DÍLA

Viděl jsem nedávno krátký film, který měl stejný (velmi krásný) název. Natočili jej mladí lidé, kteří z Písku nejsou, ale zamilovali si toto město tak, že natočili film plný poezie a smutku, film, který Písek neilustruje, ale vypráví o něm a o jeho duši.
Ostatně já také nejsem z Písku, přišel jsem do toho města vlastně až pozdě, bylo mi dvanáct let a šel jsem do tercie klasického gymnasia, v jehož poklidné budově se procházeli volně páni profesoři v šosatých kabátech vyšlých sice už z módy, ale dobře se hodící do vznešené atmosféry, kde vládla latina a řečtina a katecheta Rybička, ovšem kromě pana ředitele, jímž se krátce po mém příchodu stal pán přísný, ale námi uznávaný, pan ředitel Ferkl. A taky tu byl ještě pan profesor Bělský a byl tu pan profesor Jaroš a pan profesor Kaiser a pan profesor Novák a pan profesor Fleischmann a pan profesor Bašta a pan profesor Bešta a pan profesor Jirák…
Nemohu jinak, než u každého opakovat titul, protože bez toho jsme si je prostě neuměli představit. Sice každý z nich měl svou přezdívku, ale to patřilo k věci, oni však byli páni profesoři…
A málem bych byl zapomněl na pana profesora Kotalíka, jehož jsem miloval, protože učil české literatuře a učil jí dobře.
Vlastně se mi vybavují další a další jména a další a další osudy, protože to přece jenom byli lidé a měli své slabosti a své starosti a život s nimi nakládal různě a oni jsou již velkou většinou za onou oponou času, která nás odděluje od toho, co bylo.
Zvláštní: lidé odcházejí, ale domy a staré ulice zůstávají. Aspoň v naší paměti. Pamatuji se, jak jsem před léty byl příjemně překvapen, že před naším bývalým gymnasiem ještě stojí ten starý strom, na jehož větvích jsme se houpávali v čase nezbedného mládí, zatím co později jsme si u něho dávali první schůzky. Mám-li se přiznat, pak dovolte, abych docela tiše řekl, že jsem dlouho váhal, než jsem si sedl k psaní téhle malé vzpomínky. Ne proto, že by se mi nechtělo, ale proto, že jsem se bál… Že jsem se bál, vrátit se do těch dob, v nichž se člověk snadno stane sentimentálním, protože to byly doby, jež formovaly celý náš budoucí život.
Být mlád je ovšem štěstí a radost, kterou člověk objeví, až když už mlád není. Být ale mlád v Písku je a tehdy určitě bylo — štěstí zcela zvláštní, protože Písek je město se starou tradicí, je to město, jež se svým gymnasiem vytvořilo něco; co bychom nazvali dneska kulturním klímatem: „Město, kde žila tradice heydukovská a taky nerudovská, město, kde žil Sedláčeík a kde za mého mládí chodíval na plovárnu muž s plnovousem a tmavými brýlemi, aby v tichu seděl u řeky a pil kávu s jednou houskou, zatím co město znělo jeho houslovými škálami, které do nekonečna opakovali žáci z celého světa. Ševčíkova houslová škola zněla nad městem v rukou žáčků neumělých i v rukou mužů, kteří vystupovali na podiích světových koncertních síní, ale zde v Písku byli pouze žáky a cvičili osm hodin etudy svého mistra, protože k jejich světové slávě to bylo nutné. Ale zde kromě hudby zněla i Otava a její jez, jemuž naslouchal Fráňa Šrámek; není divu, že nás to nutilo psát a že jsme vydávali vlastní tištěný časopis Gymnasion a že jsme hráli s Václavem Krškou divadlo a pamatujeme ještě to slavné představení Krále Oidipa, jež s námi hrál sám Eduard Kohout.
Mám dnes pocit, že právě k tomuto městu se hodila stará řečtina i latina, a my, jsme právě v tomto městě začali naslouchat i jiné zpěvnosti: zaznívala před, prvním májem z hospody zvané Universita, kde cvičil dělnický zpěváčky spolek písně do pochodu.
Pro mne skončil navždy pobyt v Písku onoho roku, kdy mi páni profesoři dali kýžené maturitní vysvědčení a to už je třiačtyřicet let. Zkrátka a dobře, já jsem přišel do Písku právě před padesáti léty a tak vlastně slavím taky kus jubilea.
A onen vodopád času, který nám všem působí závrať, hučí v mých uších právě tak, jako hučel splav na Otavě. Jen vory po řece už neplují a domy jsou jiné a lidé jsou jiní, jinými problémy než tehdy žije město, ale stříbrný vítr tu přece jenom ještě zní. Protože kdyby nezněl, bylo by mládí neskonale chudé.
Jakou barvu že má Písek?
Pro mne jedinou: barvu mého mládí.

Jiří Marek. Jakou barvu má Písek? Písecká čítanka, 1. díl. Písek: Okresní knihovna, 1980, s. 53-55.
Z knihy 200 let píseckého gymnázia. Písek 1978.