DÍLA

„Já teď musím na pole,“ pojednou starostlivě řekla mlynářka, roztrhávajíc nehty zrnko žita. „Muž si toho nevšimne – a Venoušek chudák-tak si myslím, aby si po tom učení trochu odpočinul. Máme žně – a pětikorcové pole žita máme posečené. Dnes začli sekáči jinde. Jsou tři a položí toho za den Bůh ví co.“
„A to vy sama máte na starosti?“ soucitně se otázal Josef, aniž by měl o tom pojmu.
„Ach Bože!“ vzdychla si. „A chase vařit, tolika lidem, a mlečům vařit, a na všechno dohlédnout, o všecka pole se postarat a na chasu dát pozor, aby nekradla!“
Josef se na ni soucitně zadíval. Měkounké její tváře se třásly a zapadlý nos na kulaté špičce silně zrudl. Oči jí vlhly.
„Šel bych s vámi na pole. Třeba bych tam dohlédl,“ pravil Pluhař.
Křížková se zasmála, jakoby si pomyslila, že by špatně dohlížel.
„Tak půjdeme,“ řekla pojednou, a byla ráda, že nemusí jít sama. Za chvíli ubírali se za Kačenou podél řeky po horké, prašné cestě. Mlynářka se ohlížela po zemi a odhazovala sem tam pohozený kámen s cesty.
„Jak jsou tak lidé… Tadyhle náš hořejší soused mlynář Štětka tohle dělá. Kamení nám hází na cestu, aby sem neradi sedláci jeli, a hned u něho zůstali. Máme s cestou kříž, k nám vede cesta ze všech vesnic okolo jeho mlýna. A on každého chytá, a leccos mluví. Ale tatík náš si toho nevšimne.“
„Žalujte ho!“
„Kdybychom ho přistihli!“
Zatím se podle úzkého lesa přiblížili k Štětkovu mlýnu, stavení pěknému, vysokému, se tří stran dvorem a bohatým stromovím obklopenému. Malý, březový háj přivíjel se z jedné strany k ovocné zahradě. Široký vjezd do dvora připomínal ráz větších dvorů. Vše bylo čisté, stále opravené, bedlivě šlechtěné.
„Jako klec to má,“ poznamenala mlynářka a bylo znáti na ní, že se zarděla a že ztěžka dýchá. „Ale abych vám řekla,“ počala živěji, leč velmi tiše, „proč se vlastně Štětka na nás zlobí a nás kazí – musím vám povědít, že má dceru – dceru! Snad si holka myslí na Venouška nebo sám Štětka snad by si ho přál za zeta – nebo co, ale že Venoušek nechce, zlobí se na nás.“ (Tu náhle zvážněla.) „Taky by moh´ Venoušek zmoudřet a raději myslit na Štětkovic Lidušku, než na tu mrchu v Písku.“ (Náhle sebou trhla a tahala Josefa za rukáv.) „Koukejte ji, koukejte, vidíte ji? Tamhle v zahradě – no, to je Liduška. – Není-li to hezká holka? A celá je do Venouška zblázněná!“
Na zahradě pobíhalo s malým psíkem štíhlé, as šestnáctileté děvčátko s dvěma dlouhými copy a vzlétavým pružným tílkem. Na zemi v zelené, nízké trávě ležela kniha. Dívka měla černé, lesklé vlasy a kvetoucí tváře. V ruce držela bičík, kterým chvílemi zapráskala. Šat měla růžový, kartounový s bílou zástěrkou. /…/ Josefa zamrzelo, že se převlékl do starých šatů. Neznámé naladění bylo již v celé jeho bytosti. /…/ Rád by byl mlynářce unikl a někde se toulal kolem těchto míst, ale ona se stále pouštěla do nového hovoru. Při tom pohlížela na zahradu, aby se s Liduškou pozdravila, jen jak by se tato ohlédla. „To je přece dívčina!“podotkla. „Kdež by se jí mohla ta písecká rovnat. Tahle je jako květ!“
Liduška, spatřivši Křížkovou, pozdravila poněkud vesele, rozdělujíc slabiky „Dej Pán-bůh do-bré od-po-led-ne!“ Ale zarazila se, když spatřila neznámého mladíka. Napadlo ji, že je to některý student z Písku, a ačkoli měla namířeno ke hradbě, aby s mlynářkou promluvila, pojednou poskakovala stranou a zmizela za hustým planým angreštem.
…
Josef se oblékl do svých nových šatů a odvedl Václava k lesíku, který asi dvě stě kroků zdéli hraničil s cestou ke mlýnu Štětkovu vedoucí. Před tímto lesíkem ústil do Otav onen malý potok, v jehož keřnatém údolí Josef dnes ráno chvíli prodlel. Po úzké pěšince tudy vedoucí zřídka kdo kráčel. Oba jinoši přecházeli v těchto místech, hovoříce zpočátku jen o dnešní bouřce, která se stranou snesla, později o Lidušce Štětkové.
„Já jsem ji včera dvakrát viděl,“ řekl Josef.
„Dívka jako na strunkách,“ rychle a polo se smíchem zvolal Václav, lusknuv prsty. „A mlýn dostane! V Písku chodila do školy, naučila se všemu! Plašit umí, trýznit umí, vodit na věž umí, šilhat umí po studentech a zbláznit taky umí! Bože, já jsem se s ní bavil, kdy jsem chtěl! Z Písku sem za ní pořád lítají. Uvidíte tu brzy někoho. Plouží se tu kolem jako pomatenec! Starý, mladý, student, voják, všecko, chichichichi!“
…
„Myslil jsem, že budete v zahrádce,“ řekl Josef.
„Půjdeme tam za chvíli. Po kávě.“ (Pluhař se zarděl.) „Těším se. V pokoji nerada sedím.“ Podivně padla hlasem a zahleděla se na obraz českých vystěhovalců, visící na protější stěně.
„Zejtra půjdete do Písku?“
„Ano, chodím tam každou neděli.“
„Sama?“
„S tatínkem, nebo s maminkou. Tatínek obyčejně někam v městě zajde – a já se procházím v parku.“
„Tam prý je hezký park!?“
„Jé – jé – kráááásný!“ Zatleskala rukama.
„No – zítra ho uvidím,“ vyslovil zcela tiše.
Lidka sklopila oči, lehce se pousmála a hoření zoubky její přitiskly dolení ret.
„Jistě?“ otázala se pak a blýskla očima.
„Rozhodně. Půjdeme s Václavem do Písku. On se beztoho těší!“
„Aha, já vím!“ zasmála se významně.
„Víte?“
„Bože! Ber – tič – ka – Chachacha! Vidíte že vím!“
„Dosud jsem o tom ani slova neslyšel. Ani nevím, jak se ona jmenuje!“
„Hm – Bertička Karáskovic – chachacha!“
Přitiskla ruce do klína, naklonila se nazad a silně se rozesmála. /…/
Následujícího dne (byla neděle) vodil Václav Josefa po Písku, představoval ho známým a o každé slečně, kterou potkali mu něco pověděl. O desáté hodině odešli do parku. Ulice i domy byly čisté, vůní maloměstskou prosycené. Slečinky v drahých šatech, jaksi vyšňořenější než v Praze, chodily po dvou, třech i čtyřech, vléknouce za sebou opět dva, tři, neb čtyři studenty. I důstojník s bělavými výložky sem tam se zjevil.
„Tak dobrá,“ pravil Václav, „vy si chyťte Lidku, a já si chytím jinou dívku.“
„A kde se sejdeme?“
„Nikde. Jděte se Štětkovic domů!“
„Já tu zůstanu. Až večer přijdu.“
…
Jednoho dne vyprávěla mu mlynářka (s vypoulenýma očima), že po prvé za sedmnáct let k nim přišla paní Štětková, krásně oblečená, napomádovaná a dokonce i napudrovaná, a že se naň vyptávala. Červené oči mlynářčiny podivně se při tom smály. Ale Pluhař se přece ubránil stále silnější a dojemnější touze své. Po takovýchto novinách odcházel do lesů, chodil sem tam, rozhlížel se po stromech, travách, po ptactvu i zvěři, a uvažoval o všelikých proudech života, jak se ho zde byly dotkly. I s Václavem nyní častěji hovořil i se starým Křížkem, kteří se mu někdy přece zdáli být dobrými lidmi. Vypozoroval, že je u Křížků největší rozruch, když se nastřádalo měřičného na plný vůz, a když nadešel čas jeti s ním do Písku na trh. Tu byla mlynářka rozechvěna a nevěděla si rady. Poslala-li muže do města, přijel kočí s vozem nazpět, ale mlynáře nepřivezl. Zůstal obyčejně se strženými penězi v hostinci a shromažďoval kolem sebe mnoho známých oněch příživníků, kteří ho vychvalovali a společně s ním pili. Někdy nezbylo nic jiného, než že musila mlynářka poslati za ním Václava, který však zůstal s ním, a když konečně se spolu k domovu vypravili, rád by byl jeden druhého poslal domů a sám by se byl rád ještě vrátil. Hned za Pískem se posílali, a obyčejně se nakonec pohádali. Mnohdy nezbylo mlynářce nic jiného, než že musila jeti s vozem pro muže i syna. Odvážila-li se však jeti sama s obilím na trh, nastala v mlýnici hrozná spoušť. Kde jaké obilí starý vyčenichal, odvlékl je stranou a potom židovi prodal. Všecko hospodářství uvázlo, čeládka vzala, co se dalo, a starý i mladý Křížek si pohrávali neobyčejně živě s mlečkami.
