DÍLA

,,Dům U koulí své koule vykoulí“
Píše v jedné své básni básník Karel Sýs.

Piana, flétny, tuby, trubky, klarinety do světa
vypouštějí svoje neumělé a krásné tóny.
Znám tento dům ještě z doby, kdy už byl dávno
opuštěn Fráňou Šrámkem. Z doby, kdy dřevné schody
a pavlače byly již nahnilé a prožrané červotočem.
Opadané omítky odkrývaly kamenné a cihlové zdivo.
Místo krásné dcery paní domácí po něm šouraly staré
babky a upracované ženy.

Ten dům byl asi múzou zakletý. Protože tehdy my
jako děti jsme si v něm na půdě hrávaly loutkové
divadlo, které jsem přinesl z domova. Byl to dar po
jedné staré tetě. Dostal jsem ho k ježíšku. Za padesát
haléřů nebo za korunu jsme kupovali tištěné pohádky
v trafice na Velkém (tehdy Stalinově) náměstí u pana
Šimka. Měl na noze dřevěnou protézu a připadal nám
velice tajuplný. Byl velmi milý a laskavý.

Těch loutek mnoho nebylo, byly hliněné, asi 25
centimetrů vysoké. Měli jsme krále, královnu,
princeznu, vodníka, čerta, Kašpárka, ten byl ze všech
nejmenší, čarodějnici a samozřejmě hloupého českého
Honzu (v uvozovkách) a jednu krávu.

Podle pohádky musely loutky suplovat různé postavy.
Kráva byla občas telátkem nebo ovečkou. Honza
princem, král sedlákem, královna panímámou, čert
pacholkem, vodník vládním úředníkem, ježibaba
hodnou pohádkovou babičkou a Kašpárek byl klukem
pro všechno.

Každé představení jsem zahajoval úklonou a uvítací
řečí: „Milé děti, zahrajeme vám pohádku …“

Jednu vílu jsme ale měli opravdovou. Měla krásné,
dlouhé černé vlasy, oči tmavé a hluboké jako dvě tůně.
Byla to sestra mého kamaráda Jardy. Později se
vyučil klempířem, podobně jako já pokrývačem. Byl
jsem do ní tak zamilovaný, že když jsem se na ni
zakoukal, Kašpárek, kterého jsem vodil a mluvil, se
občas uklonil váženému obecenstvu zadkem.

Jednou, když naše představení skončilo, mě pozvala
na zcela jiné do městských záchodků na písecké
radnici, kde se ještě žádné poplatky nevybíraly.

„Chceš něco vidět?“ zeptala se svými malinovými
rtíky a než jsem stačil odpovědět, svlékla se do naha.
Zůstal jsem stát s pusou otevřenou jak Putimská
brána. Nohy se mi třásly z toho, co jsem viděl dole i
nahoře. Uši mi zrudly a odstávaly. Byla to víla –
snad zjevení. Kdyby řekla, že je Panna Maria, modlil
bych se k ní celý den. Chtěl jsem se přesvědčit,
sáhnout si. „Nesahat!“ A rychle se oblékla.

Za to nádherné vystoupení jsem jí musel na náměstí
v bufetu koupit párek a zmrzlinu a byl jsem vděčný
tomu domu U koulí, kde bydlela a který své koule ještě vykoulí.