DÍLA

Květuška přinesla si domů květinu v hliněném kořenáči, kterou jí matinka koupila na trhu. Květina dosud neměla květu, ale zahradnice, od níž květinu kupovaly, tvrdila, že bude míti velmi pěkné květy a sice, že na ní porostou pantoflíčky čili střevíčky. Jak to Květuška uslyšela, nedala za jinou, až matinka prosbám dcerušky vyhověla a květinu koupila. „Co poroste na té květině?“ ptala se babička ještě jednou Květušky, když jí to tato vypravovala.  „Pantoflíčky, babičko!“ odvětila Květuška. „Zlaté nebo stříbrné?“ žertovala zase babička. „Ale, babičko, však ty dobře víš, že ne. Zahradnice pravila, že budou jako sametové, pěkně kropenaté.“
  Květuška ošetřovala pilně květinu, až se první kvítek rozvil který měl opravdu poněkud podobu, ovšem ne zrovna pravidelného pantoflíčku, ale Květuška v něm jistě viděla nejkrásnější pantoflíček Popelčin. Každému ze svých známých vypravovala o pantoflíčku, až se konečně dověděla, že jest ještě více druhů pantoflíčků s květem různých barev. Jednou se opět dívala na pantoflíčky a povzdechla si trochu hlasitě:

   „Kéž bych také měla takové pantoflíčky, v těch by se to chodilo.“ „Pak bys musila také pořád utíkati jako ty princezny, co musily pak své pantoflíčky zlaté, stříbrné a bůhví jaké zavěsiti na větvičky travin, aby je čarodějnice nechytila.“  „Jaké princezny, babičko, prosím tě, vypravuj mi o nich.“ A Květuška prosila tak dlouho, až si babička dala říci a povídala, co věděla:

       Byla jedna vdova královna a ta měla dvanáct dcer, ale žádného syna. V zámku bylo plno pokojů a každá z dcer měla jeden pro sebe, ostatní byly pro hosty. Pokoje princezen byly jeden vedle druhého, že všechny sestry sešly se na chodbě, kdykoliv chtěly vyjíti. Vedle pokoje nejmladší princezny však byly ještě jedny dveře, a ty vedly do třináctého pokoje, v němž dosud žádná z dcer nebyla, ba ani nevěděla, co by tam bylo. Marně prosily matku, aby jim pokoj ukázala, vždycky jim odpověděla: „Počkejte, ještě není čas, však dost záhy zvíte, co tíží srdce matky vaší.“ Princezny umlkly, ale často si mezi sebou šeptaly, co by as v tom pokoji mohlo býti, že se matka tak ztrápeně při tom tvářila. Jednou uradily se u nejstarší z princezen, že si potají opatří klíče k tomu pokoji a podívají se tam. Domnívaly se, že se tím nedopustí ničeho zlého a snad matce pomohou. Jak řekly, tak učinily. Když královna vyjela si na návštěvu, našly princezny klíč od třináctého pokoje, otevřely si a vešly. A co spatřily? Pokoj byl úplně prázdný, toliko na stěnách viselo dvanáct podobizen dívčích a před každým obrazem na zemi ležel pár pantoflíčků, každý jiný, ale všechny nadmíru drahé a skvostné. S podivením zíraly princezny na podobizny a zdálo se jim, že ze všech zírají tahy matčiny, ovšem velmi mladé. Vtom nejmladší princezna zvolala, ukazujíc na podobiznu, před níž stála nejstarší sestra:
„Probůh, Zeto, ta podobizna jest tobě nápadně podobna, anebo vlastně ty jsi té podobizně podobna.“
Ostatní sestry skupily se kolem nejstarší a dotvrdily výrok nejmladší. Nyní však nastalo prohlížení všech podobizen a porovnávány jsou s obličejem jedné každé a shledáno, že každá ze sester jest obrazu na jedné podobizně podobna. Všechny byly  zabrány do pozorování tak, že ani neviděly, jak se tichounce dveře otevřely a jimi vstoupila matka. Leknutí všech bylo veliké, když spatřily, že je matka překvapila, a s kajícím výrazem ve tváři braly s k ní, prosíce ji za prominutí. „Stalo se, milé děti,“ odvětila tato, „dost dlouho jsem tajila před vámi neštěstí své rodiny, nyní však máte věděti vše, ježto jste samy počátek odhalení učinily. Zde však není místo k tak smutné rozmluvě, pojďte se mnou do mého pokoje.“ Dcery poslechly, berouce se za matkou se sklopenými hlavami a tlukoucími srdci.