…
Brzy po těchto dnech (bylo v druhé polovici srpna) přišel hned zrána ke Křížkovům na návštěvu Michal Křížek, bratr mlynářův, a přivedl i dceru Bóžu, tlusťoučkou blondynu jako z vosku. Tento Michal Křížek byl bývalý lesní na menším panství kdesi u Pacova, odkud byl (všelikými pomluvami jakési divné paničky) bez pense i odbytného vytlačen. Byl vdovcem a a měl jedinou dceru, která s ním všude chodila. Byl vysoký, hubený, s tváří osmahlou, pološedým vousem zarostlou, s očima unavenýma a vlasem divoce rozcuchaným. … Bydlil v Čížové a k bratru svému přicházel asi třikráte za rok, aby mu vystřílel trochu zvěře v polích. Mlynář si honitbu ponechal,ale sám stříleti neuměl. Dcera Bóža přicházela s ním, a Václav se na ni těšíval. Byla as dvacítiletá, hezká, kyprá a modrooká. Vlas měla jako len, dlouhý a bohatý. Oblékala se vkusně, stáhla vždy přespříliš měkké boky své šněrovačkou,a nikomu se nebránila, když ji chtěl políbiti. Nebyla hovorná, spíše jako ospalá, ale přece za ní chodilo několik pánů z Písku. Jak se s otcem živili, těžko bylo uhodnouti. Mnozí říkali, že si v službě ušetřil něco peněz, a jiní obviňovali Bóžu z nejhorších věcí.
…
„Nemiluje mne,“ chápal jasně, „jako nemiluje Froňka, Václava, studenty i pány v Písku, s nimiž mluví, jichž psaní počmárá poznámkami. Touží jen, aby měla takové blázny kolem sebe, působí jí radost jejich blouznění, ale sama dosud nikým uchvácena nebyla. Směje se, zpívá, cení bílé zoubky, aby jí všichni říkali, že je krásná. A všem se směje! Nemá nikdo moci nad ní, nemá srdce, které by se mohlo poraniti, nemá citu, který by se mohl rozbouřiti.“
V této zlosti a pokoření vzpomněl si na Bóžu a nezdála se mu již protivnou. Přecházel cestou před přívozem. Zaslechl šplouchání vody. Mlynář s Václavem vraceli se z Borešnice. Připluli s loďkou před Pluhaře, který stanul u samé řeky. Byli rozmrzeni po hádce. Václav bez poznámky odešel cestou ke mlýnu. Starý Křížek uchopil Pluhaře za ruku. Zápach z piva smíšen byl s jeho dechem.
„Víte co?“ mluvil rychle a blábolivě.“Víte co? Víte, co ten můj kluk? Ten kluk zdědil slabé stránky svého otce, ale to by nevadilo! On však zná ty mé slabé stránky, zná je! Dověděl se něco o mně! Ví, co jsem tropil v Praze. Všecko ví, a když jsem mu po cestě domlouval, aby se s těmi mlečkami nepletl, pověděl mi hezky, co o mně ví! Přírodo, ty matko naše, kluk zná slabé stránky svého otce!“ Mlynář byl velice pobouřen. Pluhař nevěděl, co by řekl. Vlastní bolest zajímala ho silněji než všechny trampoty těchto dvou lidiček. Doprovodil Křížka domů a odebral se do pokoje. Jakási důrazná rozhodnost rodila se v jeho nitru. Ještě toho večera napsal matce psaní, že za dva dni přijede domů.
Do rána se vyjasnilo. Když slunce vycházelo, mizely na jižní straně poslední chmury. I předčasné chladno zaměnilo se příjemným teplem. Země zavoněla. Z řeky vytratily se poslední páry a mlýny hned časně klepaly. Pluhař vyšel ven, vsedl do loďky, odrazil ode břehu a spustiv uprostřed tichého místa veslo do vody, rozhlížel se kolem. Pohled jeho nebyl smutný, ale vážnější. I včerejší hněv se v něm utišil. Myslil již na návrat do Prahy. Přestupoval již z tohoto kraje a jeho života do jiných končin. A bylo mu tak, jako je každému člověku, který opouští místa, kde prožil mnohé smutné i veselé chvíle. Pohnul chvílemi veslem ve vodě, díval se, jak tvoří se a hynou drobné vlny, zahleděl se na letící vlaštovku, anebo se díval po vodě mezi lesnaté stráně. Vše ozářeno bylo milým obrozujícím světlem slunečním. Myšlenka za myšlenkou vznikala v jeho hlavě, s počátku jedna druhé vzdálená, ale brzy věsily se na sebe a splývaly konečně v dlouhý, jasný pás. Pluhař neviděl již ničeho kolem sebe, ale díval se bystrýma očima na hlubší, významnější obraz. Zdejší život ležel před ním jako zmenšený, ostře vyřezaný, s lidmi i lesní přírodou. S úsměvem naň pohlížel a mnohé úvahy rodily se mu v hlavě. /…/ „Brzy odjedu odtud,“ přemítal znova, leč s větším pohnutím než prve, „a na vše si budu vzpomínati. I na Lidku … nehněvám se na ni, proč bych se hněval?“ Ta slova nemyslil však dosti upřímně. „Ano… na vše si rád vzpomenu! Vina vězela ve mně. Vše je jiné, než jak jsem si představoval. Je třeba upraviti své názory od základu. Lidé jsou jiní, ach zcela jiní. /…/ Chtěl jsem je milovati takové, o jakých jsem sníval, ale dnes tyto sny bořím, a miluji lidi tak, jak jsem je nalezl!“

Z knihy: F. X. Svoboda: Probuzení. Praha: Jos. R. Vilímek, 1925.