Pojďme mu vstříc, dneska prý přijede,
ať taký, onaký, přece je náš!
S tvým klukem divousil, sousede,
a pro naši žábu ten satanáš jednou byl pořádně od táty bit.
Z žáby je máma, tvůj kluk to chyt,
o něm však ve světě jedva co znáš.
Ale, co mluvit? Taky je náš.
A tak si myslím, zda ještě vzpomene:
před naším krámkem, a kluk byl jak píď,
jak na ty schůdky dva kamenné
čmárával křídou: Mařenko, přijď.
Však, to jsou léta. A co se napsalo,
dávno už, dávno se smazalo.
A křídou napsáno, smazáno snáž.
I snad si vzpomene, taky je náš.
Řekls co, sousede? Neslyšet hlas,
jak vrabci dnes v okapech brebentí.
– Měl halenku modrou, v šešulku vlas.
Pak jednou říkali studenti,
nebo snad to v novinách čet –
co? nevím už. To už je let,
dceru jsem zrovna vdal. A ten shon znáš,
svůj je svůj. Ale on taky byl náš.
Přišlo prý psaní. Co a jak,
to člověk jen napolo zví.
A loudáš se brachu, zmeškáme vlak,
a kdopak tu šešulku pozdraví?
Není to hezké, když nikdo nevítá,
pro svého nesmíš být necita.
Přivítá někdo, ihned je snáž.
A kdyby byl cizí! Je přece náš.
A tak tu jdeme, kupec a švec,
a ty jen mlčíš, jak věděl bys víc,
nu, co bys nevěděl, proto jsi švec,
to však vím také, komu jdem vstříc:
že ho k nám vezou jenom už spát,
a tak nám řekl, že nás měl rád,
že se mu u nás spočine snáž
a že byl náš.
Z knihy: Šrámek, Fráňa: Splav. Praha: Odeon, 1977.
