DÍLA

Soudní adjunkt Šimek stál u okna a hleděl na mrtvé náměstí. Bylo pozdní odpoledne jarního dne. Stál u okna a přemýšlel. Na jeho okně ležel otevřený dopis jeho bratra, faráře rnechovského a o něm přemýšlel.
Psal mu bratr, jak právě začíná vlastně nový život. Psal mu, jak zbavil se své neteře, jež vedla jeho hospodářství a hospodařila pro sebe, a jak v rodné obci jsou nyní již rádi, že mají vodovod. Psal mu, co mu to dalo práce, než je pohnul, aby podnikli toto dílo, jaké to byly zápasy a jaké intriky mu bylo při tom překonati.
Uvažoval o tom a do jeho myšlenek skřípalo pero kancelisty, pracujícího u sousedního stolu.
Chystal se již k odchodu z kanceláře čpící starým papírem a zaschlým inkoustem, chtěl se trochu projíti,- když v tom ozvalo se zaklepání a do místnosti vstrčil hlavu presidielní sluha.
„Pane adiunkt, mají přijít k panu radovi …“
„Co je ? …“
„A nevím … “
Adjunkt Šimek neměl rád presidielního sluhu Řehoře, jehož hlavním zaměstnáním bylo sháněti klepy po celé budově a donášeti je panu přednostovi soudu, radovi Uhrovi, který chtěl míti vždy něco přichystáno, pro případ, že by mu bylo mluviti s presidentem krajského soudu. Ale takový presidielní sluha vždy, dříve i dnes, mnoho věděl, neboť mnoho slyšel, a mnoho také dokázal a mohl prospěti. Bylo tedy vždy odporučitelno, býti s ním zadobře.
Není ani dnes dobře možno mluviti o kolegialitě mezi soudci, tím méně za oněch rakouských dob, kdy český soudce musil každou chvíli cítiti, že je méněcenným, kdy kolega Němec, nebo synek ze staré německo-úřednické rodiny měl vždy přednost, kdy kariéristé šli přes mrtvoly. Řeknete, že bylo přece jen hodně českých soudců! – Bylo. Ale neviděli jste jich. – Proč?
Jeden president říkal kdysi, že jsou – i dnes – dvojí úředníci. Jedni sedí za stoly, pilně pracují, mají obsáhlé a obtížné referáty. Jejich slovo rozhoduje v odborných hovorech, oni dostávají k vyřízení nejobsáhlejší a nejspletitější věci. Tihle úředníci jsou nevzhlední, nečesaní, špatně oholení, zamračeného, nerudného pohledu, mají odřené spodky s vytlačenými koleny. Za odměnu své píle dostávají pochvalné dekrety. – A ti druzí? Ti mají nažehlené pantalony, nosí žakety a cylindry, rukavičky – sedají v presidiích – nikdy nedostanou obtížného referátu, nemusí dodržovati úředních hodin. Za to chodí na slavné pohřby, vodí deputace a mají – snad právě proto – mnohem lepší postup, než shora zmínění jejich kolegové, ačkoli se k nim nikdy nikdo neobrátí o radu odbornou, věda, že by jí nedostal. A ti právě jsou vždy bezohlední.
„A vidíte, obojích je třeba“ – říkal onen president a měl pravdu. Byl to rozšafný muž a proto přidržel se směru druhého. Dožil se ve zdraví dlouhého věku, vysoké hodnosti a přežil o mnoho let kolegy, kteří se vyznamenali  prací a měli stohy pochvalných dekretů, jež jim vynesly jen to, že při nejbližší příležitosti – z důvodů obzvláštní důvěry – svěřeno jim bylo k vyřízení něco takového, do čeho nikdo nechtěl kousnouti. –
Soudní adjunkt Šimek patřil mezi utahané a věčně prací zasypané soudce.
Proto, když presidielní sluha Řehoř mu řekl, aby přišel k panu radovi – napadlo mu ihned, že to znamená zase jen práci.
Mrzutě, jakoby louče se, vzhlédl ještě zrakem na sluncem ozářené průčelí protějších domů Velkého náměstí a šel.