Když pak všechny kolem matky usedly, promluvila takto:
„Jsem také z rodu královského, jako vy. Měla jsem dvanácte sester, sama jsouc třináctá, leč neštěstí stíhalo naši rodinu. Nejprve zemřel otec a matka zůstala s námi třinácti samotna. Já byla nejmenší, že jsem ani nedovedla ještě osoby kolem sebe pozorovati, ani běhati. Také prý jsem byla stále nemocna, kdežto mé sestry byly plny života a velice sličné. Byly jinak velmi hodné, jenom na mne prý se zlobívaly, že jsem neštěstím rodiny. Matka kvůli mému zdraví celé noci nespala, čímž si sama ubližovala. Jednou procházela se chůva se mnou v zahradě,  kdež i moje sestry byly, majíce na nohou nové, bohatě zdobené pantoflíčky, právě ty, které jste viděly v třináctém pokoji. Já křičela, až uši každému zaléhaly, a chůva nebyla mne s to utišiti. Tu přistoupila ke mně nejstarší sestra a ve zlosti pro můj křik mi klnula, pravíc: „Kéž by ses zalkla!“ a tak i ostatní sestry učinily, každá jiným způsobem. Sotva však poslední zlost svou proti mně projevila, strhl se veliký vítr a sestry v okamžiku zmizely, jenom drahé pantoflíčky zbyly v trávě. Vtom přestala prý jsem plakati a ku podivu všech jsem od té doby byla vždy veselá, stále jsem s usmívala a zdravím jsem jen kypěla.

Ubohá moje matka, vaše babička, těžce nesla ztrátu svých dcer, a často ještě, když jsem již byla dosti vyrostlá, že jsem dovedla chápati, zaslechla jsem, jak matka si tiše nade mnou povzdychla a zašeptala:
„Ubohé, nevinné dítě, tys nám bylo opravdu jen pro neštěstí posláno.“ Já jsem ovšem dosud nevěděla, že jsem měla jakých sester a jak podivným způsobem zmizely. Konečně došlo až k tomu, že mně matka dala vystavěti daleko od města, v němž jsme dosud pohromadě žily, hrad s krásnými zahradami kolem, kamž mne odeslala s mými učitelkami a opatrovnicemi. Nemohla pohledu na mne snésti, přičítajíc mi vinu za zmizení sester. Já ovšem ničeho netušila a domnívala jsem se, že každá královská dcera musí býti o samotě vychována, proto jsem se mnoho nermoutila. Matku jsem však neměla spatřiti, dokud nedosáhnu osmnáctého roku.
Mohu říci, že jsem v té době žila dosti šťastně. Učila jsem se ráda a prázdný čas jsem věnovala procházkám v zahradách a v okolí. Nejvíce mne těšívalo choditi mezi nuzný lid a pomáhati mu, ale skrytě, aby nevěděl, odkud to přišlo. Pak jsem mívala velkou radost, když tito ubožáci se domnívali, že jim sám anděl pomoc přinesl. Ovšem, nezůstalo to přece dlouho v tajnosti a brzy se lidé domakali, kdo tím neznámým dobrodincem bývá. Tím se stalo, že všude o mně povídali, mne vychvalovali, ač jsem já o tom neměla ani zdání.

A tak se vše doneslo k matce do hradu. Plakala prý radostí, ale bolest svou pro dcery přece nemohla přemoci, aby mne byla k sobě povolala. Naopak, kázala opět vystavěti jiný hrad uprostřed lesů, kdež jsem se nemohla s lidmi stýkati, a tam jsem se musila přestěhovati se vším služebnictvem. Takováto odloučenost bolela mne velice. Neznala jsem její příčiny a matku svou jsem velmi milovala. Služebnictva svého jsem se marně dotazovala. Odbylo mne odpovědí, že se tak děje kvůli mému slabému zdraví. Uvěřila jsem tomu, že mně dosti často vypravovali, jak jsem bývala slabým dítkem. Jednou procházela jsem se samotna po lese, naslouchajíc zpěvu různého ptactva. Chodila jsem dlouho sem tam, aniž jsem zpozorovala, že bloudím. Teprve, když jsem pocítila unavenost, chtěla jsem se vrátiti, ale nemohla jsem pravé cesty najíti. Spíše jsem zacházela ještě hlouběji do lesa. Pojednou se mi zdálo, že les řídne, což bylo mi dobrým znamením.  Radostí byla bych zajásala, spatřivši obydlí lidské, a rychle zaměřila jsem k němu. Zaklepala jsem na nízké dveře a jsouc neznámým vlídným hlasem vybídnuta, abych vstoupila, neváhala jsem.

