-
Dudák píseckého pluku
Tenkráte l. 1788, stál také proti Turkům dvacátý pátý pluk, v němž sloužili synkové z Písecka, tehda Brechainvillův jmenovaný. Dva prapory tohoto regimentu umístily se v bídné vesnici při Dunaji asi hodinu od Svinice vzdálené. V několika chatrčích se uhostili nemocní, v ostatních hlavně důstojníci.
Bylo začátkem srpna měsíce. Parný den pohasl, a těžký, horký vzduch něco málo se ochladil. Na návsi bylo v šeru viděti děla, u nich vojáky stráží stojící, dále vozy se zásobami a nábojem. U některých přivázaní koně buď stojíce poklimovali, nebo leželi; v sousedstvu jejich pánové, kteří majíce sedla nebo svinuté pláště za podušku pod vozy tvrdě spali. Ve vsi, kde ještě místa bylo, dále za staveními v polích tábořili vojáci ostatní.
Tam, kde táhlý svah v rovinku přecházel, černal se široký pruh černé bažiny a za ním bělal se širší, světlejší, ale zanikající v noční mlze: to Dunaj lesknoucí se v záři měsíce. Pravého břehu nebylo lze dohlédnout, na levém vyvstávaly v určitých vzdálenostech černé body do výše trčící, strážné to čardaky, na nichž někdy se zableskl oheň jako krátký svit blýskavice. Náhle obrátil se major Stein ke svému průvodčímu. Ozvalať se na svahu pod sehnutou planou olivou hudba; zazněly uprostřed skupiny tam tábořící naříkavě dudy, na něž dudák zahrál národní českou píseň.
„To jsou — ani v noci nedají si pokoje.“
„Jsou to Češi, pane majore, a ti milují hudbu.“
„Dobře hraje.“
„Je to náš nový plukovní dudák.“
„Starému se vyrovná.“
„Pochází také z jeho kraje.“
„Váš krajan, pane setníku?“
„Tak jest, on je z Písecka.“
Už půl léta tomu, co ho rychtář, obstoupiv jeho chalupu s konšely a panským drábem, na zámek odvésti dal. Odtud rekrutu zavezli do Písku a pak k regimentu. Jeník Podřazilův myslil, že ho do bílého kabátu se zahnutými šůsky obelekou, že mu na rameno těžkou pušku vloží. Ale páni, jako by věděli, že je dudáček, jakého tak hned v celém kraji, ba v celé zemi nebude, slevili mu těžkou službu vojenskou. Oblékl volnou sukni se širokými rukávy v půli přepásanou, nad kolena sahající, nosil úzké, krátké nohavice, punčochy a střevíce, jakých doma nemíval, na hlavu posadil širokostřechý klobouk a byl dudáčkem píseckého regimentu. Ale nebylo mu volno v tom novém šatě — dlouho trvá, než člověk na vojanský život přivykne. Jeník nemohl zapomenouti. Zvečera, v noci bylo nejhůře. Tu padla naň tesknota jako těžký kámen, kteréhož se nemohl nikterak zbaviti. Hrál až do únavy, pak zalézal do samoty, modlil se ve své tesknotě. — Ale milá, tichá vesnička v hustém, zeleném stromoví nechtěla mu z mysli a ještě ve spaní ji vídal, procházel se oteckými luhy a hovořil s těmi, jež mu byli nejmilejší.
Slýchával jsa chlapcem, jak ten neb onen na vojně teskností zemřel. Jemu zdálo se, že na ten život do smrti nezvykne. Ti staří vojáci byli tak necitelní, tropili sobě ze všeho smích, i z něho a z jeho tesknoty. Nebylo mu volno mezi nimi, neměl druha stejně mladého. Všichni byli staří, otužilí, mnohý sloužil druhou kapitulaci, jím byl nezkušeným rekrutou. Nemohl, netroufal si s něčím se svěřiti. Sloužilť jen kratičký čas u praporu, znal málo vojáků, mezi nimiž nesmluvil se s žádným rodákem, s kterým by o rodné vsi a jejích lidech pohovořili mohl. Stýskalo se mu po matce, vše ho tu tísnilo. A pak — víte, že vojenská služba teprve pernou se stává, vzpomíná-li mladý voják na vzdálené děvče. Kdykoli Jeník na svou milou si vzpomněl, bodlo jej bolestně, a pro ni mu vlastně tesknota tak těžce na srdci ležela. Rád by jí byl psal, a jí požaloval, jak po ní touží a na ni vzpomíná, rád by si postěžoval a ji požádal, aby nezapomínala a trpělivě čekala. Však nevěděl, jak to s psaním chodí, a kamarádů starších požádati váhal. Nesnesl by, kdyby se mu posmívali aneb všelijak vtipkovati si dovolili. Kdykoliv povážil, že dvacet let vysloužiti musí, že za tu dobu snad ani domova nespatří, připadala mu myšlenka, kteráž nyní pořád se mu vracela a nedala se z mysli vypuditi. Kdyby rázem všeho se zbavil?!
Stíhali by jej, ale v této zemi a v tom válečném čase snadno by se protloukl. Bílý kabát by mu nepřekážel, dále neznali jeho dudáckou uniformu. Doma by zůstati nesměl, ale podíval by se tam, a ona by ráda ho“ uposlechla, až by jí v noci u okénka řekl: „Pojď, nech tu zlou tetku, co tě tolik sužuje, a pojď navždycky se mnou. Najdeme si místo, kdež nás neznají.“ — A dál si maloval v mysli své pěkné obrazy, vžil se v ně, už pečal přemýšleti, jak by to se vše vyplnilo, i zapomínal na šest vojáků, na šest ostře nabitých pušek, namířených na prsa desenterova.
Alois Jirásek. Dudák píseckého pluku. Písecká čítanka, 1. díl. Písek: Okresní knihovna, 1980, s. 162-163.
Z povídky Na krvavém kameni. Z knihy Vojenské povídky. Praha 1955.
