Vodňanští ochotníci vzorem pro Písek
Do mozaiky ukazující bohatý kulturní život ve Vodňanech nám ještě schází divadelní umění. Ani v něm Vodňany nezůstaly pozadu – naopak byly jako vždy mezi prvními. Ještě než tu vzniklo ochotnické divadlo, vítali Vodňanští rádi ve městě divadelní společnosti. A tak sem podvakrát zavítal i Josef Kajetán Tyl se svým divadlem. Poprvé v roce 1852, kdy zde sehrál několik her, a pak v roce 1856, kdy bohužel muselo představení hry Chudý kejklíř přerušeno, protože nemocný Tyl byl vyčerpán bolestmi.
Ochotníci se ve Vodňanech dali dohromady v roce 1861 a o dvanáct let později uvedl časopis Poutník od Otavy: „Nelze Vodňanům upřít, že v létech šedesátých stály v popředí kulturního ruchu na Písecku a svůj kulturní primát že také dlouho si udržely. Samotný Písek v některých oborech přizpůsoboval se Vodňanům a Vodňany byly mu vzorem.“
Ve Vodňanech nebyl pouze jeden, ale někdy současně i několik divadelních spolků. Byl tu spolek J. K. Tyl, Vlastimil, studentský spolek pod různými názvy jako Petr Chelčický či Kampanus, divadlo hrály i různé spolky – hasiči, Sokol, živnostenská strana, Církev československá husitská, Baráčníci. Poslední byly Lidové divadlo při Městském kulturním středisku ve Vodňanech a Šupina. Jejich představení byla vždy hojně navštěvovaná a hráli prakticky po celé republice, jezdili i do zahraničí. Zúčastňovali se různých soutěží, jako jsou Wolkerův Prostějov, Jiráskův Hronov, Šrámkův Písek a další, a získávali četná ocenění a pocty. Činnost ochotníků bohužel skončila po roce 1989.
Jedním z dlouholetých ochotníků je Bedřich Reichl, který začal hrát divadlo už v sedmi letech. „Tady bylo opravdu slavné divadlo a mělo mnoho zdatných herců. Hrála tu také třeba tři divadla naráz. Za války se nesmělo hrát, ale po válce sem přišel nějaký farář Čech do Husova sboru církve československé a to byl nadšený divadelník. Hráli jsme pod ním asi tři roky, než ho přeložili. Byl to opravdu machr. Například Lakomce jsme měli nastudovaného s vtipem a dokresleného písničkami, které farář skládal. Jezdili jsme hrát i po okolí. Vzpomínám na vystoupení ve Strunkovicích, kde jsme hráli hru Ženichové. Hru jsme hráli v roce 1955 a pak znovu v roce 1975. Tenkrát za komunistů, kdo pracoval na úřadě, musel mít také nějakou činnost, a divadlo se počítalo. A tak za námi jeden přišel a my jsme mu vymysleli, že udělá před představením proslov. Hráli jsme jedno odpolední představení pro mládež a pak večerní. Jenže mezitím jsme v hospodě popíjeli a jedli jitrnice a užívali si bohatého pohoštění. No, a ten úředník si pořádně přihnul, a když vylezl na podium a dostal se k feudálům, tak zapomněl, že už popáté opakuje to samé, tak jsem ho stáhl z podia pryč. My jsme pak Ženichy v pořádku odehráli. Ale za týden byl ve Strunkovicích bál, a tak jsme se tam s kamarády vypravili. Při tanci s děvčaty jsme vyzvídali, jak se jim představení líbilo. Ony říkaly, že to bylo výborné, akorát ten, co měl předmluvu, tak neuměl mluvit či co, pořád něco mlel o feudálech a ony nevěděly, o co jde. Hráli jsme také estrády, a to jsme si celý program skládali sami. Pozvali jsme si třeba herečku Helenu Růžičkovou. To byla také velice úspěšná představení.“
Jaroslava Pixová. Na břehu Blanice – Vodňansko. Putim 2011. ISBN 978-80-904346-6-0.
Další ukázky z díla autora:
