DÍLA

Pověst z okolí píseckého

Znáte, čtenářové milí, řeky oddanější kraji svému, věrnější vlasti své nad řeku Otavu? Oddaná jest kraji svému, neboť kratičký svůj běh klikatíc co možná prodlužuje, aby déle popatřiti mohla na ty tmavé lesy, kolmé skály, zelená návrší, květnaté louky, přívětivé vísky a starošedá města, která se po staletí ve vlnách jejích hrdě shlížejí; věrnější vlasti své nad řeky jiné jest Otava, neboť která z řek českých truchlila nad poslední ratolestí kmene Přemyslova?  Naše Otava to byla, kteráž, jak pověst dí, dne 4. srpna roku 1306 zastavila se u Písku od osmé hodiny večerní až do třetí ranní bystré proudy své zármutkem, když poslední Přemyslovec Václav III. padl v Olomouci rukou vražednou.

Nuže na břehy Otavy zaleťme nyní myslí svou. Bylo to od oné smutné doby as o půl století později. … Město Písek počalo se zotavovati, neboť lid vracel se k práci ryžovnické, tehdy zvané „jilovnické“, a těžké poplatky, od purkrabího královského na hradě píseckém vybírané jindy k výpravám krále Jana, přestaly býti nesnesitelnými. …
Jedním z nejbohatších obyvatelů města byl měšťan Prokop Volyňský, jehož dům stál čelem ke kostelu. Měl dceru a syna. Dcera byla provdána za mlynáře Kozlíka v „Zlatém mlýně“ pod Pískem a syn pomáhal otci v obchodě.
Kde stával někdy „Zlatý mlýn“? Vyjděte z města někdejší Pražskou branou, zatočte dolů starou ulicí Rybářskou a přidržte se stále břehů Otavy. Za předměstím přijdete do mlýna, tehdy „Volšovského“, nyní „Dolejšího“ pojmenovaného, a odtud Vás rychlým kvapem povede proudivá řeka k lesům vřesovickým, nyní vrcovským zvaným. Branou k nim jsou po pravém břehu obrovské žulové balvany, které hradívaly cestu člověku i čeřícím se vlnám Otavy. Řeka přemohla je dříve a pak člověk. …
O několik honů níže stál Kozlíkův mlýn a pod úbočím v lese černaly se dřevěné chýše ryžovníků, z nichž nejvyšší byla chýše mistra ryžovnického, který nad dělníky dozor měl a zlato rytíři na hradě Boubíně, hodinu daleko od Písku v lese Hůrkách nad poříčím otavským položeném, odváděl. …
Mlynář Kozlík byl měšťanem píseckým … Volyňský dal mu dceru svou, a dal jí věnem několik set českých grošů v Písku ražených. … V Kozlíkově mlýně bývaly hlučné noční hody; mezi ryžovníky bylo více ziskuchtivých i úlisných Vlachů, kteří zlato namístě mistrovi odváděli z polovice Kozlíkovi a zato si pak libovali v medovině i víně. … Proto nestačoval Kozlíkovi mlýn ani věno manželčino a brzy přišel k tchánovi, dluže se a všelicos žádaje. Volyňský neměl velké chuti k půjčování, obzvlášť když slyšel, co se ve mlýně děje. Brzy nato přišla i dcera jeho z mlýna domů, že nechce s mužem svým žíti. Proto, když se Kozlík ještě jednou k tchánovi dostavil, ukázal mu tento dvéře.
„Budete toho litovat, otče Volyňský“, řekl mlynář z domu odcházeje.