V prosté, však čisté světničce, v níž jsem se ocitla, seděla za stolem stařenka a četla v tlusté knize, kterou měla na stole rozevřenou. Po mém pozdravení pozvedla oči, sundala s nosu brýle a usmávši se laskavě na mne řekla:
„Vstup jen dále, Zefýro, očekávala jsem tě již dlouho.“ Podivila jsem se, jak mne babička zná, kdežto ona mi byla úplně cizí. Úžas můj zračil se asi v obličeji, neboť stařenka promluvila: „Pojď, Zefýro, sedni si proti mně, vysvětlím ti, jak tě znám a kdo vlastně jsem; tedy slyš: Jsem prababičkou tvého rodu. Vždy za sto let přicházím se podívati, jak se daří mé rodině a kde mohu, hledím jí pomoci. Hleď, mé dítě, ty jsi nepřímou příčinou nynější žalosti své matky a musíš opět vše napraviti, což by se ti bez mé pomoci jistě nepodařilo.“
Když  jsem se pak prababičky tázala, v čem to neštěstí záleží, dověděla jsem se tak ku své veliké žalosti o svých dvanácti sestrách a jejich zmizení. Teprve nyní jsem pochopila zármutek matčin a pevně jsem si umínila nešťastné své sestry vyhledati. Úmysl svůj jsem též stařence projevila. Tato se usmála a řekla:
„Jsi dobré dítě, milá Zefýro, ale čas vysvobození dosud nepřišel. Teprve tvých dvanácte dcer vysvobodí svých dvanácte tetiček, tvých sester, které propadly v moc podzemního krále Živila, v jehož paláci musí různé práce konati. Ty však nyní nemeškej, jdi k matce, jsou tam již poslové ze soudsední země, kdež si tě žádají míti královnou. Nežádej však od matky ničeho více, než dvanácte párů pantoflí, které měly tvé sestry posledně na noze, a pak každé z nich podobiznu. Ty umísti v nové říši své do jednoho pokoje ve svém zámku. Pantoflíčky se samy roztřídí, kam který patří. Až pak tvé dcery dospějí, řekni jim toto:
„Obujte jedna každá z vás pár pantoflí mých sester podle stáří a jděte ke králi Živilovi. Toho musíte uprositi, aby proměnil pantofle vaše ve květiny. Tím vysvobodíte mé sestry, zjednáte matce mé radostného stáří a mně spokojené mysli.“
Stařenka domluvila, zavřela knihu a usmávši se na mne požehnala mne a zmizela. Já pak, když jsem se z udivení vzpamatovala, stála jsem u brány svého lesního zámku.“

Královna skončila své vypravování, jemuž dcery mlčky naslouchaly, načež nejstarší zvolala:
„A což naše babička, tvá matka, dosud žije?“
„Ano, mé děti, dosud a očekává stále svých starších dvanáct dcer,“ odvětila královna.
„Nuže matinko, požehnej nás a my vydáme se na cestu, abychom tobě i babičce zjednaly pokoje,“ řekly všechny princezny společně.
Královna matka učinila po přání jejich, neboť věděla, že duch prababičky bude její děti chrániti a že se s nimi zase shledá.

