DÍLA

Že je svrchovaný čas, aby měl Martínek slušný nový sváteční oblek, v tom jeho rodiče úplně souhlasili. —
Plíva smluvil se svou ženou, že půjdou do Písku na jarmark (měli tam jen asi tři hodiny cesty) a že tam koupí oblek, boty a čepici pro Martínka, a pak 5 liber mýdla, aby byla na celý rok zásoba; potom kosu na sekání trávy a řetízek na krávu. —
Pěšinkou lesní pustili se k Písku. Pocit tesknoty tísnil je, když chalupa jejich mizela za stěnou lesa z jejich dohledu. Po tříhodinovém putování spatřili v jasném svitu ranního slunka město Písek. Martínek přímo zkoprněl úžasem, když spatřil vysokou a štíhlou věž hlavního kostela píseckého. Když došli k prvním domům Pražského předměstí, posadili se do strouhy u silnice; Plíva obul si své ohromné, zkornatělé boty, přezouvačky, a jeho žena punčochy a střevíce.
V městě bylo již velmi živo… všude plno cizích lidí a krám vedle krámu. Naivní, vyjevený Martínek nevěděl, čemu se má více obdivovati: zda těm (po jeho názoru) skvostně oděným lidem, či těm kočárům, nebo těm krámům anebo těm dvou- a třípatrovým domům, o nichž v první chvíli s podivením zvolal: „Koukejte, pajmámo, tuhle jsou tři chalupy na sobě a je na nich jedna střecha!“
Ale svrchovaný obdiv a úžas vzbudil v něm kaprál od jedenáctého pluku prince Alberta Saského… jeho bílý kabát, modré kalhoty a bodák v pochvě omráčily Martínka tak, že se k němu uctivě přiblížil a políbil mu poníženě ruku, poněvadž — jakž později vykládal — považoval ho za jednoho z oněch králů, o nichž povídali si v rodné jeho jizbě za dlouhých zimních večerů při louči v krbu hořící a při bručících přeslicích. Sumou a ouhrnem byl Martínek divoch z lesů, převedený rázem v střed civilizace. Plívovic přešli starobylý kamenný most — Martínek trnul podivem, jak mohli lidé ten most zrovna doprostřed té vody postaviti — a octli se ve středu jarmarečního života a víru. Martínek zrovna polykal vytřeštěným zrakem lidi i krámy.
Starý Plíva koupil nejprve kosu na sekání sena, pak řetěz na uvazování krávy ke žlabu; řetěz zavěsil Martínkovi kol krku. Martínkovi tak pěkně slušel, že nějaký vtipný studentík v čamáře čiperně řekl starému Plívovi: „Teď byste mu měl, tatíku, koupit k tomu řetízku ještě zlaté cylindrovky!“
Potom zastavili se Plívovic asi u třech mydlářských krámů a prohlíželi mýdlo, ale nekoupili hned: zdálo se jim příliš vodnaté. Konečně — jako všude i zde — po dlouhém smlouvání — koupili pět liber mýdla. Naposled zastavili se u krámku, kde prodávají hotové obleky.
