V současné době jsme svědky stále vzrůstajícího zájmu o kresbu. Jeho genezi můžeme sledovat ve výtvarném umění posledních dvaceti let. Obrovské nadšení z možností, které nabízel technický rozvoj, vytlačovalo cestou neosobní mechanické reprodukce rukodělné tvůrčí postupy. Z umění se vytrácelo to nejúžasnější: tajemství individuálního tvůrčího aktu, oné jen a jen lidské schopnosti umožňující člověku definovat sama sebe. Okouzlení technickou dokonalostí však postupně vedlo k jisté přesycenosti a probouzelo tak posléze nový zájem o unikátní výtvarné dílo. Znovu se přirozeně začala cenit i originální kresba, nástroj názorného pojímání myšlenkových procesů ve všech oblastech lidského vědění.
Současný návrat ke kresbě neznamená pouhou renesanci kresby, klasické či akademické, ale i její přehodnocení z hlediska soudobých světových vývojových tendencí. Vedle tradičního pojetí kresby vznikly na základě proměny estetických a významových funkcí její nové kategorie. Typologie kresby se rozšířila o nové „reprezentativní“ druhy usilující svébytně manifestovat nejen individuální výtvarný program, ale i rezonovat umělecké snahy doby. Od počátku sedmdesátých let se veřejnost s kresbou seznamuje na speciálních mezinárodních přehlídkách (Barcelona, Bilbao, Frechen, Norimberk, Wroclav), které s úspěchem obesílají i naši umělci. Zvyšující se nároky na společenskou reprezentaci zpětně ovlivňují tradiční funkce kresby, jejímž svébytným hodnotám jsou tyto tendence k „zoficiálnění“ v podstatě nepřátelské. Výsostné hájemství zkratky, spontaneity a abstrakce je narušováno snahou o komplexnost výtvarného sdělení, formální definitivnost, což kresbu odsouvá do sféry příbuzných žánrů obrazu či grafiky.
V tradičním výkladu je kresba obecně definována jako nejspontánnější výraz uměleckého záměru, jako bezprostřední záznam skutečnosti či naopak jako její detailní studie, první předběžná formulace a myšlenková fixace výtvarného tématu. Její rukopis, ač vždy do určité míry ovlivňovaný výtvarnými konvencemi své doby, odpovídal ve srovnání s ostatními obory nejvíce individuálnímu projevu. Ve spontánním zření skutečnosti, angažujícím jak abstrahující schopnosti intelektu, tak i fyziologické mohutnosti člověka, spočívá právě u kresby její výrazová síla, kondenzující podstatné znaky skutečnosti do jakési šifry. Ve své podstatě se kresba blíží písmu, s nímž má společný individuální duktus, který stejně jako obsah vypovídá o vlastní osobnosti autora. Estetické hodnoty jsou vázány na elementární prvky čáry a plochy, vůči nimž se vlastní námět mnohdy dostává do podružnějších významových plánů.
V průběhu století se funkce, pojetí i hodnocení kresby, jež často nabývalo módní až snobské povahy, značně proměňovaly. Pracovní povaha ji však převážně vylučovala z oblasti umění vysokého, přestože její kvalita byla přímo závislá na velikosti talentu a nejméně podléhala řemeslné průpravě. Z toho vždy vyplývala formová nejednotnost, žánrová a funkční rozmanitost, podle kterých byla dělena do nejrůznějších kategorií. Tradiční klasifikace kresby (skica, sochařská a malířská kresba ale i ilustrace, karikatura a podobně) je v širším soudobém pojetí tohoto oboru obohacována o typologicky rozrůzněné žánry kresby vědecké (architektonické plány a projekty, kartografie, počítačová kresba atd.), jimž je estetická hodnota přisuzována teprve dodatečně. Primární estetickou funkci kresby vyzdvihly naopak pop art, fotografický realismus a nová figurace, které v ní našly prostředek zvlášť vhodný pro adaptaci nových vizuálních procesů vyvolaných estetikou masových médií, Avšak dosavadní bezprostřední vazbu kresby na skutečnost vystřídala u těchto směrů závislost na výrazovém potenciálu dobového „image“ – formového zásobníku odvozeného z vizuálních infomačních systémů, jež se fakticky opakuje v nekonečné řadě variací. Kresbu tužkou s velkou oblibou používá také fotografický realismus, v technicky precizním, ale bezbřehém popisu skutečnosti, který má se zaujatým vnímáním máloco společného. Kresba se nicméně i těmito cestami emancipovala jako samostatná umělecká výpověď schopná dalších vývojových proměn.
…
Z knihy: Hošková, Simeona. Mladá kresba. Praha: Odeon, 1984.
Další ukázky z díla autora:
