„Nejdříve vykouřím komnatu, abych všechno nezdravé povětří zapudila,“ řekla, když prohlédla otok nohou, přičemž schválila teplé cihly, že pomáhají vyháněti nemoc. Vrátila se do kuchyně a nařídila Marketě, aby vařila vodu, že nemocné upraví odvar a do starého hrnce aby jí dala žhavé uhlí. Na to nasypala dvě hrsti jalovcových bobulí a kápla trochu oleje hřebíčkového. S tím běžela do ložní komnaty a silně foukajíc do nádoby, z níž vystupoval vonný dým, vykuřovala hlavně lůžko a všecky kouty, až celý prostor byl tak zahalen dýmem, že se nemocná se rozkašlala. Při tom si kořenářka sále něco bručela, z čehož bylo rozuměti jen:
Na přímluvu svaté Háty,
dej jí, Bože, zdraví v hnáty.
Teprve teď postřehla panin kašel.
„Vonné povětří již účinkuje, to je dobře. Jen odvrhněte všechny flůsy, aby nezdravá vlhkost vyšla z těla,“ libovala si a spěchala, aby uvařila lík. Do klokotající vody vhodila bukvici červenou, listí i květ, a když se dost povařila, odstavila hrnec z ohniště, přikryla jej poklicí a nechala jej chvíli v chladu státi. Zatím z jiného pytlíčku vyjmula pěkný květ pupavy bílé a zavěsila jej na nebesa postele s doporučením, aby naň hleděla, že nebude trpěti škytavkou ani žáhou. Potom se vrátila do kuchyně, slila odvar do koflíku a s vážnou tváří jej nesla nemocné.
„Toto je nejlepší proti studenému jedu. Uvařila jsem to na celý den, neboť lík se musí pít ráno, po obědě a večer. Do týdne musíte býti zdráva. Proti této zlé nemoci mám ještě chebdí, které je také horkého a suchého přirození na druhém stupni, ale bukvice jest lepší.“
„Osladila jste odvar medem či cukrem?“
„Ničím, vzácná paní, takto je účinnější. Zítra přijdu zase a uvařím nový lék a kromě toho odvarem kořene pupavy bílé vás po tři dni ráno umyji.“
„A proč?“ trochu ulekaně se ptala.
Baba byla zřejmě otázkou překvapena , ale honem pověděla: „Abych se přesvědčila, jak bukvice působí.“ Přece jí nemůže říci, že je to vyzkoušený prostředek na zjištění uzdravení nemocného. Snese-li takovou lázeň, je to dobrá čáka, že povstane s lože, nesnese-li, je každé léčení marná práce.
Paní Kateřina však snesla lázeň po tři dni. Kořenářce zářily oči, neboť byla pevně přesvědčena o úspěších svého léčení.
V té době přicházely navštíviti nemocnou její tři sestry, kterým vykládala, že nastydla v podloubí, kde táhl studený vítr a ona k tomu seděla bez polštáře na studené kamenné lavici. Denní vykuřování jí však pan Kašpar Matyáš zapověděl, protože by se nerad do rána v tom kouři udusil.
Nemocná sice do týdne nechodila, jak prokovala baba, ale do čtrnácte dnů zkoušela sejíti s postele a projíti se po pokoji. Šlo to sice ztěžka, ale jen když nemusela ležet. Sedávala přes den v lenošce a mírně se procházela. V měsíci květnu pomocí svých sester vyšla již před dům na sluníčko, i do zahrady Jirglovy. A když nastaly žně, byla paní Kateřina zdráva a došla si také na dědinu se podívati, jak ženci čile se ohánějí srpy v ječmeništi, kam nechtěla pustit sekáče s kosou. Nejvíce se potěšila, když o jarmarce před Narozením Panny Marie přijela Bětuška z Písku s Bartíčkem, který se již stavěl na nožičky k velké radosti babiččině. Blažená matrona nevěděla, komu se má více věnovati, dceři či vnukovi anebo zeťovi, a dcera nevěděla, o čem více vyprávěti, zda o své domácnosti, o dítěti, či o Písku, vše paní Kateřinu nesmírně zajímalo. A když jarmareční ruch utichl a paní osaměla ve svém bytě, zdál se jí po odchodu Písečanů pustý a opuštěný. Přešly i listopadové plískanice a blížily se vánoce.
I letos rozhodl pan Kašpar, že bude zákolení vepříka před vánocemi a ne až o masopustě a k proslovení řeči při té příležitosti pozval bakaláře Jana Alphitikusa Dobromilicena.
Když pochutnávali si na ovaru s křenem, tuze si bakalář stěžoval na bídu učitelskou.
„Ožeňte se, jako to učinil pan Novokdyňský a bude vám dobře,“ radil Kašpar ze Sudetu.
„Takto se zaprodat, to nedovedu a po mamonu také nebažím,“sebevědomě prohlásil bakalář.
…
Měšťané v rathouzu skutečně se radili o událostech pražských a bezvýhradně všichni se usnesli po delší debatě státi po boku pánů, kteří povstali na obranu práv náboženských. Když vyšli z rathouzu a oznámili to čekajícím lidem, dávali výkřiky najevo souhlas i radost z jejich rozhodnutí.
Zatím Jiří připravoval se k odjezdu, aby byl v Písku dříve než budou zavřené brány.
„Jsem rád, že přivezu povzbuzující zprávu o dnešním usnesení rady, Písečtí beztoho na vás spoléhali, „ řekl Jiří pantátovi, když Tomeš vyvedl mu osedlaného koně. V opasku maje stříbrný tolar od babičky do peřinky malému Jiříčkovi, šťasten ujížděl k Písecké bráně.
Sotva osaměl pan Kašpar Matyáš, přinesl si své šermířské zbraně do kuchyně, aby je prohlédl, vyčistil a nabrousil. Také vyleštil rapír a tulich. Všecky ty posečité i bodné zbraně měly sice pochvy ale že nebyly dlouho v ruce, byly rzí dost napadeny. Nejlepší pochvu měl tulich, plechovou, aksamitem potaženou, při ústí zlatým kroužkem okovanou.
Paní Kateřině se v té době přitížilo. Ani v červnu, ani v červenci, když již žně nastaly, zlá nemoc nepolevila.
…
Zatím zle řádili soldáti Maxmiliánovi ve Vodňanech. Jakmile vévoda odešel do rathouzu , jehož jedna část střechy byla sražena, kde bude ložírovati, neboť již mu tam odnesli jeho polní postel, vrhli se na drancování měšťanských domů. Kejmarský marně jim vysvětloval, že je katolík, jeden si vzal kožíšek, srdečník, jiný strhl se zdi před marianským obrazem stříbrnou lampičku a ze spíže odnášel šišku másla, od Jirgla si vynášeli postavy sukna, z domu Kašpara Matyáše vyřítili se Bavoráci s ranci šatstva a peřinami, které odnášeli svým vojačkám do ležení. Pavel Abraham stále opakoval své „příkladně řekněme“, že je to ohavnost, co páchají, ale Němci nedbali a prohledali všecka šuplata v prádelníku, jestli jsou tam ukryté nějaké groše, ale když jich nenalezli, pobrali prádlo a utekli.
Řezník Adam Koník se svým tovaryšem chtěl hájiti v krámě pověšeného skopce a udlé maso, ale dostal bodnou ránu do prsou, že se zapotácel a smutně se díval shroucen u vah, jak šest vojáků do jeho vlastní zástěry ukládají maso a s kořistí prchají. Šmejdířka ani se neodvážila hájiti svých čepců, které odnášeli vojačkám. Ze tří vinopalen vyvalili soudky pálenky na rynk a do ulic, kde brzy se shromáždili Němci jako vosy na medu. Ani se nezdržovali s narážením sudu na pípu, z nejbližšího stavení si přinesli sekeru a vyrazili dno, aby pohodlně si mohli nabírati hliněnými hrnky, které si vzali z misníku, aniž by se dovolili a spili se do němoty. Také z pivovaru vyvalili hned šest sudů najednou a odvezli si je do ležení. Přímo zuřili radostí, když vyrazili dveře kupcova krámu, který se marně v domě zatarasil a vynášeli na rynk soudek vína, pytel cukru a lahvice neznámého obsahu. Všecko vynášeli ven, co v krámě viděli. Kupce svázali a do něho tak dlouho bušili, až jim řekl, že má pod pultem v podlaze ukryté peníze. Plátenice se ani neodvážila hájiti svých postav, které soldáti vynášeli svým vojačkám, jež již čekaly před domem na kořist. Jiří Hnát, jirchář, byl tak překvapen a ustrašen tlupou Bavoráků, která vpadla do stavení jako hladové šelmy, že se jim ani nepostavil na odpor,když mu vyváděli ze stavení jalovici, zato paní Eva řečně se s nimi utkala v marný spor.
Smutný byl pohled na domy s vyvrácenými vraty a rozbitými okny, které vojáci vyrazili, aby jimi vyhazovali šatstvo a peřiny pro kamarády, kteří venku již na věci čekali. Ani cti paní a panen neušetřili.
Ráno měšťanstvo bez pozvání samo přišlo na radnici, aby si stěžovalo vévodovi na drancování, loupení, trýznění i na sodomstvo, které jeho lid večer a v noci páchal pod domech.
Vévoda dal postaviti šibenici na náměstí s pohrůžkou, že každý voják bude pověšen, kdo přestoupí řád kázeňský. Tím se sice drancování zarazilo, ale uloupené věci se již nevrátily, co tam – to tam.
Měšťané museli se postarati o pohřbení padlých lidí při hájení města na hřbitově, kde byli uloženi v hluboké šachtě a ubité lidi bavorským vojskem pod Radčickým vrchem rovněž pohřbili ve velké šachtě, která byla vykopána v poli u cesty, kde se přepadení událo.
Maxmilián pobyl v městě tři dni a odtáhl k Písku. Vojsko jeho podobalo se temnému mraku, táhnoucímu na nešťastné město, mraku, z něhož jen blesky a bouři možno očekávat, které jen
zkázu a neštěstí přináší. – –
Císařské vojsko odtáhlo, jen malá posádka zůstala a – pan císařský správce, Jan Samuel Borovský. Měšťané brzy poznali, že nepřišel jen provést inventuru farského majetku, neboť po celý den byl na rathouzu, kdež bez jeho vědomí se nesmělo nic státi.
Hned po odejití císařského vojska vypravil se purkmistr s městským rychtářem a písařem na obchůzku městem, aby zjistili, jaké škody vzalo město obléháním. Když se vrátili do rathouzu zapsal pan městský písař Válek: „Zbořeno domů78, shořelo 6, předměstí zničena a vypálena úplně.“
Vodňanští ještě se nevzpamatovali z vlastních hrůz drancování, které prožili, když v prvních dnech říjnových přišly ještě horší zprávy, jak zničeno, spáleno a vydrancováno město Písek, kde císařská soldateska za prchajícími se honila i po střechách, z jichž žlabů tekla lidská krev jako voda.
Pan Kašpar Matyáš po letech hlubokou lítostí zaplakal, když slyšel, jak celá rodina Tlapova vyvražděna, i malý Jiříček, Kačenka a Bartoloměj, neušetřen ani starý Tlapa a nemocí stižená matrona, i ta v loži ubita a dům do gruntu spálen. Nesmírně líto mu bylo spanilé a rozšafné Bětušky a statného a rozšafného Jiřího.
„Tak to s námi se všemi dopadne,“ resignovaně zvolal, „jestli nás Praha nezachrání, jsme ztraceni, nadobro ztraceni.“
A pan Kašpar přímo zmrtvěl, když za měsíc se rozlétla zdrcující zvěst o katastrofě bělohorské. Paní Alžběta se neodvážila ani slova promluviti. Do pokoje vstoupil Jirgl, byl však zestárlý, sešlý za těch pár neděl. A sotva těžce dopadl na židli, přišel i Jan Jansa. Vzrušením ani nepozdravil; smutně podíval se po švagrech a teskně zabědoval:
„Co z nás bude? Takové neštěstí nás stihlo! Na Bílé hoře všecko ztraceno!“
„To je přímo ostuda pro národ český,“ rozčilil se Kašpar, „že v mizerné bitvě, trvající hodinu, dal si vyrvat korunu!“
„Před dvěma sty lety stáli jsme patnáct let proti všem a uhájili jsme samostatnost a ještě vymohli jsme si kompaktáta,“ připomněl Jirgl, „a teď dvě léta nemohli jsme vydržet válku a v hodině je po všem veta.“
„A já čekal od nového řádu rozkvět měst,“ teskně vzpomínal Kašpar „a teď si můžeme představiti, jaký asi bude.“
Z knihy: Házr Písecký, Josef. Kašpar Matyáš ze Sudetu : historický román z počátku XVII. století. Vodňany: Knihtiskárna Antonína Dvořáka, 1935.
Další ukázky z díla autora:
