DÍLA

GENTLEMANI NEMÍVAJÍ VĚTŠINU

Takový profesor Hejdánek … a další kantoři z té školy, obdaření ohromným potenciálem, sečtělostí a hlubokou kulturou, by měli být multimilionáři  … zavzpomínal před časem v Reflexu na svá studia filosofie Michal Horáček. Řečeno jinak: když dokážete jako LADISLAV HEJDÁNEK (75) po většinu života tvrdě pracovat v oboru, jenž o vás ve své oficiální podobě nestojí, odborné publikace schovávat desítky let, než se dočkají tisku, šířit výsledky osobité filosofické syntézy jen v rámci domácích seminářů, nikdy neuzavřít kompromis se zkaženou mocí, přestát i vězení a zároveň udržet funkční a stmelenou rodinu a být spokojeni s tím, že alespoň po šedesátce můžete jako řádný profesor řádně učit, měl by se váš výkon ocenit a zviditelnit.

Jací jsou dnešní studenti? Nic vás na nich nezaskočilo?

To víte, že ano. Styky dnešní mládeže se pro mne odehrávají jakoby beze slova. Nedůvěra ve slovo je dnes celosvětová záležitost — slovo lže, může lhát a je třeba porozumět si bez něj. Projevuje se to mimo jiné tím, že mladí dnes neumějí číst, nikdo je tomu nenaučí a oni sami radši klábosí. Měl jsem na filosofické fakultě dvě vynikající studentky a úplně mne konsternovalo, že při zkoušce nebyly schopny inteligentně sdělit, co přečetly. Neobyčejně přesně ale dovedly reprodukovat, co slyšely. Nakonec to pomalu zvládly, ale co dělaly školy přede mnou?

O svém dětství jste napsal, že proběhlo pod vlivem českobratrských rodinných tradic, sahajících z maminčiny strany až někam před toleranční dobu. Co si pod tím mám představit?

To vím od své matky, ale nikdy jsem si to neověřoval. Její českobratrství bylo spíše citové, hlubší kořeny nemělo. Přesto v něčem na mě měla silný vliv, ale nevím, zda jednoznačně pozitivní. Stal jsem se totiž jakýmsi puritánem. Dělám, co mohu, pro to, aby to na mně nebylo příliš vidět, ale asi se toho nikdy docela nezbavím. Naproti tomu samo protestantství se svým protestováním je mi vskutku blízké, takže při nejrůznějších příležitostech protestuji s chutí. Proti matčině autoritářství jsem se ustavičně bouřil snad od čtyř let. Později jsem poznal, jak výborná to byla škola.

Otec na vás vliv neměl?

K bezprostřední výchově byl přivoláván jen v krajních případech, kdy s nechutí přikračoval k exekucím. Byl pozoruhodně tolerantní a měl velký smysl pro humor. Působil na mne jakoby zdálky, nenásilně, ale do hloubky. Pocházel z jediné české rodiny v německé vsi a v mládí ještě poznal poklidné národnostní soužití. Dědeček byl sice zarytý Čech, který nepromluvil slovo německy a jehož všechny sociální kontakty ve vesnici musela obstarávat babička narozená ve smíšené rodině, ale ty styky samy byly celkem v pořádku. Katolický farář, rodem Němec, se chodíval babičky ptát, jestli má pan mistr práci, a když mu řekla, že ne, nechal si od dědy — samostatného krejčího, když nebylo do čeho píchnout, a zaměstnance větší německé firmy v nedalekém městečku, když bylo — přešít šaty. Místní bohatí němečtí sedláci jakbysmet. Vypadalo to lidumilně a vyšlo to levněji. Blázinec přišel až s německým nacionalismem, rozdmýchávaným už koncem 19. století. Otce a už předtím jeho o deset let staršího bratra zasáhla ta změna ovzduší, když se ucházeli o zaměstnání, naplno. Protože oba chodili jen do německých škol, ovládali tenhle jazyk i písmem, zatímco rodnou řeč pouze slovem. Litujeme vašemu přání nevyhověti moci, takhle otec zprvu překládal němčinu v obchodní korespondenci. Češi ho nezaměstnali, protože neuměl dobře pravopis, Němci zase proto, že byl Čech, takže většinou stejně jako bratr získával práci u židovských firem. Oba měli se židovskými majiteli zkušenosti dobré i špatné, ale ani v jednom z nich nebyla byť jen špetka protižidovství. Něco z té životní zkušenosti jsem bezděčně v dětství nasál a poprvé se to projevilo už v obecné škole.

Bouřil jste se, a přitom z vás vyrůstal vzorný chlapec. Tomu moc nerozumím.

