DÍLA

KVĚTEN 2006
…
17. 5.

V pořadu Hledání ztraceného času odvysílali osmdesát let starý dokument o Písku. Jenom je škoda, že na záběrech byly zachyceny většinou samé architektonické „pomníky“. Děkanský chrám Narození Panny Marie, budova občanské záložny, budova gymnasijní, tělocvična Sokola a samozřejmě starý kamenný most, po kterém kdysi skotačil Eduard Cupák v roli Ratkina. Zvetšelá zákoutí zůstala ukryta.
Jen v jednu chvíli kamera švenkla do Rybářské ulice, kde právě běžel směrem k Cafourkovu mlýnu zatoulaný pes, ale jinak nebylo, snad kromě okraje Pražského předměstí s městským špitálem  a několika prvních domů  v ulici Na Pěníku, k zahlédnutí skoro nic. Pouze v krátkém prostřihu z filmu Hoši na řece se objevila zástavba staré Portyče.
A s účinkujícími to bylo víc než podobné. Před kamerou se producírovala toliko místní honorace, žádný plebs. Starosta, radní, policejní komisař, soudci, lékaři, předsedové hospodářských a vzdělávacích spolků, ředitelé škol. Někteří s vousy na klopy. V rámci jakési trachtace se prsili jako kohouti, spokojeně kývali na kameru hlavami a pozdvihovali tupláky.
Literáty reprezentoval August Sedláček s básníkem Adolfem Heydukem, o kterém mi jeden stařičký ochmelka kdysi prozradil, že si vzal dceru hostinského Reinera, aby měl pivo gratis nebo jenom za šesták, a on ho prý občas, ještě jako malý smrad, vodíval pochcaného přes Městské sady k domovu, za což mu ožralý klasik dával úlitbu v podobě umolousaných bonbonů.
„Oni tihle čuráci žrali jako protržený. Přál bych ti zažít, jak v parku vyváděli. Nic jim nebylo svatý. I mladý stromky zlámali,“ sdělil mi dědek důvěrně a jenom tím potvrdil mé kusé informace, že naši buditelé byli pěkný dobytek. Na těch starých a nepříliš kvalitních snímcích ale jeden jako druhý připomínali ztělesněné ideály vyšších mravních principů. V nejhorším případě snad i sokolské myšlénky. Jako kdyby se člověk při pohledu na ně ocitl pod hladinou hlubokého rybníku.
Takřka nehybnou strnulost všech přítomných ještě podtrhoval námi už nepoznaný klid v ulicích, kde se tu a tam objevila drožka s kobylou, ale jinak všichni obyvatelé města za svými cíli prostě jenom šli – a nebylo jich zdaleka tolik jako dnes. Dali se rozlišit. Auta zcela chyběla. Za celých deset, patnáct minut se objevila jediná plechová obluda. To když se z brány vedoucí k dnešnímu muzeu přijeli ukázat městští hasiči s nablýskanými blembáky.
…

ČERVENEC 2007
…
17. 7.

Je zvláštní, jak se lidský osud protíná s některými místy, jež si člověk nevybral – lhostejno,zda jimi prochází skutečně, nebo jen ve svých vzpomínkách. Něco podobného se mi stalo v případě svatotrojického hřbitova, kde už nebožtíci ani příliš nestraší. Většinu jich v sedmdesátých letech vykopali z říčního písku a jejich ostatky (některé v lejtech jako hnůj) odvezli na Lesní hřbitov do vysoké smrčiny.
Zůstal jen kostel Nejsvětější Trojice, obklopený okrasnými dřevinami a udržovaným pažitem, kde zjara kvetly sasanky. S nadšením je drobounkými prstíky unípávaly obě pražské neteře a skládaly z nich miniaturní „kytice“, schopné vydržet ve sklenici s vodou tak nanejvýš den. Zdejší bílá vrba mi později poskytovala milosrdný stín, když jsem se tady učil chodit o berlích s přeraženým šimpánem, a poslední rok po uválcovaných cestičkách chodívala ráda nemocná Cecilka, pro kterou už byly nerovnosti lesních stezek příliš velkou zátěží. Také příběh hrobaře Karvana mě sem jednu dobu přiváděl, skicoval jsem pro připravovanou knihu mnohá zdejší zákoutí.
Když to spočítám, bylo mi dáno strávit v tomto útěšném azylu celou řadu dnů, nicméně i tak mě překvapily dva téměř za sebou jdoucí živé sny, jež mě sem bůhví proč opět přivedly. V tom prvním jsme, plni milostného roztoužení, vylezli s Lenkou N. po venkovních dřevěných schodech na půdu kostela, kde jsme spolu na dřevěné podlaze souložili, a v tom druhém jsem se celý špinavý od zvetšelé zdi schovával nedaleko železné branky za bývalou márnicí.

Z knihy: Mano,Petr. Kalužiny. Praha: 65. pole, 2016, ISBN 978-80-87506-71-4