DÍLA

Kdykoli jdu kolem toho nízkého stavení školy, tanou mi na mysli slova Boženy Němcové ze začátku třetí kapitoly její nezapomenutelné Babičky, jejichž obměnou chtěl začít vypravování o této starobylé škole, která měla toho tolik společného s Pískem už tenkrát, kdy ještě Semice nebyly součástí velikého Písku.

Když člověk, prošlý moderní školou, putuje tudy, kde stojí osamělé přízemní stavení školy v Semicích, pomyslí si: „Jaká to mohla být škola? Do té bych nechtěl chodit…“ A přece tu skoro 200 let býval v zimě v létě radostný život. Pod nízkou střechou přebývala láska k dětem a úcta dětí k učitelům, kterou jen okolnosti někdy zakalily.
A všechny ty okolnosti — radostné i smutné — zachovala v pečlivých zápisech Památná kniha národní školy v Semicích, počatáve škol. r. 1873/4 za úřadování Matěje Malečka, řídícího učitele.
Nejprve chodily děti ze Semic do školy do Písku, od roku 1793 do Smrkovic a tři roky nato — 1796 — byla zřízena škola vSemicích. Vyučovalo se v jedné třídě obecním domě čp. 5 (v pastušce).  Školní budova semické školy byla postavena až za 15 let — roku 1811. Bývalo touhou i chloubou každé vsi mít vlastní školní budovu. Ale jaké s tím byly starosti a svízele, ukazuje historie stavby semické školy. Původní budova z r. 1811 byla menší než dnešní, měla jen jednu třídu, jednu místnost na byt učitele, maštálku a mlátek. Jak rostl počet školou povinných dětí, jedna třída nestačila. Místní škola v Šemících měla r. Í872 zapsáno 222 dětí. Poněvadž na tolik dětí nestačila ani jedna třída, ani jeden učitel, požádala místní školní rada o rozšíření na dvoutřídku, což c. k. zemská Školní rada povolila. Povolení druhé třídy znamenalo pro semickou obec povinnost opatřit k tomu způsobilou místnost. Po dlouhém jednání bylo rozhodnuto, než se přikročí k vlastní stavbě, najmout v čp. 9 v novém stavení Jana Bečváře dvě místnosti: jednu pro třídu, druhou jako byt pro podučitele.
Jednání o přístavbu druhé třídy k dosavadní školní budově bylo vleklé a svízelné. Smrkovičtí, kteří Semickým nikdy nezapomněli, že je připravili o školu, spolu se zástupcem virilního hlasu města Písku byli nejen vždycky proti, ale nadto využili každé příležitostí k podání žádosti o vyškolení Smrkovic ze semické školy. Veleslavná c. k. zemská školní rada v Praze jejich žádosti nevyhověla, že nebylo dostatečných zákonitých důvodů, tj. vzdálenost školy přes 4 km. Plán přistavět na školu patro, kde by byly třídy a v přízemí byt učitele, byl pro velký náklad (6 000 zl.) zavržen. Když však r. 1881 Jan Bečvář vypověděl nájem, stala se otázka přístavby akutní a bylo rozhodnuto po poradě s píseckým stavitelem Janem Bečkou přikoupit kus sousedního pole a přistavit druhou třídu v úrovni se starou budovou. Stavitel měl připravit plán a pamatovat při tom nejen na potřeby školy — do r. 1876 neměla škola záchody, žáci vykonávali svou potřebu kolem školní budovy — ale i na úpravu bytu pro učitele. V původní budově měl učitel jen jednu místnost. Později mu z chléva a mlátku zřízena druhá světnice, byla sice velká, ale vlhká, obyvatelná jen v létě. Na plán se čekalo do konce července a 1. srpna 1882 byla stavba ve veřejné dražbě zadána zedníkovi ze Semic Martinovi Solarovi za 2 908 zlatých. Stavba byla dokončena až na samou zimu, a aby se ve třídě vůbec dalo učit, muselo se hodně topit, což při přeplněné třídě nebylo asi příjemné. Ale přístavbou druhé třídy nebyl problém umístění dětí vyřešen. Ve škol. roce 1883—4 bylo do školy zapsáno 242 dětí, a to do první třídy 124, od druhé 118. A počet dětí rok od roku spíše rostl, než ubýval. Sotva za 7 let se boj o přístavbu další — třetí — třídy opakoval. Okresní školní rada prostě přikázala obci semické do roka vystavět novou třídu. Obec požádala oposečkání a slíbila postavit třetí třídu do začátku škol. roku 1893—4. Toho opět využili smrkovští občané a požádali o dvoutřídní školu se škodolibým odůvodněním, aby se semické škole ulevilo. Zavázali se: vykonati všechny zednické práce, opatřit kámen, dříví, dovoz a stavební místo. Ale přesto neuspěli. Okresní školní rada žádost zamítla a důvod stojí za zaznamenání: že „jsouce úřadem jedná jenom s úřadem obecním a nikoli s jednotlivými občany“. Záležitost přístavby třetí třídy se táhla 8 let. Návrhů bylo dost: udělat třídu z bytu učitele, přistavět patro — ale stavět se nezačalo! Když nebyl dodržen slib ke škol. roku 1893, nařídila okresní školní rada začít se stavbou na jaře 1894. Semice se odvolaly k zemské školní radě do Prahy, že jsou v Písku plánovány velké stavby (kasárna, chudobinec, sokolovna, tabáková továrna), že neseženou materiál ani lidi. Praha vyřídila žádost až po roce, a to zamítavě, a nařídila postavit třetí třídu do konce škol. roku 1887-8. Ale obecní zastupitelstvo v Semicích hledalo nové záminky, jak stavbu oddálit, podávalo stále nové návrhy, měnilo plány, až okresní školní radě došla trpělivost a stanovila termín dodání konečného plánu, a když nebyl dodržen, uložila pokutu 5 zl.
