DÍLA

Masa tekoucí vody pod jezem věčnosti zhmotňující plynutí času.
V řece motýlího snu o duši hudba odplavující vzpomínku smrti

v rytmicky padajících zvucích. Pod zemskou tíží
vodopádem paměti kroužící molekuly vody,
ve víru genových pratvarů. Neuvěřitelná vášeň žít
ovládající podvědomí. Čas-  který jsme přijali za svůj
míjí nás svými dny i vteřinami, aniž si uvědomujeme
co nám odnáší, co nese. Svět-  kterým jsme včera žili
není už tím světem. V řece podvědomí
Brownův pohyb lidských molekul. Emoce a myšlenky
se otiskují se do vody. – Žijeme? Nežijeme?
Někde v předjaří se mihne láska třepotavým letem
běláska nad kaluží, kde se koupou kosi,
v rudnoucích uších student tuší, že přijde jarní počasí.

Měsíc nad řekou vrací v ozvěně plynutí jinou melodii:
– “ Kel a spár a dráp a zub, jako když zvoní kov?“
Čas plyne jako voda.
– Lze přestat s devastací života?
Lidé, tyto živé fosilie, jakoby z lůna hvězd,
páni planety nejsou globálně nezničitelní jako mikrobi,
jejichž život protéká naší smrtí. Tak plyne náš prostor,
jak voda napájející oceán.
– Sotva se narodíš, hned se začneš rozkládat
život je víc a víc nebezpečnějším
a tvůj věrný stín ještě opuštěnějším.
Rád bys zastavil v biologických hodinách
ten protichůdný čas
jenže tvé stopy kdosi zadupal
do chřtánu temnoty.
Lidská mysl plyne jako voda
mění tvar, průzračnost i skupenství.

Voda v nás i okolo nás.
Jsem vodní malíř, co se vody ptá:
– Mohla by v překračujícím čase shořet duše?
Bílkovinné lopatky buněčných ribozómů
v úklonu doby, naprázdno protáčejí
se homeostázou mysli.
S přibývajícím věkem kostra se odvápňuje
stává se křehčí, zranitelnou v celém objemu těla.
Prach jsme a v prach se obrátíme,
svlečenou lidskou kůži
věšíme na šňůru imaginárního prostoru.

Každý den po smaragdové noci
s jitrem se jakoby znovu rodíme.
– Prodloužím si svůj život tím,
když vodní báseň takto zachytím?
Třeba jsem ještě zůstal kdesi v Paříží
a můj vodní stín se láme jak věž Eiffelovky.
Nostalgie dozvuku v lasturách oceánu.
Podivná skutečnost placentárního zrodu
propouštějící chiméru rozbitých světů.
– Co když jsme sami mutanty, X- meny
ale byli ti, co vypadali jako my,lidštější?
V písku lidské mysli vře věčnost. Hukot jezu
v básni srdce ukonejší

( z rukopisu připravované knihy )
Dostupné zde