Obula proto každá z princezen pár pantoflíčků svých tetiček, a vydaly se pěšky na cestu vyhledat podzemního krále Živila. Šly dlouho. Již se jim drahé pantoflíčky na nohou trhaly, ale dosud nevěděly, kde by měly krále Živila vyhledati. Zkusily mnoho, neboť musily často pod širým nebem nocovati a spokojiti se s nejjednodušším pokrmem. Leč ony nereptaly, zvykaly všelikým nehodám a všude se vyptávaly lidí, kudy vede cesta k podzemnímu králi Živilovi. Nikdo však o něm nechtěl věděti. Až jednou přišly opět do tmavého lesa a potkaly v něm  babičku, nesoucí chrastí v otepi. Nejmladší princezna se nabídla, že jí břemeno poponese, jestli všechny půjdou stejnou cestou. „Já bydlím tam pod tou horou,“ ukazovala babička směrem před sebe.
„Chtějí-li panenky jíti se mnou, mohou si u mne odpočinouti.“
Princezny poslechly a za malou chvíli octly se v chyšce stařenině. Tato se jich vyptávala, kam jdou, a ony jí věrně pověděly, že hledají říši krále Živila, ví-li babička, kde ji najdou. Stařenka jim pověděla toto:
„Vím sice, kde jest říše krále Živila, i znám k ní cestu, kde však ho právě najdete, to nevím. Jestiť říše jeho pod celou zemí velmi rozsáhlá. On projíždí neustále království své a někdy bývá i hrkot kol od povozu jeho slyšeti a od dupotu jeho koní otřásá se mnohdy země. Někdy též plaví se ve zlaté lodici po jezeře, které se nalézá za touto horou, pod níž stojí má chyška. Přítomnost jeho na vodě značí veliká skvělá záře, kterou jest daleko široko viděti. Sama jsem již několikráte viděla mocného toho krále s temene hory, kamž jsem se dosti namáhavě dostala. Obyčejně provázelo jej na dvanácti malých loďkách dvanácte sličných dívek, které z rozkazu jeho musely zpívati anebo hráti na zvláštní nástroje.“
„Ach, to bylo jistě našich dvanáct tetiček!“ zvolaly princezny.
„Jak to, jak to?“ ptala se zvědavě babička a princezny jí vypravovaly vše, proč chtějí do říše krále Živila.
Stařenka se zamyslila a řekla: „Jste hodné děti a vnučky, proto vám poradím, jak se do říše podzemního krále dostanete a jak ho přimějete k vyplnění poněkud divné své žádosti. Ovšem on jest velmi mocný a dovede vše, co chce, tedy slyšte: Dnes již zůstanete v mé chyšce, však zítra před východem slunce odebéřete se všechny k jezeru, o němž ve vůkolí se tvrdí, že nemá dna. Do tohoto jezera se všecky vrhněte. Nebojte se však, nic se vám nestane. Jest to jediná cesta, kterou se král Živil vychází na svět podívati. Sotva tam skočíte, octnete se na krásné lučině, na níž si vyhledáte a utrhnete dvanácte kvítků, aby každá měla jeden. Jsou to kouzelné květy, které vám dopomohou, že král Živil vás vlídně uvítá. Každá z vás však musí se před králem vykázati nějakou zvláštností, kterou umí a za jejíž cenu musí žádati, aby král jí proměnil pantoflíček v květinu. Princezny pověděly stařence, v čem se každá vyzná,  tato je pochválila,  že jistě se jim vše zdaří.

Druhého dne před východem slunce vydaly se všechny na cestu k jezeru, kamž dosti brzo dorazily. Když stanuly na břehu a spatřily lesklou hladinu jeho, zatajil se v nich přece dech při pomyšlení, že se mají do této vody vrhnouti. Než při vzpomínce na matku a neznámou dosud babičku rozhodly se okamžitě a zamhouřivše oči skočily do jezera. Jaké však bylo podivení jejich, když neucítily kolem sebe vody, nýbrž jemnou lehkou hmotu, která před nimi ustupovala, dolů však je nesla v podobě váhy, která k zemi klesá. A vskutku, octly se za chvíli ve zcela jiném světě. Stanuly na květnaté lučině, na níž se vše chvělo v tisíci barvách. Princezny poznaly, že se nalézají v říši krále Živila, jak jim babička byla pověděla. Byly však na rozpacích, jaké barvy květ mají utrhnouti. Po kratičkém rozmýšlení rozhodly se pro květ barvy bílé, který značí nevinnost. Každá uschovala jej za živůtkem, řídíc se ve všem dle rady stařenčiny. Nyní teprve rozhlédly se a spatřily uprostřed různého stromoví, které stálo v plném květu, probleskovati střechu velikého paláce podzemního krále.
S tlukoucím srdcem blížily se k němu. Čím však blíže přicházely, tím více bázeň je opouštěla a ony srdnatě vešly dovnitř hradu.