…….

     Bylo po šesté hodině, když vyšel na náměstí, kde večerní červánky líbaly ještě vrcholky štítů na starodávných domech proti soudu stojících a do ulic lehalo mlhavé šero jarního podvečera.
Železník na protější straně uklízel lopaty a nářadí vyložené přes den před krámem a v masných krámech drkotaly vozíky řezníků.
Protější strana náměstí plnila se zvolna mladými lidmi. Studenti, děvčata, posluchači lesnických škol a mladí úředníci chodili tam hovoříce spolu a bavíce se. Bylo studentům v kázeňském řádě zakázáno stýkati se s děvčaty – stýkali se tedy tajně, anebo chodíce v řadách za sebou, hovořili s vyvolenými svými přes svá neb jejich ramena. Občas vynořila se mezi řadami korsa zachmuřená tvář některého profesora, kolem něhož se přecházelo v naprostém tichu a s pokorným pozdravem. Před ním a za ním zela v korse mezera. Všichni věděli, že přišel, aby bděl nad ohroženou mravností studentstva, všichni viděli, že pátrá a hledá, koho by přistihl a když nic jiného by mu nemohl udělati, aby jej aspoň nazítří podrobil přísné zkoušce.
I děvčata, veselá, chichotající se, to věděla a proto míjejíce jej, nevšímala si ani v nejmenším svých ctitelů, s nimiž před okamžikem přes rameno žertovala.
A když přešla pedagogova postava, šířící mrtvé ticho jako Červená Smrt v Poeově stejnojmenné povídce – zavířila zase veselost. Ovšem gymnasisté a realisté měli mezi sebou jakousi překážku, neboť mezi studujícími gymnasia a reálky pěstována byla umělá propast,
hloubená řevnivostí profesorských sborů.
„Nesmíte být jako nějaký realista“ – říkali, napomínajíce studenty. Z toho ovšem bylo, že gymnasisté nadávali realistům „prkenici“ – realisti jim to všelijak opláceli, byly z toho rvačky a když k tomu došlo, vystoupili též chybní pedagogové jako soudci a trestali vznětlivce, nepomýšlejíce na to, že ten oheň vzniknul z jiskérky, do které oni sami dmýchali. A tak spolužáci z  obecných škol, jakmile přišli na střední školu, přestali se stýkati a odcizili se sobě. –
Tato strana náměstí byla plna večer co večer – dokud jaro neotevřelo přírody a dokud nebylo možno bezpečněji scházeti se jinde.
Za to strana, kde stojí radnice, krajský a okresní soud, byla vždy řídce oživena. V jedné nebo ve dvou řadách za sebou chodíce, procházeli se tam páni od soudu a od hejtmanství – tito řídčeji – s presidentem krajského soudu uprostřed, nebo se státním zástupcem.
Chodili tam v řadách přes celou šíři chodníku, nemusíce se vyhýbati – tak byla ta strana opuštěna – kolem ponurých úředních budov, přemílajíce svou práci, hovoříce o rozhodnutích nejvyššího soudu, o personáliích a klepech, dokud pan president neprojevil chuť jíti již domů. Substitut návladnictví sháněl přes tu chvíli svého Boje a Ďasíka, jimž jaro počínalo vířiti v krvi a byl mnohdy příčinou, že utvořil se tak zvaný „psí kroužek“ pánů, kteří měli psy – mysliveckého měl státní návladní a toužil po něm Šimek – a i jiní – a tu rozhovořili se obyčejně o tom, co kdy který pes vyvedl, co mu kdy bylo a tak dále.
Řeknete: bahno, maloměstské bahno. Ale žili přece klidněji nežli jiní. O čem také stále mluviti v městě, jež bylo zvláště v té době tichým a klidným hnízdem s jedinou větší továrnou.

…..

Mnoho se změnil Písek za posledních let.
Za chlapeckých let Pouzarových bývalo to tiché městečko, mající sice železnici, avšak bez onoho vášnivého tepu životního, jakým vřou města na hlavních tratích.
Žilo se tam klidně, sousedsky. Sedávalo se na lávkách před domy a za šera přetřásány drobné denní příhody.
Z jara a v létě se ptákařilo a zajatí pěvci píseckých hor mívali pak své klece na oknech a smutně hledíce na kousek modrého nebe, žalně pěli o ztracené svobodě.
Pouzar tam žil u strýce zlatníka – jenž sedlákům zhotovoval laciné šperky poutní, provrtával zlaťáky a přivěšoval je k řetízkům a jejich dcerkám proděravoval ušní boltce, aby mohly nositi náušnice.
V témže starodávném štítovém domě na náměstí bydlel doktor Hovorka a tak se Pouzar seznámil s jeho dětmi; ale odešel studovati pak do Budějovic, kde seznal soudce Šimka.
Tenkráte se ovšem ještě nevědělo, že možno konati výlety tak neprakticky, jako konají dnešní skautové. Tenkráte vzal se do kapsy kus jídla a strávil se celý den v boží přírodě; někdy i přes noc se zůstalo v lese a za takových ranních jiter, kdy po nočním tichu, rušeném jen houkáním sýčků a bubláním potoka, probouzeli se první zpěváci v korunách stromových, za takových jiter, kdy z krvavých obláčků nad lesními kopci pozvedlo se slunce, za jiter, kdy lehká mlha jako jemný závoj ležela na řece, učil se mladý Pouzar znáti a milovati přírodu.
Sedě u prskajícího ohníčku, na němž ohříval snídani, patřil na modrý dým, tratící se pod korunami borovic a pozoroval srnčí, které přicházelo k vodě píti.
A tehdy pochopil krásu přírody a zatoužil uchovati obraz toho, co viděl. V čižbě strýci málo pomohl, leda že nějakého lapeného zpěvačka za strýcovými zády osvobodil. Za to vzal vždy s sebou knihu, tužku a papír a nerozlučnou kytaru.
Studie, vyhlídka na všední robotu za kancelářským stolem, neměly pro něho půvabu. Zmizel a vynořil se až po letech jako malíř. Do Písku nepřišel dlouho. Strýc zemřel a Pouzar neměl tam příbuzných.
Se skrovnými zavazadly potuloval se světem a maloval. Teprve letos napadlo mu, aby ztrávil léto v Písku, vábily jej lesy, jichž opěvovatelem byl ve svých dílech.
A zde vyrušily jej z práce myšlenky, jakých se nenadál. Nebyl mužem, jenž život již přežil. Ale domníval se sám, že je klidnější a horšil se sám na sebe, když vzpomínka na dámu, s níž se setkal u řeky, rozbušila jeho srdce.
Horšil se, ale přece toužil setkati se s ní a sblížiti.
A náhoda mu přála. Setkal se jednou pozdě odpoledne se Šimkem a vyšli si na procházku po krásné silnici k Novým Dvorům. Vysoké lípy klenuly jim nad hlavami jemně šumící loubí a podvečerní větřík nesl vůni divokých květů a lesních pasek z nedaleké „Ameriky“.
Z luk bylo cítiti hořce vonící kopretiny a meze dýchaly směsí lahodných vůní,
Vysoko ve větvích cvrlikali sedmihlásci. Bílá silnice táhla se daleko.
Šimek vykládal o společnosti a známých a Pouzar hleděl na lesy, na něž se ukládala fialová tma, sledoval hru paprsků mroucích na nebeské báni, kde pluly drobné, zkadeřené mráčky a pozoroval kopretiny, svítící z tmavé zeleně luk, jež vydechovaly chládek.
A když se vraceli, na rozcestí pojednou setkali se se společností.
Šimek se zdravil s nimi a chystal se představiti Pouzara, jemuž četné známosti nebyly mnoho po chuti. Přibývalo mu tím různých vzájemných závazků a ubývalo volnosti.
Váhavě přistoupil.
„Doktor Diviš – advokát z Prahy.“
„Pouzar“ – představil se sám kuse, ale Šimek dodal: „známý malíř Pouzar.“
Ostatní byli různí výletníci a za pány blížila se skupina dam, mezi nimiž Pouzar na první pohled poznal onu dámu, na kterou již kolik dní myslil.
