DÍLA

„Myslíš,“ nadechnula se, „ že je to tak špatně, Janičko? To mi chceš říct?“

„Ale ne, to ne. Vlastně to tak bylo jednodušší, když táta umřel. Nebo když nám nadávali do židáků a neudělali tě tou vrchní sestrou. Ale já si prostě vedle tebe připadala jako hroznej srab… A teď Kristý… Taky se cítí nalepená na zdi, když mě, srágoru, nemá u sebe.“

„Janičko… to se tak mýlíš… to se tak mýlíš. Já mám na to jednoduše jiný pohled.  Ty nejsi slaboch, jen se občas lituješ, což člověka nikam neposouvá. Každý se musíme někdy politovat, ale pak utřít slzy, zakousnout se, i s tím svinstvem, a postavit se. Pamatuješ si paní Wernerovou, když jsme ještě bydleli v Portyči, jak jsem tě k ní dávala na hlídání, když jsem měla noční? Jak tě učila hebrejsky a…“

„… ty ses tenkrát na ni za to hrozně naštvala,“ povzdechla si Jana.

Došly zpátky ke stolům a sedly si. Jana se cítila unavená.

„Ano, protože jsem si namlouvala, že když ti nikdy nic o tom neřeknu, ochráním tě, kdyby to zase přišlo. Vím, že to bylo špatně. Vím to. Dneska.“

„Byla to taková ta modlitba před spaním, co mě učila,“ zavzpomínala.

„Pomoc archandělů,“ dodala Valerie.

„Be šem, ha šem, Eloheinu Izrael – Mi mini Michael – U mismori Gavriel… a dál už nevim, jak je to dál, maminko?“

„U mi lefanaj Uriel – U mi arochai Rafoel – Ve al roši, ve al roši šechinat El.“

Jana se pousmála. Nevěřila by, že z jejích úst zase po letech uslyší aškenázskou hebrejštinu, vyslovovanou s fonetickými konsonanty tak blízkými výslovnosti Židů, které slyšela modlit se v létě. Když šla s Kristýnou Soukenkou a viděla je stát u garážových vrat synagogy. Fotili si zvenku vstup do nedávno vyklizeného skladu textilu, proražený v místě, kde bývala uložena Tóra. ,Tóry… Bůh ví, kde jsou,‘ odpověděla tehdy Kristýně, prý těch tisíc šest set, co zbylo, prodali komunisti v šedesátých letech Angličanům za pytlík pomerančů. Ale když to teď vyklidí, zase bude moct Bůh začít vevnitř aspoň parkovat. Když už se může vrátit, ne?“ Vzpomněla si teď na to a dlouze vydechla. „Ve jménu Hospodina, Boha Izraele – po mé pravici ať se postaví Michael – po mé levici Gabriel – přede mně Uriel – za mne… Rafael, že jo, mami?“

„Ano, ano…“

Jana odezírala z Valeriiných očí, na kterých bylo vidět, jak v duchu jezdí po řádkách s verši.

„No, jak je to dál?“ čekala.
„A na mojí hlavu… ať sestoupí přítomnost Boží,“ opsala Valerie ve vzduchu prstem zprava doleva.

„Jasně… přítomnost Boží… ať sestoupí,“ pokývala Jana hlavou. „Pomoc archandělů… Úplně si pamatuju, jak jsem na sobě měla pyžámko, ona seděla na kraji rozvrzaný válendy a tohle jsme se spolu před mým bezstarostným spinkáním se sepnutýma ručičkama modlily. Číslo na jejím levým předloktí si už nepamatuju. Bydlela kousek od nás, v těch místech, co dneska bydlí Olda.“

„V Jablonského,“ přitakala Valerie.

„Milovala jsem ten malej domek s dvěma místnůstkama a dvorečkem. Z maštálky pak udělala třetí pokoj. Ale to vlhko od řeky tam bylo vždycky cítit,“ usmála se Jana a podívala se na Valerii. „Kolik nám dali za ten domek, co mi odkázala, když Portyč bourali?“