Vyrůstal jsem pod vlivem učitelů Nedělní školy, nepovinných hodin náboženství a vikářů, kteří měli na starost Dorost, poté Sdružení. Významně na mne zapůsobil vinohradský farář Bedřich Jerie, s jehož synem jsem chodil osm let do stejné třídy reálného gymnázia. My doma neměli skoro žádné knihy, začaly se kupovat, teprve jak jsem dospíval, takže jsem o mnoha autorech neměl ani ponětí. Našeho češtináře, který měl na starost školní knihovnu, zarazilo, že neznám vůbec žádné dětské knížky — prostě mi je přiděloval, zatímco ostatní se hlásili, když slyšeli jméno nabízeného autora. Mladý Jerie se mě jednou s převahou zasvěcence zeptal: „Už si čet něco od Dostojevskýho? Víš, některý lidi ho vůbec nemůžou číst, úplně se zhroutěj, bacha na to …,“ zpracovával mě, nebožáka, který to jméno slyšel poprvé v životě, ale musel předvést svou vnitřní odolnost. Abych mu to ukázal, přečetl jsem snad všechny velké Dostojevského romány, které mi zapůjčil z otcovy knihovny. Ve vyšších třídách mi pak Jerie starší půjčoval drobnější práce Karla Bartha, Emila Brunnera, ale i něco ze starých liberálních teologů. Postupně přicházela inspirace za inspirací v nahodilém sledu, znalost některých dětských knížek jsem si doplňoval až na vysoké škole. Nakonec jsem po válce, ještě před maturitou, vstoupil do akademické YMCA a tam se seznámil s lidmi, kteří z ní už před válkou udělali světové a inteligentní křesťanské sdružení s kontakty i do světa.

Jak jste s tímhle rodinným a myšlenkovým zázemím mohl po válce vystudovat filosofickou fakultu?

To byl malý zázrak. Vždyť já na škole vystupoval jako křesťan! A přitom doma jsem trápil tátu těžkým levičáctvím, vybuzeným atmosférou pětačtyřicátého roku a osvobození, takže jsem nebyl dalek vstupu do komunistické strany. K porozumění jeho a strýcově životní zkušenosti „socialistů od dětství“, kteří se z velmi skrovných podmínek museli sami vypracovat, jsem se dostal až postupně. Nejvíc jsem rozuměl jejich sociálně demokratické averzi ke komunismu. Hodně mi v tom na fakultě pomohla parta novopečených komunistů a svazáků, zčásti synků advokátů, lékařů a jiných intelektuálů, kteří na sebe po Únoru brali špinavou práci při vyhazování učitelů i studentů a byli nejtvrdší. Sám jsem při velkých prověrkách prošel jen proto, že jsem klasiky marxismu znal už ze střední školy lépe než sami prověrkoví komisaři. Spokojili se s mými znalostmi a ještě nenaléhali, abych jim také řekl, co si o nich myslím.

To stačilo?

Zdaleka ne. Svazáci později dvakrát navrhovali mé dodatečné vyloučení, ale tomu kupodivu v obou případech zabránili dva komunističtí profesoři, Ladislav Riegr a Ludvík Svoboda. Měl jsem tehdy i jakési štěstí v neštěstí, když jsem v zimě 1950 dostal encefalitidu. Lékaři ji bohužel špatně diagnostikovali, takže proběhla daleko hůře, než bylo nezbytné, a já dlouho trpěl strašnými bolestmi hlavy a výpadky paměti. Tak se stalo, že v době nových politických tlaků, kdy se schylovalo k velkým procesům, jsem byl trochu z dohledu. A nakonec mi pomohl i skandál, jenž smetl hochy, co tak stáli o mé vyloučení. Šířili totiž jako mnozí další posměšnou básničku karikující poválečnou tvorbu Vítězslava Nezvala. Bylo u toho velké vylučování ze studia i ze strany, nicméně já jsem díky tomu bláznění mohl v rekonvalescenci sepsat disertaci a dostudovat. Posudky fakultních svazáků však za mnou všude chodily, jednal jsem s mnoha desítkami možných zaměstnavatelů, ale i tam, kde to vypadalo nadějně a kde mne potřebovali, z toho nakonec nic nebylo.

