taženém odkudsi z okolí, s dvěma děvčaty, a v nedočkavosti své chtěla mocí vlézti do vlaku, který jen v opačnou stranu, na dráze císaře Františka Josefa k Vodňanům a Budějovicům. Jenom opětovným ujišťováním zřízenců železničních dala se přesvědčiti, že to není ten pravý vlak, ten její. Pak zase vyhrnula se s dívčím svým průvodem a veškerými zavazadly ku vlaku nákladnímu, který projížděl k Plzni. A na konec zapovídavši se v čekárně s jakousi známou paničkou, jež kohosi na nádraží provázela, byla by mále vlak svůj zmeškala.
„Ale času ještě milion,“ tišil konduktér s úsměvnou jihočeskou dobráckostí panino rozčilení, že snad přichází pozdě a nevezmou ji už s sebou. Mezi tím, co jízdní lístky probíjel, vstrčila mu do dlaně připravený již šestáček, jak jí byl nařídil doma muž, aby učinila.
„Fertig!! ozvalo se od vozu k vozu, a vlak hnul se z nádraží.
Projel kolem Míšence, zastavil se na zastávkách v Heřmani a Putimi, kde nikdy nikdo nepřisedá, a stanul v Písku.
Stará paní otevřela okénko vagonu a netrpělivě klepala na dvířka; když konduktér se dostavil, zeptala se, jede-li přece jen dobře do Prahy přes Zdice.
„Ale jo,“ ujišťoval konduktér bez pohoršení, zvyklý patrně na takové strachy. „Jen zůstanou sedět. To je přímý vůz až na Františka Josefa.“
„A nikde se nepřesedá?“
„Nikde. Přímý vůz,“ trochu již netrpělivě doložil, volán jsa kamsi jinam.
Stará paní upokojena zavřela zas okénko a něco promluvila k děvčatům, jež s ní jela. „Nezapomněly jsme doma tu škatulku s těmi hračkami, co Machalických posílají do Prahy?“ v leknutí zvolala.
„Ale ne,“ odpověděla dcera poněkud nevrle, „vždyť jsem ji sama nesla.“
„A deštník! Máme ve voze deštník? Nezapomněly jsme ho v čekárně?“
„Prosím tě, maminko,“ slečna se trochu zaškaredila.
„Dobře, to je dobře,“ upozorněna, že hledaný deštník drží v ruce, libovala si paní. „Jenom se mi zdá pořád, že jsem doma ty klíče od almary někam přece jen založila, a tatínek si nebude moci vzít kapesní šátek,“ zas rozpomínala se.
Dcera neuznala za dobré vůbec odpověděti.
„Podívej se,“ upozornila druhou dívku.
Bylať rázovitá hlava Adolfa Heyduka vynořila se mezi obecenstvem na nádraží. Úsměvně pozdravoval na všechny strany a přeletěv svýma vroucíma očima přijedší vlak, spěl s otevřenou náručí k němu, aby přátele, jež tam byl postihl, objal a na své bodré, vždy upřímně tlukoucí srdce přitiskl.
„To je Heyduk,“ řekla dívka poučlivě a s obdivem zároveň. Byla pře tím tři roky na měšťanské škole v Písku…