Setkali se očima.
„Alena – moje žena!“ představoval ji doktor Divíš a ona uslyševši jméno malířovo, ihned prohodila: „Podívej se, Richarde, mistr nás již nezná … “
Jakmile zaslechl její hlas, pocítil Pouzar milo v duši, jako by jej pohladila; měla teplý altový hlas a Pouzar si ihned uvědomil, že tenhle hlas již někde slyšel.
„Vskutku, Alena má dobrou parměť – povídala mi, že vás tu už zahlédla.“
„Vím, milostivá paní, ale kde jsme se před tím viděli, nemohu se vzpomenouti …“
„Pomohu vám“ – zasmála se – „vzpomeňte na Ponte Rialto přede dvěma roky …“
„Ach, ano – Ponte Rialto – krásné Benátkv – už si vzpomínám, jak tehdy jsem lačně hltal české slovo; vracel jsem se z delšího pobytu v Římě – milostivá,promine mé slabé paměti …“
„Já myslila, že se na nás hněváte …“
„Proč, milostivá paní, nehněvám se nikdy na nikoho a na vás bych se ani hněvati nedovedl …“
V šeru večerním postřehl její pohled, jenž se na něho tázavě upřel. Hlas jeho zněl vesele. Nevěděla, je-li to banální poklona, či, je-li to míněno vážně.
„Ale jděte – ale před několika dny, víte, když jste maloval u řeky pod Vrcovicemi, ten váš pohled, když jsme vás vyrušili ….“
„Pamatuji se, milostivá paní, ale byl zcela bezděčný …“
„A což, když jsme se potkali v Praze – na Žofíně několikrát – šel jste s nějakým umělcem v širáku a dělal jste, že nás nevidíte …“
„Neviděl jsem, milostivá paní, skutečně a to mi již musíte prominouti. Setkal jsem se se spoustou lidí na svých toulkách po světě a ač jako malíř měl bych míti paměť pro krásné hlavy – nemám jí. A co vy zde, na celé léto … ?“
„Ano – ale sama. Ještě štěstí, že jsou tu známí. Muž přijede zatím vždy v sobotu večer a v pondělí ráno zase už spěchá do Prahy.“
„Nu tak vidíš,“ prohodil doktor Divíš, jenž zaslechl jejich rozhovor, „máš zase známého, aspoň ti tu nebude smutno …“
„Ty se umíš domluviti“ – kárala jej paní Alena. „Myslím, že by to mistru nebylo vhod …“
„0 prosím, bude mi potěšením, budu-li vám moci, milostivá paní, dělati rytíře …“
,,0 to nestojím“ – zasmála se – „ty časy již minuly, ale ráda bych sledovala vaši práci. Mám ráda zdejší lesy a vaše malby. Ráda bych viděla, jak se takový obraz rodí …“
,,I to je možno …“
„A kde bydlíte?“
„Zatím v hotelu, ale rád bych si našel byt v domku se zahradou, kde by člověk mohl pracovati. Atelieru tu beztak neseženu.“
Na to se Alena obrátila na muže.
„Richarde, to by bylo něco – řekni to mistrovi.“
„Ano, to by bylo pro vás. Bydlíme zde ve vile“ – ukázal za sebe k blízkému háji. „A je tam pěkný pokojík mansardový s předsíní. Vyhlídka na lesy a šikmo na město. Před vilou pěkná zahrada.“
„A vyjdete a jste v lese …“
„Byl bych vám velice povděčen …“
– A sjednali to.
Když je Pouzar, rozloučiv se se Šimkem, pozdě večer doprovodil, ukázali mu jeho budoucí byt.
………….

Výroční trh. Jarmark. Už nejsou jako bývaly. Bývalo to vzrušení pro celé město.
Od božího rána bučel dobytek vedený na trh, dupali a řehtali koně.
Vše mělo své místo.