Do praktického života jste vstoupil na začátku padesátých let s prachmizernými posudky, nulovou šancí na oborovou kariéru, a přesto se vám v letech 1955 až 1960 narodily čtyři dcery …

Podívejte, být jako jedináček vydán napospas dospělým je malér, to znám z vlastní zkušenosti. Buď mějte víc dětí, nebo žádné, jestli vám můžu radit. A že jsem po doktorátu začínal jako přidavač, kopáč a betonář, byl šok hlavně pro tátu, který to pořád nemohl pochopit. Zpočátku jsem vydělával víc než jinde, u kopáčské party jsem — ovšem jako jeden z nich — vypisoval úkoláky, protože zjistili, že na to mám buňky, a věřte, že jsem nevynechal jediný příplatek, na nějž jsme měli nárok. Žádné podvody, vše podle norem. Nakonec jsem se na dvanáct let uchytil jako dokumentátor v Ústavu epidemiologie a mikrobiologie, což byla sice klidná, ale výrazně skromnější existence než ta dělnická. Když bylo nejhůř, to byla žena doma, pomáhali příbuzní a přátelé.

Kde jste bral čas na studium?

Ženě jsem doma téměř nepomáhal a věnoval mu veškerý volný čas. Víc než deset let jsem si jeho porci zvětšoval tím, že jsem vstával ve tři nebo půl čtvrté ráno a večer chodil spát s dětmi nebo ještě dřív. Skončilo to v osmašedesátém, kdy mne jako jednoho ze dvou nemarxistů přijali s Jaroslavem Kohoutem, což byl funkcionář sociálnědemokratické mládeže, odseděvší si plných dvanáct let v kriminále, na filosofický ústav Akademie věd. Po okupaci ovšem došlo k velkému vyhazovu většiny marxistů, my jsme se s nimi jen svezli. Potom na mne zbývala už jen taková místa jako noční hlídání, topičství nebo práce ve skladu, peněz málo, ale zato lepší podmínky ke studiu. Moje kariéra profesionálního filosofa v minulém režimu sice trvala jen necelé tři roky, ale nikdy předtím ani potom mne nenapadlo, že bych filosofie nechal jako mnoho marxistů, kteří byli na začátku normalizace také vyhozeni. Já byl na outsiderství, v mém případě nemarxisty „zatíženého křesťanstvím“, zvyklý. Vnímal jsem je především jako svobodu jít svou vlastní cestou bez ohledu na běžně platná dobová kritéria.

Máte za sebou vězení, ale moc jste se o něm nezmiňoval.

Patřilo k době a mnozí na tom obzvlášť v padesátých letech byli nesrovnatelně hůř. Poprvé jsem seděl – jen šest měsíců ve vazbě – na začátku normalizace. Navštívil mne tehdy náš vršovický farář Dus s letáčky, v nichž neexistující organizace upozorňovala občany, že nechtějí-li volit, není to jejich povinností. Ve skutečném vězení jsem se ale mohl octnout už brzy po Únoru jako poslední předseda pražského sdružení akademické YMCA. Tehdy nás profesor Josef Lukl Hromádka, který před válkou s Emanuelem Rádlem AY spoluzakládal, dost nesnadno přemluvil, abychom se sami rozpustili. Výměnou za to byl slib, že nikdo z funkcionářů ani členů nebude perzekvován. To však vůbec neznamenalo, že nás nechali být. Mě odvezli několik dní po promoci k výslechu a čekali, jak budu reagovat. Potřebovali mě buď získat, nebo zastrašit. Dali mi do ruky pistoli, prý ve mně při promoci v Karolinu jakási soudružka poznala vraha desátníka Šmatlavy. Patřil k přepadenému oddílu při střídání jednotky ve službě u strašnické vysílačky. Nechtěl jako jediný vydat zbraň, naopak ji chtěl použít, a tak byl zastřelen. Zeptal jsem se, kdy to bylo, řekli mi čas a já jim odpověděl, že jsem zrovna dělal velké rigorózum u J. B. Kozáka. To my víme, řekli, ale jsem prý vrahovi strašně podobný. Pistoli mi dali do ruky zřejmě i kvůli otiskům, ještě nebyla sedmdesátá a osmdesátá léta, kdy si je brali, jak se jim zachtělo. Nakonec jsem si na nich vynutil potvrzení o tom, že mě fotografovali s pistolí v ruce. Přijel jsem domů a měl vztek, že jsem musel platit lístek za tramvaj. Vzápětí zvonili znova, že se snímek prý nepovedl. Tak říkám: jedině když mě odvezete zpátky. Samozřejmě se ve skutečnosti jenom přijeli přesvědčit, jestli jsem se nesesypal. Moje zkušenost při soubojích s matkou se tady zúročila.

Nedávné čtvrtstoletí od vzniku Charty 77 ukázalo jednu věc: je to historie a ti, kdo se k ní vyjadřují, si ji přizpůsobují k obrazu svému. Vypovídací hodnotu mají částečně jen osobní příběhy. Jaký byl ten váš?