Semice rekurovaly zase u zemské školní rady. Ta rekurs zamítla a pohrozila pokutou 10 zl. To rozhodlo. V srpnu 1889 byla stavba třetí třídy dokončena. Ale dlouho si v Šemících neoddechli. Netrvalo to ani 10 let a začala nová tahanice o čtvrtou třídu, protože učebny byly stále přeplněny. Ve škol. roce 1906—7 bylo v první třídě 80, ve druhé 74 a v třetí  107 žáků a žákyň. Přiškolené obce byly vyzvány, aby se k přístavbě vyjádřily. Smrkovice se okamžitě chopily nové příležitosti  získat školu. Znovu byla měřena vzdálenost od prahu školy v Semicích až do středu Smrkovic a k chalupám na Boubíně, naměřeno však jen 2 400 m, což nestačilo, a proto žádost znovu zamítnuta. Marné bylo i odvolání až k ministerstvu školství do Vídně. A roztočil se zase kolotoč plánů na přístavbu, přestavbu a nástavbu, dokonce bylo navrženo starou školu prodat a vystavět novou s pěti třídami, aby tomu byl jednou konec. Zatímco se toto dálo, přišly Smrkovice s překvapivým nápadem — kdo jim to asi poradil? — na zřízení expozitury semické školy ve Smrkovicích, což bylo skutečně r. 1913 povoleno. A v září téhož roku  už ve Smrkovicích stála nová škola — jednopatrová, aby na ni bylo ze Semic pěkně vidět. Tak šťastně skončil zápas dvou obcí o školu, který se táhl 37 let. V Semicích se už čtvrtá třída nestavěla a škola si zachovala až do dnešních dnů svou původní přízemní stavbu. Jen čas odčasu byla opravována a péčí svých řídících lépe zvelebována — ale což to bylo platné, když dětí stále ubývalo. Od roku 1925 se začalo s omezováním tříd, až 11. listopadu 1975 byla semická škola pro nedostatek dětí zrušena vůbec a budovy využito na skladiště. Tam, kde před více jak 180 lety halasily stovky dětí, se rozhostilo ticho a stále zavřená okna teskně civí na rušnou silnici do Písku, jako by se divila, jak se ten život mění a ubíhá. Kde ty časy jsou, kdy děti z Písku, aby nemusely do školy s vyučujícím jazykem německým, chodily raději do školy do Semic.
Dělala-li stavba školy Semickým takové starosti, na učitele měli štěstí. Mnozí z nich — zvláště ve starší době — tu strávili většinu své služební doby, ne-li celou. Sžili se s obcí a od svých spoluobčanů se nijak nápadně nelišili ani způsobem života, vedli malé hospodářstvíčko, ani počtem dětí, mívali jich také hodně. Pan řídící Filip Jaroš jich měl 7; v Semicích působil 31 let (1874—1905) a při svých sedmdesátinách byl jmenován čestným občanem obce Semice. Učitelé vychovávali nejen děti, ale i jejich rodiče. Tak řídící Václav Bečvář (1901—1926) přesvědčoval rodiče, aby nepodceňovali školní docházku, zval je do školy k pohovorům, ne vždy s úspěchem, jak patrno ze zápisu na konci škol. roku 1906 „Černý květ“:
„Pro budoucnost budiž zaznamenána jména rodičů, kteří při protokolárním šetření ohledně nedbalé docházky před členy místní školní rady veřejně řekli: Nebudu posýlat(!) do školy. Jsou to Alžběta Keclíková z č. 38 a Václav Kačírek z místního chudobince.“
Nepomohlo ani pokutování rodičů. Protože si trest obyčejně odbývají vězením, hmotné škody tím neutrpí, nejeví trest u takových rodičů výsledků žádných. „Smutno, ale pravdivo!“
A přece k jedné vážné roztržce mezi učiteli a semickými občany došlo. Bylo to v roce 1873, kdy v Písku v Portyči vypukla cholera a mezi lidem se šířila pověra, že to páni způsobili, a aby se zbavili chudiny, sypou jim cholerový prášek. Aby se tomu zabránilo, stavěly se noční stráže. A tak i v Semicích, kde podezírali učitele. O řídícím M. Malečkovi roztrušovali, že má choleru v holi, a jak jí mává, že choleru rozsévá, a o učiteli K. Schützovi vykřikovali, že sype choleru do studní, a vyhrožovali jim oběma, ne-li zabitím, aspoň bitím. Přítrž tomu učinil energický Karel Schütz, který prohlásil, nepřestanou-li, že odejde a v novinách vše vypíše a že pak do smrti do Semic žádného učitele nedostanou. A to pomohlo.