Od gymnasia podél zábradlí až k reálce stávali koně. Vyčesaní, uhlazení, ohony a hřívy majíce propletené slamou. Řada koňů začínala hned dole u „prasečího plácku“, na dolením konci Táborky. Tam stály povozy s vepřovým dobytkem, tam žalostně kvílela podsvinčata,
jak je prodavači nebo kupci nadzdvihovali za nohy, prohlížejíce je. Podsvinčata ležela v čisté slámě, vymydlená, vydrbaná.
A odtud nahoru, až k Budějovické silnici, kůň vedle koně, hřebice, klisny, hříbátka.
A od „Budějovsky“ stály řady hovězího dobytka až na „Spáleniště“, kde již stály střelnice, potulní komedianti, panáčkové divadlo, krátce, jak bychom dnes řekli, zábavní koutek.
Dobytek byl přivázán u zábradlí sadového ve stínu řady kaštanů.
Pod kostelem na „Drlíčově“ kupili se truhláři, bednáři, řezbáři. Vše co se vyrábělo ze dřeva a co bylo možno na trh dopraviti, bylo tam vyloženo. Skříně, postele, hned vedle nich putny, džbery, hrábě, košťata, násady, kolářské výrobky, dřevěnky, kuchyňské války, drobné nádobí dřevěné, slánky, dřevění vojáci malovaní pestře, mezi tím uličky, šum a vyvolávání.
Na „malém“ náměstí bylo však ještě živěji. Začínalo to se stánky potravinovými. Řezníci a uzenáři prodávali tam jaternice, párky, salámy i „extravuřty“, pekaři měli tam stohy rohlíků a koláčů. Do toho znělo obligátní volání fíkařů:

„Pro Pepíčka,
pro Jeníčka,
pro Barušku,
pro Marušku,
ještě jeden, ještě jeden, ještě jeden …
celý věnec za pět krejcarů!“

     Tam stáli nejvíce páni kluci, počítajíce, kdy navlékne fíkař nejvíce fíků, aby v pravém okamžiku se přihlásili jako kupci.
Později i zvláštnosti tu byly, cukrová vlna se prodávala, hadi z ovocné štávy, i Turek tam byl s pravým tureckým medem a sučukem.
A do toho znělo se strany obecných škol zvonění, cinkání, klepání na nádobí hliněné, kamenné, plechové i železné. Bylo rozloženo za mariánským sloupem ve slámě na zemi, u každé hromady vůz s kupou umazaných děti a mezi hrnci procházeli se kramáři v sametových spodcích, s těžkými stříbrnými řetízky na břiše, se cvočky v uchu, chraptivě vyvolávali, klepali na hrnce, že jsou zdravé a ne puklé, titulovali každého jak mohli nejlichotivěji, panímaminko, mladá paní, krásná paní. Ale dovedli také jak se patří vyčiniti hospodyni, jež ve smlouvání hledala vady a kazy jichž nebylo.
Za nádobím, směrem ke Floriánskému náměstí bylo tišeji; tam se prodávala, hlavně o podzimních trzích, cibule v dlouhé pletence vázaná, česnek, paprika, koření a podobné.
Floriánské náměstí si však obsadili krejčí a čepičáři, dole k velkému náměstí měli stánky ševci a bačkoráři. Na lešeních visely tam boty, střevíce, pěkně vyleštěné, ženské, dětské i mužské. Boty nedělní i žluté, z nenatřené kůže ušité shrnovačky vedle lesklých holínek. Bačkory nejrůznější – od plstěných až do prošívaných “s kotvou“.
Ale jakmile jste vstoupili do velkého náměstí, objal vás zase šum a ruch. Železníci tu měli vyložené nářadí, řetězy, váhy, pluhy, rýče, vodovky, motyky i lopaty. Kosy tu visely nasazené i nenasazené, bílé i do modra kalené.
A před soudem – roj dětí. Kramáři, praví kramáři, kteří v krámech pod stanovou střechou prodávali píšťalky, hračky plechové i dřevěné, trubky pronikavých zvuků, panáky, vojáky, růžence, gumy na podvazky, nože kapesní, korále, běhající broučky, železnice, co jen dětské srdce ráčilo. Pro matky měli krásné, pestré, kartóny, kosmonoské šátky, pro otce dýmky s krásnými hlavičkami s vojáky i jeleny, barevnými kočičkami.