A hle tam na nádvoří stálo proti nim dvanácte sličných dívek. Byly to jejich tetičky, které jsouce v říši krále Živila nestárly, nýbrž zůstaly stále tak mladými, jako když sem přišly. Princezny dle podoby na podobiznách, které v paměti chovaly, poznaly je okamžitě a dlouho se nerozmýšlejíce pověděly jim, kdo jsou. Bylo to radosti na obou stranách. Tetičky však řekly princeznám, aby zatím vešly do pokoje nejstarší z nich,  kamž je také jedna z nich hned dovedla; ony musí očekávati svého krále, který se dnes má vrátiti ze své dlouhé cesty. Sotva pak princezny uposlechly, bylo slyšeti silný rachot, až se zámek v základech třásl. Pak vše utichlo, až po chvíli slyšely ukryté princezny zpěv a hudbu. To zpívaly a hrály jejich tetičky.
Když se v zámku odpočívalo, přišly k ubohým dívkám a vypravovaly jim, že již králi o nich pověděly. Zprvu prý se zamračil, leč ony mu rychle namluvily, že se dostaly sem pouze náhodou, jako mnohý již z lidí. Domnívaly prý se, že jest v jezeře voda, chtěly se koupati a propadly sem.
„A což v tom jezeře není vody?“ ptaly se zvědavě princezny. „Nikoliv, jest to jenom veliká prohlubeň naplněná vzduchem a parami,“ odvětily tetičky. Tím se ovšem princeznám vysvětlilo, proč necítily vlhka, když do domnělého jezera skočily.

Druhého dne dal si král Živil představiti všech dvanáct princezen, které byly nyní nádherně oblečeny a pantoflíčky svých tetiček chovaly při sobě ukryty, aby příležitostně králi svou prosbu přednesly. Než mělo se státi jinak, než si to princezny myslily. Král totiž nalezl v jejich společnosti zalíbení a prosil je, aby nějaký čas v říši jeho zůstaly, ji si prohlédly a milou společností mu byly, za to že si mohou vyžádati každá dar, jaký si bude přáti.

To vše přišlo princeznám velmi vhod. Svolily, že pobudou v říši podzemní dvanácte dní, a až budou odcházeti, že si pak vyžádaný dar vezmou s sebou. A hned každá vytasila se se žádostí, aby jim král pantoflíčky, které prý pro ně mají velikou cenu, ale chůzí jsou již velmi sešlé, zachoval na budoucí časy v podobě květiny. Král se na chvíli zamyslil, leč nemoha rušiti daného slova, řekl: „Budiž, jak si přejete, ač se musím přiznati, že bych vás raději obdařil zlatem a drahokamy. Dejte mi však dříve své obnošené pantoflíčky. Musímť je nejprve spáliti na popel a teprve z toho popela, který v zem zakopám, vyrostou vám žádané pantoflíčky. Až pak se vrátíte domů a zachce se vám nových skvostných pantoflíčků, jděte vždy ku květině, utrhněte si dva pantoflíčkové květy a řekněte jim: „Jménem krále Živila vezměte na sebe skvělou podobu, kterou jste kdysi mívaly,“ a hned bude před vámi pár roztomilých pantoflíčků. Nyní však si vyžádám i já od vás nějakých darů na památku. Každá mně upraví dar dle svého umění. Žádám si však dříve věděti, v čem asi ten dar záležeti bude.“
Princezny nyní předstupovaly jedna po druhé před krále a každá vypravovala, v čem nejvíce vyniká. Nejstarší řekla:
„Umím vymalovati, co tě v nejbližších dnech nejvíce překvapí.“
„A já,“ řekla druhá, „utkám přes obraz ten roušku, která ti bude ukazovati vše ve světle nejkrásnějším. Nesmíš však ji odhaliti, bys pravdy nepoznal.“
„Ode mne očekávej, králi, skvostnou korunu, uměle svitou ze zlatých nití, vyšitých z drobných perel a drahokamů,“ pravila třetí. A tak každá z princezen něco jiného slíbila, nejmladší však toto:
„Já vyšiju ti růžové poupě na bílém hedvábí, na poupěti bude se stkvíti  krůpěj rosy, jak slza prosící za odpuštění. Bude-li mysl tvá pobouřena, pohleď jenom v zrcadlo rosné, v němž spatříš štěstí, jaké jsi jiným upravil a pro to štěstí každému odpustíš.“
Král byl se vším spokojen a těšil se již na dary, které od princezen obdrží při jejich odchodu. Vzal od nich pantoflíčky, spálil je a prach jejich nasypal do země, z něhož znenáhla počala pučeti rostlina nová, na níž se zaskvěly dvanáctého dne květy nesoucí podobu malých pantoflíčků různé barvy a podoby. Princezny zatím pilně pracovaly na slíbených darech, při tom však i krále častěji obveselovaly svým zpěvem a hudbou.