A co děti — školáci?
Ve školních obcích Semice, Smrkovice a Nový Dvůr bylo tenkrát dětí jako smetí. V r. 1872 bylo do semické jednotřídky zapsáno222 dětí. Že se tam vešly, dá se vysvětlit jen tím, že se nikdy nesešly všechny. Starší měly úlevu a všeobecně byla školnídocházka tak nedbalá, že se ve škole jen střídaly. A i pro ty, co přišly, nebylo ve třídě nikdy dost místa v lavicích, nosívaly prý ze dvora špalíčky dříví k sezení nebo posedaly po zemi, někdy i na chodbě. I když byla dvojtřídka, bývalo ve třídě přes sto žáků; až po roce 1910 klesl počet žáků ve třídě na průměr 70.
Jak se v těch přeplněných třídách vyučovalo, těžko říci. Moji rodiče, kteří do této školy chodili v desítiletí 1880—90, na ni po celý život rádi vzpomínali. Naučili se tam psát, číst, počítat, až do vysokého stáří si pamatovali české dějiny, uměli zpívat lidové písničky, říkat básničky a často nám dětem vyprávěli, jak s nimi učitelé rozprávěli o současných událostech. A bylo jich v historii školy dost, nejednou velmi pohnutých.
Při manévrech 1887 byly v semickém lese Pecky zastřeleny dvě osoby: student reálky a vojenský sluha.
V roce 1903 způsobilo krupobití na polích i budovách veliké škody, jen ve škole vytlouklo 33 oken.
31. října 1914 padl na srbském bojišti první voják ze Semic Antonín Šefránek, zanechal tři malé syny, z nichž nejstarší zrovna nastoupil do školy.
A tak bychom mohli citovat dál, jak se r. 1918 sázela lípa svobody, za pět let nato se odhaloval pomník padlým, jak 10. května 1945 vítala hudba vítězné armády, jak bylo založeno zemědělské družstvo. To všechno bylo zapsáno jak v Památné knize, tak i do duší dětí a ty si pamatovaly po celý život nejedno ze slov svých učitelů, kterými tyto události ve škole doprovázeli. Semické děti skotačily a vesele žily jako všecky děti, ale lehké to v těch starších dobách neměly: doma musely dřít anebo je už v dětském věku posílali na službu.
Plno jich taky pomřelo ze špatného bydlení a podvýživy a i nedostatečná péče zavinila často smrt dítěte. Tak 11. listopadu 1883 vypukl oheň v Novém Dvoře ve stavení Vojtěcha Brabence, oheň se tak rychle rozšířil, že se hospodář s rodinou stěží dostal z obytného stavení. Ve shonu se zapomnělo na žáka II. třídy Josefa Škodu, který tu sloužil a spal ve chlévě. Teprve když chtěli zachránit dobytek a dvéře chléva zevnitř zastrčené už hořely, si na něj vzpomněli. Byl už tak popálen, že třetího dne zemřel.

I semická škola má své slavné žáky. Nejstarší a nejznámější z nich je Jan Cimbura, titulní hrdina Baarovy jihočeské idyly. Jako žák této školy je ve školním archivu doložen jen zápisem ze škol. roku 1829—30, bylo mu 12 let. Také bratři Grégrové, Eduard (1827-1897) a Julius (1831-1896) chodili do semické školy, když jejich otec, písecký nádlesní, bydlel s rodinou v novodvorské myslivně; Eduard byl lékařem a proslul jako zakladatel laciné edice Matice lidu s heslem Osvětou k svobodě, Julius byl právník a známý mladočeský politik. Ze semické školy vyšel také dělnický spisovatel František Hrubec (1911—1953), vyučený zedník, nadšený osvětový pracovník a autor sbírky povídek Zednická maturita.

Zavírám Památnou knihu národní školy v Semících, nad níž jsem prodlel drahné, ale milé chvíle, zvedaje často oči od krasopisných záznamů ke vzpomínkám na život a dílo těch školáků ze semické školy, které jsem znal a kteří mi o ní s láskou vyprávěli.
A zase se mi tlačí na mysl i do pera ta poutavá slova Boženy Němcové: Kdyby člověk, zvyklý hlučnému životu velkých měst, putoval údolím, kde stojí osamělé stavení…
Semická školo!

Otištěno z rukopisu.

Votava, Karel. Stará škola. Písecká čítanka. 2. díl. Písek: Okresní knihovna v Písku, 1981, s. 87- 92.