Černého vrchu dobyla 17. divise – a my jsme celé odpoledne této šachové hře, která nám měla uvolnit défilé, od zabezpečeného lesního okraje jen přihlíželi. Vsunuli asi sedmnáctku místo nás jen proto, že naše hurá-brigáda měla za sebou řadu horkých dní. Postupovali jsme bystře, a poněvadž každá překonaná překážka jest pouze záminkou pro zrychlení postupu, byly naše obědy poslední tři, čtyři dni hodně krátké a naše nocování jen na připomínku noci. – Dívám se na mlčenlivou šachovou hru. Mám dojem, že moje zřítelnice jsou nehybné, jakoby atropinované, a upřeny k jednom bodu: ke hrotu hory, kterou Srbové stupňovitě opevnili. A přece vidím zřetelně celé bojiště. Kolony proudí z lesíku, z koryt potoků, z kukuřičných polí, ztrácejí se v lesících, potočných korytech a polích jak říčky v Krasu. A rozpadají se v řídké řetězce, které jako by kdosi kladl celé ráz, ráz po úbočích hory-mohyly, výš a zase výše, skoky a jaksi lehce. A stahují se v klubka jako smetaná rtuť a rozprýskávají se v černé malé krůpěje. Jsem všecek jakoby jen atropinovaným zrakem. Neslyším povelů, ne troubení, ne škemravého drnčení telefonů vedle, ne výstřelů. Koldokola odnikud ani hlásku; vše stiženo kletbou němoty. I slunce. Vím, že se opírá, ale nepálí. A úpal je řečí slunce. V hrozném, chorobném tichu mám 17. divisi doslova za věc. A hnusně pošetilá nevěra mě napadá: nevěřím, že jsou v 17. divisi lidé, a nemám soucitu se 17. divisí. A nyní opravdové utišení. Vím: Černý Vrch je náš. Mašírujeme skrze přirozené ticho. V něm opět slyším. Cítím, že je horko. Vím, že chalupy, sady, zahrady, louky jsou nejen proto, aby sloužily za bitevní štafáž. Tamto je srbský sedlák, ponurý a shrbený. Po dlouhé době opět chápu, že aniž byli vojáky, mohou býti lidé. Je mi jasno, že jsou hory, jichž netřeba dobývati, že jediným účelem lesa není, aby se jím proházelo s trojnásobným zabezpečením. Cítím, že mám hlad a vím o své únavě. Přisvědčuji nezbytnosti zakřiknouti smutek a býti vesel. A jdu. Kráčím přes pole. Jak dlouho tomu již, co mi byl zákaz šlapati po obdělaném poli zákazem neznásilnitelným. Z chalup vycházejí zbloudilí vojáci. Podivujeme se dobytým zákopům. Polozralá kukuřice mezi nimi zpřelámána, podupána. Z mečů budou pluhy učiněny.
Za Černým Vrchem černý les na pláni. Dnes tedy budeme nocovati! Ano? Ano! Musím jen ještě uvést pět lidí své čety na silnici z druhé strany lesa. Musí býti střežena. Vracím se. A dovídám se, že nebudeme nocovati. Naší setnině přišel rozkaz: na pochůzku směrem ke Krupani. Noc černá, zlostná. Nemá nás ráda. Bojíme se promluviti,abychom jí nedráždili. Hledáme cestu. Jaká divná věc cesta, po níž jsme dosud nikdy nešli a kterou už nikdy nepůjdeme. Bloudíme trochu. Tu, onde, možná,číhá nástraha. Jsme tomu povděčni. Neboť tutlány hlad a únava. Přistřihovány hodiny, házené v kolo Štěstěny. Točí se, točí; teď se zastavilo; vynímáme odtud bílý lístek dne. Přišel náhle. Bez přechodu, jaksi příliš bílý a jaksi příliš nevrlý Vracíme se v něm, vracíme se stejnou cestou. A člověk chápe, na ráz střízlivý, že nezáleží na tom, kolikrát cestou jdeme. Jen na jediném: kam a proč.
Praporu jsme na starém místě nestihli, nemáme o něm zpráv. Ale po dvouhodinovém hledání a doptávání jej nalézáme. Na takovém bezútěšném místě. Les na stráni, les jako vykotlaný chrup. A pod strání veliký potok, zahnilý, jakoby stižený zácpou. A obloha se šourala vyhlodanými špičkami stromů tak jakoby co chvíli chtěla spadnout jak tak a tam kam. Prapor si udělal ohníčky. Kolem nich, neduživých, umazaných seděli ošklivě spokojeně. Cínové misky vojáků byly jakoby z olova, a v očích, do nichž byla chvíle odpočinku vpravila takovou uondanou radost, sedělo jakési podivné štěstí. Jsou východy z nouze, jsou štěstí a radosti z nouze. Nejlépe vše podupati, nade vším zavzlyknout. Ale ne! Vzlyku tento obraz nezasloužil. – Usedáme. Naše setnina vystavěla pyramidy a jí, jí, jí. – Sluha mi donesl misku s polévkou. Hledím na její hladinu. Mastná! Kterak se jí příčí vejít v můj žaludek!
„Lylo, snězte sám, chcete-li.“
Potichu sám sobě říkám: Nechci, nemohu. Lylo, mám ošklivé tušení. A možná, že je to pouhopouhá ošklivost. Tím hůř. – Sedím. Obloha se konečně rozpomněla. Ale nepadá jak tak, ani tam kam; rozplývá se v pichlavé, drobounké, neviditelné krůpěje, které se vsunou všude, i v úkryt nejstřeženější, havěď zlá a uštěpačná. Vlhneme; ne však v poctivém dešti-lijavci, nýbrž potutelně a záškodnicky. Jako bych za trest mokval. Mám trapný pocit nezasloužené pohany. Toužím po něčem, čím bych se ústrkům dotěrného vlhka ubránil. Choulím se uvnitř nad sebou samým, a cosi ve mně, co je lepší než já, politovalo náhle mého smutku, stydí se za moji nerozumnou a chabou vzpouru. Brzdím vědomě sestup k zoufalství, mysle na věci bolestné a kruté. Uznávám s polekanou radostí, že jsou nezaviněny a nezapříčiněny. Cosi, co se podobá přátelství, mne s nimi náhle sbližuje. Vím o jeho tíži, vím o obětech, které toto zachmuřené přátelství ukládá, ale přijímám je pokorně. Nechce se mi malého utrpení. Zamítám nezasloužené štěstí; hledám v sobě příčinu zla, jež snáším, a nenalézaje jí, říkám si, že jí nenalézám jen proto, že jsem pokrytec. A když přichází příliš časný a nenadálý rozkaz k dalšímu pochodu, krotce vstávám.
Jdeme hlubokým šerem, které hrozí tmou. A již je tu. Soukáme se jí v neznámém trýznivě zvlněném kraji, zaplaveném lesy. Ukázali nám na mapě místo, ležící hluboko v lese, označené jménem Cip. Tam máme dojíti. Kde jest Cip? Co jest to? Teď nic, než slovem označené místo v hlubokém, neznámém lese. Ale tuším přece jen, že cesta k němu je významná, třeba jsme jí nikdy nešli a nikdy asi už nepůjdeme. – Čeká tam cosi – říkají moje oči, do nichž nakapali stesku jako atropinu a které nyní hledí, hledí k bodu, jedinému bodu, kterého však není.
Jdeme tmou, dusíme se jí. Jsem nákladní vůz tažený lokomotivou. Naše kolona: to celý vlak. Je ve mně jakési zboží, já sám nepromokavou plachtou. Zboží je chráněno, ale plachta trpí vlhkem. A vlhko padá. Zhrdinštělo. Ne už potměšilé mikroskopické krůpějky, nýbrž drobné, bodavé kapky. Cítím je jednotlivě; píchají do tváří a rukou. Touží vyprovokovati slzy. Nedám se však. Přimykám rty a zakouším perversní slast fakirovu. Rozplývám se ve vlhku.
Hukot nad námi; orkán s roztaženými lokty dere se lesem. Svist, hvízdání, ryk, hukot, chrapot; jakoby se své vlastní rozpínavosti bály. Nenadále se to cosi nad tímto krajem vzbouřilo, aby zachránilo jeho čest z potupy mělké lethargie, vládnoucí nad ní za dne. Horám jakoby uloženo nezvyklé furioso, uchvátilo je, pomátly se. Třeští. Třesou kolonou, hledí ji roztrhati na kusy, zpřerážeti lidský vlak a nás pak jednoho po druhém zpřekáceti. Ale vlak se potměšilému útoku vzpírá. Ví, že to přestojí jen zůstane-li celistvým. Jede po úzké stezce. Pravicí hmatáme stráň, pnoucí se vzhůru, ale levá noha má vědomí číhající propasti, o jejíž hloubce, zaplavené tmou, sobě činíme gigantické představy. Cpeme se k pravé straně a těžce se odíráme o ostružiny, a každá oděrka vzrůstá nám na záruku, že jsme couvli na hony od pádu do propasti. Tma, liják a vichr pokoušejí se naši celistvost rozpustit, tak jako by z cukru byla; my, husím pochodem, klademe druh druhu ruku na rameno a takto sřetězeni hrajeme si s pocitem bezpečnosti. Časem se celý průvod zakymácí. To čelo naše, lokomotiva, tápe po směru a cestě. Dějí se tam směšně marné pokusy rozžati svítilnu a orientovati se na mapě. Vede nás bezpečnější průvodce, jistější jistota: Na Cipu cosi čeká. Tam dojdeme. Ale kam potom? – Jsme řetěz, jsme jeden. Každý ví, major v čele že se osudově vyrovnal se šikovatelem, který šel vzadu. Není mezi námi rozdílu. Vím: kdyby nyní bylo zavoláno jméno jediného z nás, ozval by se celý prapor. Ale kdo by zde slyšel! S hrůzou myslím na to, smrt že by zde jednala mlčky. Prali by do nás a my neslyšeli bychom ani ran, ani hvízdání kulek. Padali bychom jakoby ranou morovou. Pod mojí rukou chvěje se předák, a ruka toho, jenž jde za mnou, na mém rameni se chvěje. Vichr a déšť dorážejí nepříčetně. Úzkost průvodu jest celistvá a dělí se po nás jednotlivých. A poněvadž tomu tak, jedinec nese břemeno nepříliš těžké. Nevzpírám se ničemu; slíbil jsem tak, a hle! – sklízím již za svou pokoru odměnu: mezi tímto tisícem lidí, kráčejících těžce jeden za druhým a sřetězených, není jediného, jehož bych neměl rád. A protože vedle mne 999 lidí strádá navlas stejnou bolestí, touží po témže ránu, lká po těchže radostech, lze mi bez závisti vzpomínat lidí u krbu, veselých kavárenských společností, shromáždění, oddávajících se touto chvílí čarozvukům božské hudby; a myslím-li na Nic, jeví se úžasným nikoliv hrozným. Hroznáť jen opuštěnost v samotě,a já nejsem sám; a něco radosti je také v jistotě, že promoknouti ještě více už nelze …
Průvod se zastavuje. V mezerách vichru přilétají od předu zmatená slova,volání; dokonce cosi jakoby vypravování – Cip? – Černo, černo. Pravicí hmatám prázdno. Není tam tedy již stráně. Pravá noha má pocit širokého, nepřetržitého pásma nízkých křovin. Levá však stále ještě se děsí. Obracíme se čelem napravo a brodíme se křovisky, držíce se za ruce. Přebrodili jsme se. Stojím na měkké půdě, v mokru. Vím, že stojím bezpečně. Je mi neskonale blaze. Představuji si velmi povlovný svah, svažující se v ploché údolí. Přede mnou, v dálce, jistě je panorama zalesněných a truchlých hor. Chci tomu, že stojím obrácen k severu a vůlí nesu se do vlasti. Vztahy, do té chvíle neznámé, poutají mne objektivně k vysněnému celku. Tuším v daleku lidi, vzpomínám určitých míst, věcí a příhod a nechci, aby vytušení lidé vzpomínali na jiná místa, věci a příhody. – A padám do mokra, hlavu směrem ke chtěnému severu, šťasten, že není na mně už nic, co by mohlo zvlhnouti nad to, jak už zvlhlo, a spím, spím, spím.
…..
K páté hodině po poledni přicválal k našemu praporu ordonanční důstojník a dříve než zarazil koně a aniž posud doručil rozkaz, zmocnil se všech kvasivý neklid. Rozkaz brigádního velitele vstřebal se takto vlastní silou. A v zápětí po té šli už důstojníci k majorovi. Kupka ta vyslechla nařízení, roztekla se, a dostavila se zformovaná jistota: Jsme dosazeni jako záloha útoku na Kostajnik. Čety počaly se v zápětí poté řadit do dvojstupů, jedna za druhou, chmurně netrpělivé a s netrpkou resignací těch, kteří nemají na vybranou ze dvou zel. Ale přesto že netrpělivé, klidné. Dali jsme se na pochod, každý s nepřiznaným přesvědčením, že je v bezpečí. Šli jsme lesní stezkou, kryti před střelami, a nikdo ani slovem o nastávajícím útoku. Vše, co se v řadách tu a tam proneslo – nemnoho toho – bylo bezvýznamné a důrazné. Pohledy se sobě vyhýbaly. Důvěrných oslovení střežil se každý jako něčeho, co se nepatří. – Konečně došli jsme na okraj lesa. I zde byli jsme kryti krátkým, povlovně vystupujícím svahem. Ale hlas bitvy zněl tu už plně. Prapor se rozpouštěl v dělostřelecký řetěz, před linií mužstva stála vyrovnaná řidší linie šarží a důstojníků. Bylo zde jako v zákulisí divadla, my komparserií, jež se chystá na scénu. Přírodní útvary chránily inscenaci tak přirozeně, že se zdálo, jako by k tomu byly naschvál uzpůsobeny. Případ byl typický. Bylo, že se chystáme k čemusi přirozenému a dávno, dávno předvídanému. Vojáci poopravovali něco na výstroji, důstojníci a poddůstojníci vyrovnávali střeleckou řadu a postoje vojáků tak jako by šlo o parádní přehlídku, ale činili tak vážněji i malicherněji . Vůbec, všude rozhostil se smysl pro podrobnost a rozmohla bezstarostnost. Najednou jsem cítil, že nás neslyšený rozkaz sune po svahu vzhůru. Dopracovali jsme se jeho okraje, hrbíce se. Lehl jsem si na břicho. Počínalo se šeřiti, ale obraz, kterým se krajina zapisovala v paměť, byl přes to neslýchaně plastický, Vnímavost pro detail rychle se však vytratila. Vyhlížel jsem ve scenerii pouze to, čeho by bylo lze k ztečení nepřátelských posicí nejúčelněji využitkovat. Krajina byla: Protáhlý Kostajnik v metamorfose posupného býka, jenž marně se snaží o vzhled co nejnevinnější. Řekl jsem si, že třeba proběhnouti co nejrychleji mírně skloněnou plání, kam byl z Kostajniku dokonalý výstřel. Ve vzdálenosti 600 kroků tušil jsem přelom terénu, rád bych byl odhadl sráz a šíři údolí, ale marně. Pociťoval jsem tuto marnost trapně. Významné byly mi malé terénní vlnky na pláni. V duchu jsem za ně kladl místa, kde mezi jednotlivými „skoky“ spočineme, než se dopracujeme prohlubně a tím i krytu. A při tom všem zmocňoval se mne trýznivý pocit cizoty a neorientovanosti. Zavolal jsem na souseda: „Nevěděl jsem, že na Kostajniku jsou doly na železo. Považoval jsem Srbsko za zemi čistě agrární, bez rudních ložisek“ Pak jsem se zadíval na vrchol hory a vyhlédl si tam bizarní formu jakéhosi křoví jako bod, v jehož směru mi je běžeti. Řekl jsem si: „Podaří-li se mi nyní pětkráte poplácati na zemi, aniž padne rána, je to dobré znamení.“ Provedl jsem svůj úmysl; orakulum dopadlo v můj neprospěch. Řekl jsem: Zmýlená! Chtěl jsem poplácati pouze čtyřikráte. V tom případě byla předpověď příznivá. – Nabyl jsem pocitu bezpečnosti a vyskočiv, dal jsem se do běhu. Utíkalo se mi přes oraninu nesmírně lehce, jakoby přes žíněnku na pérách. Hleděl jsem ke křovisku na hoře a želel, že mizí úměrně s postupem na nakloněné ploše. Zmocnil se mne strach, že ztratím směr a že nedojdu k cíli. Napadla mě strašlivá sklíčenost, poněvadž v tom okamžiku, kdy se křoví s očí ztratilo, kraj nabyl rázem charakteru pro mě úplně nového. Bylo mi, že jsem zde již jednou byl. Měl jsem mlhavou představu scenerie, jakou jsem často vídával z vlaku mezi Chotovinami a Táborem. Tato vzpomínka mě však s krajem tímto nikterak nesblížila. Současně událo se, že za mnou ruch ustal; dusot čety pak náhle umlkl, kulky nelítaly mimo mě nýbrž nad hlavou, tak že jsem nebyl již nucen rekapitulovati si čísla o pravděpodobném procentu tref na tu či onu vzdálenost kterou nám diktovávali v jednoročácké škole. Vzpomněl jsem si bleskurychle, že jsem se ještě před chvílí oněmi čísly pozorně utěšoval, aniž tím trpěly ostatní mé postřehy, úvahy a pozorování. Obrátiv hlavu, uzřel jsem, že je husté šero a v něm jsem se s jistotou tušil samotným. Pocítil jsem nesmírný děs, jímž jen slabě prokmitala moje malátnost. Při tom snažil jsem se svou chladnokrevnost pevně třímat a skutečně se mi za chvíli zdálo, že jednám rozvážně, sestupuje. Objevil jsem, že za přelomem půdy, jejž jsem před zahájením útoku viděl se svého stanoviska, počíná velmi příkrý sráz, porostlý pralesem. Bylo zřejmé, že má-li se vzhůru po svahu Kostajniku, musí se zprvu tadyto dolů. Usoudil jsem, na dně že najdu prapor, že se tam šikuje k vzestupu. Nevěděl jsem tehdy, že hned po zahájení útoku byl dán rozkaz k odkladu na příští ráno. Nevěděl jsem o něm, jsa příliš napřed. – Slézal jsem nyní namáhavě se prodíraje křovím a překračuje vyvrácené kmeny, poházené všemi směry. Zatím nastala hluboká tma. Chvílemi jsem lezl po čtyřech, abych se nesřítil do propasti, o níž jsem soudil, že jest přehluboká. Slézal jsem dlouho. Jedné chvíle spustil se hustý déšť kulek, dopadaly nedaleko místa, kde jsem právě byl. Nevnímal jsem ani svistu ani detonací, jen harašivé hluché nárazy. Položil jsem se plocho, kryt kmenem. Ohmatav jej, poznal jsem, že je příliš tenký, než aby mi mohl sloužiti za kryt proti projektilům, nicméně cítil jsem se v bezpečí. Roztáhl jsem prsty a pohyboval ve tmě rukou; bylo mi, že mezi nimi tmu soukám. Dopolední myšlenky přelétly s přízračnou rychlostí. Jako by mezi nimi bylo místo, kam třeba vpraviti cosi, co s nimi souvisí, a nač jsem posud nepřišel. Tento dvojatý otazník rozvířil ve mně neklid, a já věděl, že je to pravý strach. Intermezzo s projektily trvalo jen krátce. Šel jsem dále, ale horečně znervosněn. A konečně jsem dospěl místa, kde bylo lze vykročiti po rovině. Nedůvěřoval jsem tomuto uklidnění půdy. Kladl jsem krok za krokem a stanul již po třetím kroku u nového srázu, v němž jsem tušil vodu. Zastavil jsem se a hmatal rukama před sebe. Nakloniv se tělem tou měrou že by byl další odklon od svislé vedl k překocení, nahmatal jsem napřaženýma rukama cosi, patrně svah Kostajniku. Byl příkrý. A já, neznaje ani hloubky neširokého koryta mezi mnou a jím, ani sklon při protější základně, netroufal jsem si přeskočiti. Malomocně jsem se počal rozhlížeti tmou a na všechny strany, ale tu již postřehl jsem, že tím úplně ztrácím směrovou orientaci. Zmátl jsem si, možná, stranu srbskou se stranou naší, na návrat nebylo za těchto okolností ani pomyšlení. Zbyla jen jistota, že jsem do svítání vězněn na místě plném nástrah. Neprozřetelný krok mohl mi sraziti vaz. Uložil jsem si naprostou nehybnost. Stál jsem a stál, maje myšlenku upřenu k jedinému: ke krutosti odhodlání, jímž jsem doufal zachrániti život. A na jak dlouho? Třebas jen do rána. Ne, byl jsem sobě jist, že zemru ještě této noci. A pro hodinu, snad pro míň ukládám si nejtěžší úkol pro člověka bdícího a zoufalého: nehybnost? A kdybych se dobral příštího dne, jakými hrůzami se ho doberu!!
Z knihy: Richard Weiner. Lítice. Praha, Aventinum, 1928.