Přiblížil se dvanáctý den, v němž princezny měly odejíti. Král obávaje se, aby mu neodvedly své tetičky, poručil těmto s princeznami   dříve se rozloučiti a pak odebrati se do svých komnat, kdež je sám dvanácterými klíči uzamkl. Princezny zdály se s tím docela souhlasiti, aby nevzbudily v králi podezření, načež přijaly i odevzdaly dary.
Král se s nimi srdečně rozloučil a dal každé ještě na cestu zlaté pantoflíčky, vyvedl je sám ze své říše, avšak řekl jim, aby na cestě byly pozorny. Cesta prý povede je kolem chaloupky, v níž bydlí zlá čarodějnice. U té aby se nezastavovaly, nýbrž šly dále kupředu, byť je sebepřívětivěji lákala. Kdyby však se stalo a přece za sebou slyšely dusot, aby rychle zahodily pantofle, které mají na nohou, totiž ty zlaté od něho. Tím prý se zlá čarodějnice zadrží.

Princezny poděkovaly králi, vzaly své květinové pantoflíčky s sebou, nevědouce dosud, jak by vlastně své tetičky osvobodily. Než přece řídily se ve všem radou krále Živila. Že se ubíraly nyní jinou cestou než dříve, přišly opravdu k chaloupce, v níž bydlela zlá čarodějnice. Poznaly to podle množství hadů, kteří se zdáli celou střechu pokrývati. Čarodějnice dobře věděla o návratu princezen a chtěla jim odejmouti pantoflíčky květinové, aby jejich tetičky nebyly vysvobozeny. Bylať to žena zlá, která nikomu nic dobrého ani nečinila, ani nepřála. Vábila proto k sobě unavené dívčiny sladkými slovy, nabízejíc jim pohodlí, chutné pokrmy, by se po namáhavé cestě posilnily.
Ale princezny se ani neohlédly. Když pak byly již hodně daleko, uslyšely za sebou sykot a šustot. Neohlížejíce  se více, shodily s nohou zlaté střevíčky od krále darované, které jako kouzlem nějakým zavěsily se na stébla travin a okamžikem proměnily se v samé žluté pantoflíčky, ale v takovém množství, že čarodějnice, která se za princeznami v podobě velikého hada brala, rázem vzala na se opět lidskou podobu a jala se pantoflíčky trhati. Domnívala se, že princezny zahodily ony, kterými měly býti jejich tetičky vysvobozeny. Ale pantoflíčky rostly jí téměř před očima. Ona s trháním jich nemohla býti hotova a princezny ušly daleko, že jich pak více dohoniti nemohla.

Když pak princezny přiblížily se k domovu, kde se vzala, tu se vzala před nimi stařenka v starodávném kroji, ale přívětivé tváře. Dívky zdvořile pozdravily a staruška je oslovila: „Jsem prabába vašeho rodu a jeho strážkyně. Zjevuji se obyčejně až po stu letech, ale k vůli vám přišla jsem dříve, bych dopověděla, jak budou vaše tetičky pomocí těchto květinových pantoflíčků vysvobozeny. Až přijdete domů, vejděte nejdříve do pokoje, v němž visí podobizny jejich; postavte se každá před jednu dle stáří, utrhněte vždy dva pantoflíčky, potřete jimi obličej podobizen a řekněte: „Oživni, obraze, jako z prachu umělého vyrostl květ přirozený.“ Ostatní již uvidíte.
Princezny poděkovaly strážkyni svého rodu, která se před nimi rozplynula v mráček.

Šťastně nyní dostaly se domů a když v komnatě před podobiznami učinily vše, jak poručeno, stanuly před nimi opravdu jejich tetičky. Bylo to plesu a radování! Všechny se pak sebraly a jely k matce královny Zefýry, která své vnučky objímala a líbala, že navrátily jí opět jejích ztracených dvanáct dcer. Od té doby žily všechny v míru a pokoji, a nezemřely-li, žijí až podnes.
Král Živil sice litoval zmizení princezen, ale nahlédnuv do rosy na poupěti, které mu nejmladší byla darovala, a spatřiv v něm štěstí celého rodu, upokojil se a nelitoval nikdy, že lidem dopomohl ku štěstí.

Babička skončila a Květuška od té doby s úctou prohlížela si pantoflíčky v květináči na okně, které tak divným způsobem byly povstaly.

Z knihy: Husová, Anna Regina.Pohádky od Ježíška. Praha: Šolc a Šimáček, 1925. S. 72-86.