DÍLA

Těsně pod věží kostela Narození Panny Marie Dohonil hejtmana vytáhlý královský rychtář Jan Jantas.
„Rád se dívám z výšky na lesy“, řekl Ota a vyzval ho, aby s ním vyšlápl schody za hlásnými. „Také na klid v uličkách“, dodal pak, jako by zasněně.
„Klid! Pořádek! V tržní osadě na Drlíčově se měšťanky handrkují o zboží, jako by nás kníže Maxmilián do setmění nemohl oblehnout!“ hudroval jeho společník. „Jak daleko je to sem z Vodňan?“
„Příliš ne.“ Velitel královské posádky se opřel o zábradlí a pořádně se vydýchal. „Jestliže je Bavoři opravdu vzali, drancující vojska nic neodtrhne od lupu, a jestliže města nedobyli, mají co dělat s jeho obléháním a s Pískem si zatím hlavy nelámou.“ Přál by si najít v tomhle dobráckém dlouhánovi důvěrníka, ale nedařilo se mu to: základním rysem rychtářovy povahy byla nedůvěřivost.
„Na všechno dojde! K čemu spěchat! Konšelstvo se svolá! Nepořádku a neklidu si možná ještě do setmění užijeme dost a dost! Najednou se to přižene. Prudce jako jarní bouře.“
„Je třeba připravit se na příchod císařských?“
„Od svého dosazení nedělám nic jiného. Věř mi, drahý příteli, že mi žádné jiné město nepřirostlo k srdci jako Písek.“
Dále vyšlapovali mlčky dřevěné schody. Měšťanovi krátce po sobě zemřela žena i jediný syn. Nyní se o něho starala jeho starší sestra. Kdykoli se hejtman rozkřičel, na čele jeho průvodce se objevily vrásky. Jantas se často kamsi dlouho zahleděl a trvalo nějakou chvíli, než se probral ze zamyšlení.
„Což Písek, ten mám také rád“, vzdychl ztěžka. „Méně už Písecké.“
„Hlavně, že oni mají rádi nás dva!“ ušklíbl se Ota. „My se se svými city k nim nějak musíme vyrovnat!“
Hlásní doposavad nespatřili v krajině podezřelé pohyby houfců. Tvářili se znepokojeně, ostražitě čekali, co jim velitel přikáže, ale ten je poslal odpočinout si do kumbálu ve věži. Musel se vydýchat. Přidržoval se obrubně a hleděl do té spousty lesů a kopců, táhnoucích se až k Šumavě. Jako modrá stuha se přitírala k hradbám Otava. Když pohlédl přímo dolů, uviděl hradby a příkopy, měšťany, koně a vojáky — některé důstojníky poznával: lajtnant Sklenář u Budějovické brány střídal stráže, také zahlédl na hradbách téměř bělovlasého Jistebnického. Po rynku spěšně, jako by poskakoval, někam šel sklenářský mistr Adam Šnejtr.
„Věrné město Písek!“ řekl pak Ota nahlas.
Než sem byl dosazen, dostalo se mu slyšení u pana Václava z Roupova. Nejvyšší kancléř českého království to tehdy řekl. A sliboval pomoc. Však za ním byl konšel Vroutecký vyslán hlavně proto, aby mu jeho slib připomněl.
„Na věrnost nelze spoléhat. K té musí být přinucen člověk stejně jako město!“ pronesl hejtman tvrdě. „Občas se dá slušně zpeněžit. Většinou se pak na její straně sčítají ztráty.“
Hleděl přímo jako očarován do nekonečné modře před sebou. Tam někde v skrytu harcují jezdci knížete Maxmiliána Bavorského! Tam někde v skrytu leží polem české vojsko! Koldokola samí ozbrojenci! Mnohatisícové armády se možná už zítra dají na pochod …
Cítil svou opuštěnost jako nikdy před tím. „Já jsem věrný!“ stiskl pevně ruku svého druha.

Písecká čítanka. Písek: Okresní knihovna v Písku, 1980, s. 71 – 72.
Z knihy:  Mareš, Zdeněk. Horký týden. České Budějovice: Růže, 1979.