DÍLA

Šest dlouhých let odloučení od vlasti prožil PhDr. Jaromír Malý, ředitel knihovny Národního shromáždění čs. v Praze a zasloužilý redaktor prácheňské vlastivědné revue „Otavan“, v německých koncentračních táborech Buchenwaldu, Sachsenhausenu a Dachau, jako jeden z prvé, nejranější série politických rukojmí, vybraných z inteligence národa českého.
Pro muže takové pracovitosti a tak silných kulturních zájmů, jako byl dr. Jaromír Malý, duše píseckého a prácheňského regionalismu, státoprávní novinář, na slovo vzatý knihovník, oduševnělý milovník umění grafického, organizátor Spolku sběratelů a přátel exlibris a grafiky, bylo násilné vytržení z okruhu jeho působení, nehledíc ke všem jiným slastem germánských mučíren a žalářů, už samo o sobě krutou duševní mukou. Bezohledná ironie osudu nutila ho živořiti v koncentračním táboře Dachau, blízko Mnichova, města jeho někdejších universitních studií, a v Buchenwaldu blízko Výmaru, města kdysi slavné literární tradice, jež jako universitní student marně toužil zhlédnouti.
Avšak dr. Malý osvědčil se ve zkoušce ryzím, nepoddajným, tvrdým Jihočechem, který vzdoruje tyranům lstí silného ducha a ještě pomáhá posilovat v odporu, v naději, v lásce k vlasti celé své vězeňské okolí. K své radosti nachází v něm několik krajanů z rodného Písku a ti jsou mu ovšem nejbližší. V dlouhých nekonečných dnech všednosti skládá sobě a jim v prvních třech letech internace prosté, ale obsahem milé písničky, jejichž text se ještě za pobytu v Dachau podařilo načerno dostati do vlasti, kdež byly přáteli opisovány.
Jejich autorský rukopis na klosetním papíře, ukrývaný a zakopaný v zahrádkách tábora před kontrolou esesmanů spoluvězněm JUC. Jar. Strnadem, byl nakonec po osvobození tábora přivezen do Prahy. Některé z nich již v táboře buchenwald-ském se zpívaly. Autor vtěluje v slova a verše dávné obrysy staveb, dějů a postav milovaného: města a hrouží se jimi do blažených dob mládí. On, starý bojovník studentský, naslouchaje v duši echům starobylé písničky o Putimské bráně, stává se elegickým chvalořečníkem krás tehdejšího Písku i rozmarným berangerovským vypravěčem osudu známých jeho postaviček.
Po návratu z koncentračních táborů po kratším oddechu vrací se ke své milované práci pro město Písek a celý prá-cheňský kraj. Dává podnět k restauraci Šrámková domu U koulí a vybudování památníku tohoto opěvovatele mládí a lásky.Vydává radu podnětných prací (Albrechtický hřbitůvek, Písecký student Mikoláš Aleš, Náš Fráňa Šrámek aj.). Pořádá přednášky, habilituje se jako, lektor novinářství na KU a pracuje pilně v odbor, spolcích exlibristů. Zdraví jeho je dlouhým vězněním podlomeno, zrak je slabý, umírá v památný den 28. října 1955.
Město Písek bude si stále připomínat památku tohoto ti¬chého pracovníka pro hlubší poznání historie a jeho budoucího zdárného rozvoje.

Bohumír Lifka. Písecké písničky politického vězně. Písecká čítanka, 1. díl. Písek: Okresní knihovna, 1980, s. 159-160.
Z knihy: 200 let píseckého gymnázia. Písek 1978.