DÍLA

Nejvyšším vrchem Píseckých hor je Velký Mehelník. Na starých mapách a průvodcích je uváděna jeho výška 624 m, ale ve skutečnosti je vysoký 632 m. Již v roce 1857 napsal profesor přírodopisu píseckého gymnázia Josef Pažout, že „moderní obrazotvornost utvořila z Mehelníku mohylu, která urny s popelem pohanských předků ve svém lůně kryje“. Je možné, že tento názor vznikl po nálezech starých nádob, ale rozhodně s názvem nesouvisí. Staročeské slovo mogyla je pravděpodobně už předslovanské, ale vždy znamenalo pouze kopec či pahorek, bez vztahu k pohřbívání. Jméno mohlo být též tvořeno od praslovanského mbgla a staročeského mhla, které se pro obtížnou vyslovitelnost ustálilo na mlha. Mehelník tedy znamená kopec, možná s přívlastkem zamlžený.
Na poměrně rozsáhlém plochém vrcholu řídce porostlém buky a jedlemi vystupují četné skalní útvary, vzniklé zvětráváním durbachitu a žilné žuly. Některé se přírodním transportem dostaly i na přilehlé svahy. Působením vody, mrazu a větru se na několika balvanech vytvořily mísovité prohlubně, které bývají často naplněny dešťovou vodou. V romantickém 19. století byly považovány za umělé. Na jednom balvanu zůstalo jakési sedátko, na němž podle lidového podání sedával čert a vyhlížel do vltavského údolí.
Nejznámějším balvanem na Mehelníku je tzv. Stůl, výšky přes jeden metr a téměř čtvercového půdorysu o stranách kolem 180 cm. Pod tímto jménem je dokonce zanesen na kolorované mapě revíru Nové Sedlo od plasského lesmistra a c.k. zeměměřiče Ondřeje Wiehla z let 1816 – 1818. Později stůl ještě dostal přívlastek Kamenný či Loupežnický. Ještě v minulém století měl pěkně vyvinuté prohlubně, které ale rychle zanikají. Písecký historik profesor Jan Matzner ho prohlásil za obětní stůl, na kterém měli pohané do kamenných misek zachycovat krev obětí.
O balvanu, ale i o celém Mehelníku, je známa pověst, rozšířená v několika podobných verzích. Otištěna byla již v roce 1858 v píseckém Poutníku od Otavy a do povědomí vešla především díky Svátkově romanticky pojaté povídce Kamenný stůl na Mehelníku. Podle pověsti v době Karla IV. žili na Mehelníku loupežníci, kteří na stole hodovali. Z největší mísy uprostřed jedl jejich vůdce mlynář Kozlík ze zlatorudného mlýna na Otavě u Vrcovic, který si nechal říkat rytíř z Mehelníku. Okolní menší misky patřily ostatním členům bandy. Loupežníci škodili v okolních vsích zejména krádežemi dobytka. Nejvíce trpěla víska Růžová, ze které nakonec místní kluci přispěli k likvidaci loupežníků. Část jich totiž spoutali během hry, ke které se loupežníci naivně přidali. Na jejich počest byla pak Růžová přejmenovaná na Kluky. Rytíře Mehelnického i s nejvěrnějšími druhy otrávil jeho tchán. Zbytek loupežníků pak snadno přemohli vojáci podporovaní venkovany. Tolik pověst, pro kterou mohla dát podnět událost z roku 1524, kdy vesničanům z Kluk zabavili Písečtí dobytek pasoucí se v jejich lesích. Doložen je rovněž středověký mlýn na rozemílání zlaté rudy u Vrcovic. Ves Růžová nikdy neexistovala, i když ji jako předchůdce Kluk zaznamenal v letech 1721-1732 farář Josef Foschumbaur v pamětní knize chřešťovické fary. Kluky jsou v písemných pramenech uváděny pod tímto jménem ještě před panováním Karla IV. v roce 1323. Jméno pravděpodobně souvisí s vyklučením lesa pro pozemky, na kterých byla vesnice postavena. Podobně vznikly od 16. století i další vsi a samoty po obvodu Píseckých hor, z nichž nejpřiléhavější jméno mají Paseky.
Kříže a lidské lebky vytesané na okraji stolu, které měly umocnit pověst, jsou dílem kameníků, po nichž na Mehelníku najdeme četné stopy v podobě dlabů pro klíny v rozlamovaných kamenech. K truhle, ve které měli loupežníci ukryty nakradené cennosti, jistě také nepatří gotický klíč nalezený na Mehelníku a uložený ve sbírkách Prácheňského muzea. O pokladu se v minulém století vyprávěly dvě pověsti. Podle jedné na něj narazil pacholek, když o pašijích vezl po svahu Mehelníku dříví. Konec řetězu uchycující klády se vláčel po zemi a zachytil za železnou mříž, kterou vytrhl. V odkrytém ústí spatřil pacholek velkou jeskyni naplněnou hromadami zlata a drahých kamenů. Vlezl dovnitř, aby si bohatství prohlédl, ale vtom si vzpomněl na koně, aby mu neutekli. Jakmile však vystoupil z jeskyně, mříž s velkým rachotem zapadla zpět a vše zmizelo. Později se mu již místo nepodařilo najít. Druhá pověst je podobná a lokalizována je přímo ke kamennému stolu. V jeho okolí sbírala jistá žena houby, když z města uslyšela hlas zvonu ohlašujícího poledne. Poklekla tedy k modlitbě a když po ní vstala, místo stolu zela hluboká propast. V pozadí jámy spatřila síň vykládanou zlatem a drahými kameny, ve které seděl za stolem rytíř v černém brnění. Kolem stály truhly plné zlata, stříbra a drahých kamenů, z nichž vycházela záře podobná plame¬ni. Když chtěla úžasem vykřiknout, pohrozil jí rytíř se slovy „Až za tisíc let“, načež vše zmizelo a na místě stál opět kamenný stůl. Poklad se měl v určitou dobu prozrazovat modrým plamenem. Fantastové poklad kolem „loupežnického stolu“ občas hledali, což v podobě převrstveného podloží potvrdil výzkum píseckého archeologa Bedřicha Dubského v ro¬ce 1948. Dubský ale objevil několik úlomků nádob z doby halštatské, které pro něho byly cennějším pokladem. Považoval je za doklad užívání kamene ke kultovním účelům, tedy opět oprášil názor profesora Matznera. Pozdější výzkumy na Mehelníku to ale zpochybnily. Pravěké nálezy byly objeveny i na jiných místech vrcholu a není vyloučeno, že zde stála osada. V Čechách byly v pravěku ostatně obydleny i daleko vyšší polohy. Dosud nám ale unikají pohnutky k osídlení těchto klimaticky nepříznivých poloh.
Vycházky na Velký Mehelník již mají dlouhou tradici. Když byla v Písku založena Vyšší reálná škola, její ředitel profesor Jan Krejčí, vynikající geolog, zavedl na ní kdysi oblíbenou májovou školní slavnost. Jejím cílem se stal právě nejvyšší vrchol Píseckých hor. K prvnímu výstupu vyšli všichni žáci a učitelé 15. května 1861 s hudbou a zpěvem. V průvodu vlál prapor s českým lvem a znakem města. Na temeni Mehelníku k nim z velkého balvanu pronesl ředitel školy vlastenecky laděný projev, který všichni zakončili písní Kde domov můj. Program slavnosti pak pokračoval za četné účasti hostů na louce pod vrchem. Roku 1879 se na Mehelník vypravil Jan Neruda se svým kolegou básníkem Adolfem Heydukem. Kromě Mehelníku ještě navštívili vrchy Matku a Svícny a rybník Němec. Když byl v roce 1919 založen v Písku oddíl skautů, první jeho vycházka také směřovala na Mehelník. Cestou účastníci pozorovali stopy zvěře a učili se skautské značky. Od roku 1931 mohli odvážlivci vystou¬pit po dřevěných žebřících na vrchol pětipatrové rozhledny zbudované pro geodetická měření. Neudržovaná rozhledna ale časem padla pod náporem větru. V současnosti častou návštěvnost dokládá vrcholová kniha. Pěknou tradicí se staly vycházky píseckých turistů. Silvestrovským výstupem zakončují svoji celoroční činnost Klub českých turistů a Dům dětí a mládeže, na Nový rok se na Mehelníku zase sejdou členové Klubu turista.
Při turistické stezce vedoucí na Velký Mehelník od severu je kousek pod vrcholem studánka, nově nazvaná Pimonova. Pod ní nalezený úlomek nádoby, datovatelné pravděpodobně do 15. století, může představovat doklad příležitostného využívání pramene již ve středověku.
Bratrem Velkého Mehelníku je Malý Mehelník, vysoký 588 m. Nepodložená zůstává zpráva, že v roce 1665 se v sedle mezi vrchy těžily granáty. Jeden z havířů Tomáš Boček z nich údajně nechal pro svoji ženu zhotovit šperk. Na východním svahu Malého Mehelníku jsou opuštěné lomy, ve kterých se od poloviny 19. století lámala žilná žula. Používala se zejména na obrubníky, kvádry, schody a velké dlažební kostky. Odpad se využíval jako stavební kámen, štět a štěrk. Například v roce 1942 se z kamene stavěl silniční most přes Otavu v Písku. V jednom z lomů bylo objeveno měděné žebro, které je typickým tvarem suroviny používané kovolitci ve starší době bronzové k odlévání bronzových předmětů.

Text z autorovy knihy Písecké hory známé i neznámé, Ires Písek, 1999, s. 11-17.