…

Na východu od Písku v tak zvaných Píseckých horách zvedá se na východě chlum „Kraví hora“ v krajině divoké, hlubokými lesnatými roklemi zbrázděné. Na jihovýchod odtud rozkládají se jiné dva vrchy, Velký a Malý Mehelník. Paty chlumů těch jsou rozryty klikatými vráskami, v nichž se  nyní zvedá mladý les. Sotva prodereš se temným klenutím mohutných buků a přes močálovité louky, octneš se na Mehelníku. Překrásná otvírá se tu před tebou vyhlídka; celý někdejší kraj prachenský leží před zraky tvými. Oko tvé zabíhá k starým hradům Zvíkovu a Orlíku, k lesům rožmitálským,k městům nadotavským, Strakonicům, Horažďovicům a Sušici a dále až k vrchu Boubínu, přední stráži šumavské; za jasného počasí vidíš v modravém blankytu tonout i ostatní velikány šumavské.
Zde usadil se Kozlík s rotou svou. V druhé polovici čtrnáctého století vroubily temeno Mehelníku ještě obrovské žulové balvany, strmíce hrozivě do údolí i celé úbočí vrchu bylo pokryto skalisky, mechem porostlými, z nichž jen tu a tam maliní a ostružiní s černým bezem dovolily si hlavu zvedati. … Se strany písecké byl Mehelník nepřístupný a nedobytný, kdežto se strany vltavské kryl úpatí jeho hustý bukový les, v němž chasa Kozlíkova nadělala pevné záseky.
Skalnaté rozvaliny Mehelníku byly bezpečným brlohem lupičů, jež někdejší mlynář ze „Zlatého mlýna“ kolem sebe shromáždil, ozbrojil a s nimi do okolí vybíhal. … Kozlík zahodil s řemeslem mlynářským jméno své a dal se nazývati rytířem z Mehelníku.

…

Čekáni byli hosti a to zvláštní hosti, neboť kromě hostů mimovolných, jež lupičové na Mehelník zavlekli, aby jim pak mezi žulovými kameny navždy ustlali, nikdo se zde neukázal. Starý Volyňský dal poslovi za odpověď, že pánu jeho sám peníze přinese v určitý den. Mehelnický, slyše to, pohrdlivě se usmál, ale chystal přece přípravy k uvítání.  … Kolem „stolu kamenného“ váleli se v trávě čelnější zbrojnošové mehelničtí, očekávajíce od vůdce slíbenou hostinu za namáhání posledních dnů.  …
„Buďte vítán na mém hradě!“ oslovil smělý loupežník tchána svého. Stařec sklopil hlavu a zůstal chladným. …  „Přivezl jsem ti  vzácný dar,“ šeptal nato stařec do ucha jeho. „Dole mám na koni naložené dva košíky s pravým burgundským. Koupil jsem je od norimberských kupců. Dej sem přinést oba košíky s láhvemi“ Při zmínce o víně vzpřímil se Mehelnický jako vojenský kůň, zaslechne-li hlas trubky. „Košíky sem,“ vzkřikl na svou čeleď. Ta neváhala a vbrzku byly košíky zde. Volyňský je sám otevřel a z první láhve nalil sobě a zeti. „Na zdraví Anežky,“ řekl stařec. „Na její zdraví,“odpověděl druhý a oba vyprázdnili nádoby své zároveň až na dno. Na tváři Volyňského nepohnula se ani jediná brva, která by zraditi mohla, co se ve vnitřku jeho dělo. Mehelnický a čelnější soudruzi jeho, zasedající při kamenném stolu, vyprazdňovali jednu láhev za druhou, jako by chřtány jejich byly pekelnými výhněmi. Vůdce jejich plál neobyčejným ohněm. … Vtom přikvapil zdola na stáži stojící loupežník bez dechu nahoru a vzkřikl: „Jsme přepadeni! Zbrojnoši jsou mi v patách!“ „Kde  je můj meč, ať tě psoto darebná, proklám,“ soptěl Mehelnický a vstávaje se sedadla svého, klesl k zemi.Také Volyňský nehýbal se na místě svém, ani při této zprávě. Měl hlavu k prsům skleslou, jako by spal. V trávě a níže rozložení loupežníci vyskočili a chápali se zbroje; ti však, kteří za stolem s vůdcem svým seděli, buď klesli na zem, aneb o několik kroků popojdouce, upadli a hrozně se svíjeli.
Když zbrojnošové purkrabího píseckého a několika okolních šlechticů s vesnickým lidem vrchol Mehelníku sobě mečem dobyli, našli zde jen několik mrtvol zsinalých, se zraky vytřeštěnými. Mezi nimi i mrtvolu Volyňského, jehož však za oběť loupežníků považovali, v čemž se také nemýlili.
Víno, jež Volyňský na Mehelník k hostině za „kamenným stolem“ přivezl, bylo otrávené.

Svátek, Josef. Zlatý mlýn. In: Písecká čítanka. 1. díl. Písek: Okresní knihovna v Písku, 1980. S.29.
Z knihy: Svátek, Josef. Z pěti století. 1. díl. Praha: F. Topič, 1928, s. 37-76.