Já jsem zpozorněl, když se ratifikovaly mezinárodní pakty o lidských právech, měl jsem je jako jeden z prvních koupené jako známou „dvoustovku“, v rozhlase šel o nich krátký pořad, který jsem si nahrál. Jednoho dne začátkem prosince k nám přišli Jirka Němec s Vaškem Havlem, šli jsme do koupelny, pustili vodu a oni mi sdělili, co se všechno chystá a co prý tomu říkám. Připravované prohlášení znamenalo další fázi po protestech proti represi Plastiků a DG 307. Opřít celou akci o úmluvy o lidských a občanských právech napadlo během sezení v koupelně mne, i když je samozřejmě pravděpodobné, že to jinde napadlo i jiné. Havel si tehdy odnesl jak dvoustovky, tak magnetofonovou kazetu, oboje mu policie zabavila, když s Landovským a dalšími jel po Novém roce odeslat podpisy prvního dokumentu. Já jsem podpisem vlastně nic neriskoval, odvahu měli především ti, kdo v té době měli ještě co ztratit. Podobně jako v listopadu 1971, když jsem se octl v Ruzyni, se mi tím podpisem spíš ulevilo.

Byla Charta politickou akcí, morálním apelem čistých, či trucpodnikem těch, kdo už neměli co ztratit? Pomohla něčemu, nebo naopak zabrzdila uvolňování normalizační tuhosti? Jak ji dnes vnímáte vy jako člověk, pro něhož byla přirozeným vyústěním jeho předchozího života?

Nelíbí se mi to vaše „přirozené vyústění“. Charta nebyla vůbec ničím a vůbec pro nikoho přirozená. Šlo o kulturní a politický, ano, většinou i mravní postoj. Podívejte se, třeba nejen z kruhů bývalých marxistů doslova sálala obrovská averze proti osobě Václava Černého, o němž se zpočátku také uvažovalo jako o jednom z první trojice mluvčích. Když byl nakonec požádán Jan Patočka, aby funkci přijal, šel se Černého jakoby dovolit. Podobně jako vůči některým osobnostem – Fajfrovi, Tardymu a dalším – choval se i vůči Černému na mé gusto dost submisívně. Ve skutečnosti to byla docela prostá slušnost, na níž ovšem nebylo a nikdy nebude nic přirozeného. Nebo jsem byl jednou u Vlasty Chramostové svědkem, když si podali ruce reformní komunista a někdejší vysoký funkcionář Jiří Hájek s národním socialistou, bývalým ministrem Prokopem Drtinou. V jejich gestu nebyla žádná přirozenost jejich nakonec možná trochu podobných osudů, ale kultivovanost a vysoká noblesa lidí, kteří jsou schopni zapomenout, že vlastně pocházejí z nepřátelských táborů. Charta pro mne byla a zůstala něčím gentlemanským, šlechtickým v nejlepším smyslu. Některé dnešní „analýzy“, jak Charta za morálku schovávala jiné ambice, mi zavánějí plebejstvím a parvenuovstvím, které se vždycky rádo hrabe v odpadcích.

Nepřipadá vám, že jste si za svůj dlouhý život tohoto druhu noblesy moc neužil?

V žádné společnosti na světě nemívají gentlemani většinu, tím méně u nás po padesáti letech politického, kulturního a morálního úpadku. Ovšem tak jako nás komunismus vrátil do předminulého století, tak nás takzvaná sametová revoluce — ve skutečnosti restaurace — vrátila na počátek toho minulého. Zatím stále ještě nejsme na úrovni první republiky ani v právním ohledu, ani kultivací vyšších vrstev. Gaunery dnes potkáte ve všech vrstvách, nedaří se je vytlačovat na společenský okraj. Často se zdůrazňují historické příčiny dnešního marasmu, všechny ty zrady, emigrace, ztráty elit. Nikdy ale není tak zle, aby nebylo možno klást odpor a pak aspoň něco málo pozitivního dělat. Bez obrovské neschopnosti širší resistence by nikdy tak snadno neprošel Únor, Sovětský svaz by s námi měl nejen větší práci, ale musel by vůči nám mít i větší respekt. Není u nás dost obecného drobného odporu, jak kdysi po prohrané revoluci 1848 doporučoval Havlíček. Máme mnoho mučedníků proti vlastní vůli, trpěvších a zahynuvších ne proto, že by se proti něčemu výrazně postavili, ale protože si je nepřítel nebo násilník vyhlédl jako vhodné nástroje teroru. Charta 77 náleží mezi výjimky, i když šlo asi spíše o osvobozující gesto než účinnou akci.

Taněv, Pavel: Gentlemani nemivají většinu. Rozhovor. In: Reflex, 25. 7.  2002. Dostupné zde. Archiv Ladislava Hejdánka. Dostupné zde.