Vyzáblý krejčík, ozbrojený špičatým nosem, krajan Plívův (byl z farní obce Radotic), připlichtil se k našemu pantátovi a k pajmámě a nabídl se jim za znalce při výběru obleku. Toť se rozumí, že se Martínkovi nejvíce líbily obleky hodně strakaté. Starý Plíva se ptal vždy nejprve po ceně. Potom dal látku prozkoumat krejčímu. Týž ubezpečoval, že ho nikdo na světě nenapálí, poněvadž mnoho světa „zrázoval“ a zvlášť, že pracoval v roce šestašedesátém v Praze, když tam byli „Prajzové“, což považoval za zvláštní doklad velkých svých zkušeností. Světlošedá černě do kostek pruhovaná látka, k níž si tovární kreslič patrně vzal vzorek z velkoměstské kanálové mříže, zvlášť okouzlila Martínka — a poněvadž byl oblek ten tak volný, že by se byli do něho pohodlně dva takoví Martínkové vešli, zalíbil se také moudrým rodičům, kteří dobře počítali, že Martínek roste a že jest tudíž potřeba koupit mu oblek volný. Vyzáblého krejčíka znalecký zrak, zbystřený šňupcem tabáku, prozkoumal látku, a úsudek byl tento: „V roku šestašedesátém, když byli Prajzové v Praze, zhotovil jsem tam z takovéhle látky oblek pro jednoho španělského jenerála, kterého jsem vícekrát neviděl, a mohu vám na nejlepší svědomí říci, že ten oblek jistě posud nosí.“ Toto doporučení s tak velkolepým historickým pozadím přimělo Plívu, aby se tázal po ceně a po půlhodinném tvrdošíjném smlouvání a zarputilém zápasu o každý krejcar (Plívovic třikrát odešli od krámu a dvakrát vynadali prodavači zlodějů) zakoupili ten oblek. Martínek hořel radostí, když mu odevzdal prodavač oblek v papíru zabalený… Šťastný synek protrhl prstem papírový obal a všecek blažen díval se tou dírkou na své nové sváteční roucho.
Z jarmarečního území krejčíků odebrali se Plívovic v území zalidněné ševci. Těmitéž zásadami, jakými se řídil Plíva při kupování šatů, spravoval se též při výběru bot — totiž, aby za málo, peněz dostal co možná ohromné kožené nádoby na synkovy ušpiněné nohy.
Po dlouhém přebírání, měření a zkoumání bot nalezl konečně Plíva pár, který shodoval se s ideálem, jejž si jeho moudrá hlava o budoucí obuvi jeho syna byla vytvořila — byly aspoň ještě jednou tak veliká jako Martínkovy umouněné nohy. Když si Martínek boty na zkoušku obul, přikročil k němu zezadu nějaký obrovsky vzrostlý hranatý chlap s tlustýma červenýma tvářema, který byl dosud tichým svědkem smlouvání,  vzal Martínka pod rameny, vyzdvihl jej na dobrý půlsáh od země a zatřásl udiveným klukem tak pěkně, že mu ihned obě boty s noh spadly. Zároveň řekl posměšně Plívovi: „Nu, jářku, hrome, tatínku, jsou mu ty boty akorát, co? Ty mu kupte!“ A postaviv udiveného kluka bosýma nohama na dlažbu, zmizel v tlačenici za ohromného smíchu okolostojících. Také Plívovic zasmáli se tomu žertu ze srdce. Neurazilo je to ani dost málo. Smlouvání o cenu bot trvalo zase dobrou půl hodiny; švec byl houževnatý jako ty holeně jeho bot, ale Plíva byl ještě houževnatější než ten švec i se svými holeněmi. Konečně se shodli a máma dala boty do koše k nakoupenému mýdlu.
V blízkém území kožešníků koupili staří klukovi čepici, kterou si směl hned naraziti na svoji štětinatou hlavu. Starý klobouk uložila máma do koše mezi mýdlo a boty.
Ale v té chvíli udál se příběh velice osudný. Ulicí přijel elegantní kočár, tažený dvěma bujnými a ohnivými koňmi — pestrá a bzučící směsice lidí poplašila koně, že se divoce vzpínali. Za divého výkřiku rozběhli a tlačili se lidé na všechny strany — Plíva se ženou napravo — Martínek však nalevo. Kočí sice zkrotil záhy bujné koně, ale Martínek se svým balíkem odnesen byl proudem lidí daleko od svých rodičů do říše hrnčířů — stál tu nenadále mezi stohy krajáčů, ucháčů, rendlíků a pekáčů, nevěda kudy kam.

Stroupežnický, Ladislav. Obrázek z píseckého jarmarku. Písecká čítanka. 1.díl. Písek: Okresní knihovna v Písku, 1980, s. 68 – 70.
Z knihy: Stroupežnický, Ladislav. Z Prahy a venkova. 2. díl. Praha: Kočí, 1926.