Zde nastával největší ruch odpoledne. Hospodáři, kteří dobře prodali, procházeli se tu s hospodyněmi a nakupovali. Řetízky od dobytka křížem přes tělo okolo krku, hoši s novými botami přes rameno, s bičem v ruce a s peněženkou.
„Jejeje, jejeje,
tady je ta láce
na hromádce …“
volali kramáři vykřičenými hrdly.
„Kupujte lidičky – než to rozházím …“
Při tom tvářili se, jako by již vskutku měli celého trhu až po krk a jako by skutečně chtěli všechno své zboží rozházeti, kouleli očima až hrůza. A my, kluci, v bláhové naději, tiskli v kapse pár krejcarů, čekajíce, že kramář se skutečně dopálí tak, že začne kudly a píšťaly rozhazovati po dláždění. Tiskli jsme k srdci perníkové panáky, cucali tahací „štangličky“ – ale marně.
Do toho pískaly a mečely nejrůznější „hudební“ nástroje, na něž kramáři troubili, aby přilákali kupce anebo jež zkoušeli již ti, jimž poměry dovolily, aby se stali jich majetníky, k závisti všech okolostojících.

Tu strhla se hádka, zakročoval strážník, tam odváděli chyceného zloděje nebo kapsáře – krátce podívané bylo až oči bolely a – uši brněly.
Takový býval „jarmark“. Den na to uklízely se ulice a náměstí a nám dětem bývalo smutno jako po pohřbu.
Výroční trhy ztratily však již svůj půvab. Už nejsou jako bývaly – anebo snad je to tím, že jsme staří a nevidíme již té krásy, kterou vídávaly naše dětské oči. Také není možno dnes za drahé peníze dělati takového bastanta jako jsme dělávali za několik krejcarů. Ani by člověk nedokázal jísti cukroví a kyselé okurky, zapíti to kalným lákem a zajísti pěkně barevně pruhovaným „mejdlíčkem“. Pravdu mívala babička, jež říkala, že za jejích mladých let mívaly i brambory jinou chuť.

…..

Tak přišel zvolna sychravý podzimek. Město a hlavně silnice k městu vedoucí tonuly
v blátě. Podzimní vítr rval poslední listy se stromů v polích stojících.
V polích bylo smutno. Za to mysl soudců u krajského soudu byla v neustálém napětí. Hovořilo se o jmenování, jež mělo přijíti.
Až jednou dopoledne přinesl telegrafní poslíček tajemníku Šimkovi do kanceláře několik telegramů s adresou jeho a titulem rady zemského soudu . Byly to gratulace od vídeňských známých, kteří první dostavše do rukou listinu vyjmenovaných, vzpomněli na něho s blahopřáním.
Bylo to radostné překvapení, jež vzrušilo nejen rodinu, nýbrž i město, neboť nově jmenovaných – radů, tajemníků i soudců – bylo v městě několik.
Překvapení bylo však tím větší, když na druhý den přinesly to noviny s tím, že rada Šimek jmenován je k zemskému soudu v Praze.
Jak řečeno, bylo to radostné překvapení, ale byla v něm také krůpěj pelyňku. Byloť s tím spojeno stěhování a ještě k tomu mezi školním rokem, jež radovi Šimkovi přicházelo nevhod hlavně k vůli synovi, toho času kvintánu.
