DÍLA

Měl jsem kliku, kam jsem se urodil. Myslím moje rodiče. Obyčejní prostí lidi… Od přirozenosti poctiví a nenáročný. Tatínek pocházel ze Štěkně u Strakonic a maminka ze Smrkovic od Písku.

Tatínek se vyučil pekařem, ale moc těch křupavých housek od čtyř od rána nenapekl. Musel záhy narukovat a bojovat za císaře pána. Přinesl si z fronty kulku v lokti, kterou tam měl do smrti, tehdy se holt tak nehledělo na tělesnou úplnost, eventuelně má-li člověk v těle něco navíc, co mu neumožňuje narovnat ruku. Hlavně mu to neznemožnilo obživu. Po válce ho totiž potkalo terno, dostal v Písku místo listonoše a pod penzí! Však si toho považoval…Denně toho pěšky nachodil po okolních vesnicích, někdy i čtyřicet kilometrů.  /…/ A jak ten tatínek chodil, jako ten Čapkův pan Kolbaba, po světě s psaníčky pro lidi, který si oblíbil a který měl rád taky jako ten pan Kolbaba, dostal se taky až do Smrkovic – vesnice vedle Písku, kde žila nějaká slečna Pepička se svými čtyřmi sestrami, bráchy ji m sebrala válka… No a jak to mohlo dopadnout? Já u toho nebyl, prostě je v tom putimským kostele oddali /…/. Tak ten pan Kolbaba, tedy můj tatínek, pořád poctivě putoval s psaníčky pro lidi, až se dopracoval k lepšímu rajónu přímo v městě Písku – jeho rajón byl od pošty Komenského třídou a dále kolem kostela a Nádražní třídou dále plus celým přilehlým okolím.  /…/ Já jsem ten tatínkův rajón taky párkrát oběh – když třeba na před svátky všechno sám najednou nepobral, uděal pár špagátem svázaných balíků a já mu je, ještě než jsem šel do školy, roznes třeba po krámech, kde si to pak cestou vyzved, aby se nemusel vracet na poštu a moh´ bez časový ztráty roznášet furt dál. /…/ Byly to tenkrát jiný doby, ale lidi v tom uměli chodit. Tak třeba: tatínek fasoval služební mundúr a maminka jako šetrná hospodyňka a vyučená švadlena kalhoty, které ušetřil, upravila pro mne a já jsem v nich jel do Prahy do školy. A byla to sranda. Bylo to už na FAMU – tam jsme na sebe s kameramanem Navarou koukli a hned jsme věděli, že jsme oba z pošťáckýho. On byl z Plzně.

/…/

Narodil jsem se v domku na rohu Alšovy ulice, byly tam tři bytečky a jeden z nich – pokoj a kuchyň – měli pronajmutý moji rodiče. Tam jsem údajně spatřil světlo světa. Nic si z toho pobytu tam nepamatuju, až snad na jednu maličkost. Tady jsem se poprvé setkal s elektronickými médii, kterými jsem se pak řízením osudu celý život živil. Tady jsem poprvé slyšel radio!  U domácích měli nahoře na kredenci takovou bedničku, ze který jsem tenkrát uslyšel klapot koňských kopyt. Je div, že jsem si to zapamatoval, protože až později jsem se dozvěděl, že jsem tenkrát slyšel přímý přenos z pohřbu T. G. Masaryka. To mě tenkrát nemohlo ani ve snu napadnout, že za padesát let pak budu dělat už televizní, barevnej přímej přenos z historicky první návštěvy papeže v naší zemi. /…/ Kde jsme to skončili? Jo, v Alšově ulici. To jsem ještě docela malinkej. Z toho rodnýho domku jsme se pak odstěhovali do Prokopovy ulice, „do vlastního“. Tatínek tam částečně doplatil a částečně zdědil baráček po vzdálený tetě, který dosloužil do konce života. Byla to klika – kousek od pošty.

/…/

Na Malém náměstí jsem chodíval do obecné školy, tady začalo moje „slavné vzdělání“. Vpravo u školy býval hotel
U Zlatého kola, tam jsem pokračoval ve vzdělání, tam jsme chodívali do tanečních. Po válce už nám tam hráli buggi-woogi.

/…/

Už zkoušky na gymnasium jsem dělal za dozoru německého inspektora, mnohé předměty na gymnasiu jsme absolvovali hodinu česky a hodinu německy, při sirénách ohlašujících nebezpečí nepřátelského náletu jsme opouštěli budovu školy a uchylovali jsme se radostně ze školních lavic do nedalekého lesa. Jednou jsem zažil letecký nálet na písecké nádraží. Přišel jsem po všem, když tu se letadla vrátila podruhé. Viděl jsem padající bomby, krčil se ve škarpě a modlil jsem se. To je válka z dětského pohledu, kde nejde bezprostředně o život.