Syn studoval dosti dobře, ač s matematikou se potýkal těžce – bylo to snad již v rodě – ale to by bylo jeho otci nevadilo. Rada Šimek měl jeho a dcerku a toužil již, aby nadešla doba, kdy syn opustí střední školu. Ne všichni, ale několik profesorů přece bylo takových, že viděli svoji všemocnost, se kterou mohli ztrpčiti mladá léta studentská a učinili to, když se jim to podařilo, rádi. Ti staří pedagogové viděli účel a cíl své činnosti nikoli v tom, aby mládež jim svěřená se něco naučila, aby ji přiměli k tomu, aby jí dodali chutě k práci – nikoli:
oni viděli vrchol svého úspěchu v tom, když se jim podařilo přistihnouti studenta nepřipraveného. Z jeho úzkostí a strachu měli radost. Žákova tíseň byla pro ně požitkem. Dnes už těch dob není. Vzpomínám profesora V. na gymnasiu, jenž přednášel dějepis a třebas na oko pouštěl hrůzu, měl dobré srdce. Ten té doby již předběhl svými názory nové zákony. Zkoušelť třikráte do pololetí a když nadešla doba zkoušení z celé do té doby přednešené látky, určil, že musí následující hodinu býti pohotově šest studentů, kteří se přihlásí dobrovolně, anebo že bude zkoušeno prvních šest dle abecedy. A div divoucí – i ti, kteří „počítávali“, když věděli, kdy na ně dojde, ovládali více méně předepsanou látku tak, že bylo možno mluviti o tom, že mají názor o období dějinném, z něhož byli zkoušeni. A dobrému profesoru V. bylo jedno, kdo se hlásí dobrovolně, jen když se v předepsané době zkoušení podrobil. Za to jiní snažili se studenty „chytati“, kdykoliv se jim to podařilo. Byli to škarohlídi zatrpklého, ztrnulého nazírání na svět. Stačilo, aby viděli, jak studentík si ve volné chvíli dětinsky zadováděl a protáhl shrbenou páteř – a druhý den na to zobraceli jeho svědomí, proklepávajíce je jako starý kabát, až konečně přece se jim snad – a skoro vždy – podařilo najíti mezeru v hochově vědění. A hned měl studentík na talíři, že by lépe udělal, kdyby místo dovádění se byl učil.
Ovšem když nadešel konec roku a bylo nutno sbírati statistická data pro ústavní výroční zprávu, přišel řiditel do každé třídy a ptal se, jak byl pěstován který sport:““Kolik vás jezdilo na kole? .. .“ – „Kolik veslovalo?…“  atd. – studenti se hlásili o překot, třeba ani desítina jich sportu nepěstovala. Kdyby je byl mezi rokem pan řiditel viděl na loďkách – mohla z toho býti aféra. „Kdybyste se raději naučil nepravidelná slovesa!“ – říkávali zatrpkle profesoři a „dřeli“ pak takového nešťastníka – že se v duchu zapřísáhal, že vesla jaktěživ nevezme už do ruky. To bylo mezi rokem. Ale nyní byla jiná. Bylo třeba těch dat. Žáci věděli, že nyní jich ředitel potřebuje. Proto hlásili se o překot. Ovšem pochybuji, že tomu profesoři věřili. Ale předpis toho žádal a oni se spokojili s pokryteckým vyznáním svých žáků, když se hlásili k něčemu, čeho nebylo. Uspokojivý obsah výroční zprávy byl však zachráněn.
A takoví profesoři dávali cítiti i rodičům hochovým, že v jejich moci je prospěch a úspěch studentův, klid rodin a veškeren hochův životní běh. Takoví profesoři, ač nenáviděni od svých žáků i od občanstva, jež v takovém gymnasijním městě se studenty žije, dávali i mimo školu svou velmocnost na jevo, těšíce se z hrůzou vynucené pokory a uctivosti, s níž se všude potkávali. Snad jediný katecheta, vášnivý turista, veselý člověk, těšil se upřímné přízni žactva i sousedů.
Rada Šimek trpce nesl, že i vůči němu, když přišel se zeptati na prospěch synův, choval se mnohý profesor, ač věkem i hodností mladší, jako ke školáku. A to bylo snad jediné, nač se těšil, že věděl, že v Praze snad nebude ani znáti profesorů svého syna. Praha je veliká a profesoři tamní jistě jsou prosti ješitné marnivosti pedagogické.
Nebylo však možno, aby se synem a rodinou vydržel v městě až do konce školního roku. Brzo byl sproštěn a odstěhoval se do Prahy a syna nechal na bytě.
To již teplý jara dech oživoval písecké lesy a bory.

Z knihy: Dušan, Pavel (Šonka,  Jan). Marné oběti. Praha: Československé podniky tiskařské a vydavatelské, 1927.