AUTOŘI

Narodil se 7. února 1946 v Olomouci. Studoval na strojní průmyslovce a pak na strojní fakultě VUT Brno. Pracoval ve strojírenství. Má rád přírodu, literaturu a jižní Čechy. Píše poezii a fotografuje. Žije v Olomouci.
Sám o sobě napsal:
Jsem vodnář, tedy vzdušné znamení. Přesto je mým nejoblíbenějším živlem voda. Mimo naši politickou obscénu se zajímám takřka o vše. Od historie a umění až po sport a přírodu. Zejména se rád toulám přírodou, fotografuji, čtu takřka vše a píši poezii. Asi mi průběžně scházela poezie všedního dne. Dodnes mám rád pohádky, scifi a fantazy. Kdysi jsem byl ve vedoucím postavení, kdy jsem pracoval bláhově a idealisticky pod motem vládnout znamená sloužit. Z toho už jsem zestárl.

Hana Prudilová o něm ve své diplomové práci na  Univerzitě Palackého napsala:

1. Životopis:  Narodil se 7. 2. 1946 v Holici u Olomouce, kde žije dosud. Na svět přišel rychle, nestihli porodnici. Jaké byly sudičky, neví. Matka, Hedvika, byla v domácnosti a otec úředníkem obce. Měl dvě o hodně starší sestry, které se mu spolu s matkou velmi věnovaly. Matka byla absolventkou Polívkova reálného gymnázia a měla velký vztah k přírodě. Na základní škole v Holici později dělala družinářku, syna brala s sebou do družiny. Děti vedla k četbě a hodně chodili na vycházky do přírody. Sestry vystudovaly pedagogický institut v Olomouci, byly velmi nadané hudebně. Obě také sportovaly, jedna hrála ligu odbíjené, druhá dělala atletiku, dokonce reprezentovala v hodu diskem. Otec Adolf na syna moc času jako úředník neměl. Býval také dobrý sportovec obce sokolské, zejména v cvičení na nářadí.
2. Na základní škole v Holici měly na něj velký vliv dvě paní učitelky třídní, Uhlířová a Grohmannová. Největší vliv však na něj měl třídní na měšťanské škole, pan Dr. Navara. Tento pan učitel s velkým U byl sice matematik a učitel kreslení, ale jeho znalosti historické a vlastivědné byly úžasné a výlety s ním byly nezapomenutelné. Prosadil se i v rozhlase, byl  výborný v literární i hudební oblasti, také maloval.   Další člověk, který na něj na OZŠ velmi a trvale zapůsobil, byla paní učitelka češtiny a dějepisu, Ludmila Dudová. Měl také možnost průběžně sledovat studium sester, jedna studovala češtinu a tělocvik, druhá biologii a chemii.      Když se v rodině rozhodovalo o jeho studiu na střední škole, byl otec v invalidním důchodu. Proto jej přihlásili ke studiu na průmyslovou střední školu strojnickou v Olomouci, tzv. hotovou školu. Dva roky mu trvalo, než se ze svých zájmů o přírodu, historii a literaturu  přeorientoval na strojařinu, ale od třetího ročníku byl výborný student. Své zájmy si nahradil tím, že hodně četl a začal sportovat. Napřed dělal atletiku a později začal hrát volejbal. Průmyslovku úspěšně ukončil v šedesátém čtvrtém roce. Hned v červenci po škole nastoupil do Uničovských strojíren. Otec na podzim toho roku zemřel.                                                                     V podniku byl napřed na montážích bagrů a jeřábů, od ledna  byl v konstrukci. Na strojní fakultu VUT Brno nastoupil po obdržení závodního studia. Udělil mu je jako polovičnímu sirotkovi ředitel Josef Horák. Začal studovat konstrukční obor dopravní a manipulační stroje. Svůj pobyt na fakultě dělil mezi studium a sport. Také se zde seznámil se svou ženou, Hanou Vítovcovou z Jihlavy. Na studiích prožil rok 1968. Byla to z hlediska vývoje státu velice zajímavá doba, došlo k uvolnění v šedesátých letech, vyšlo mnoho autorů, kteří před tím nemohli vycházet, a škola se ke studentům chovala demokraticky. V Uničově po škole zaznamenal vlnu normalizace, vlnu prověrek a stíhání zejména technickohospodářských pracovníků. Měl štěstí, že  v inkriminovaných letech byl na studiích. Po promoci v roce 1970 se oženil. Nastoupil do technologické konstrukce.
3. Zajímavým obdobím byla vojenská služba. Byl odveden do Lešan u Krhanic, krásného kraje u Sázavy, působiště Františka Hrubína. Za čtyři měsíce stihl být velitelem čety v přijímači, učitelem PŠ a plukovním svazákem a být v prosinci převelen do Slavičína. Tam strávil pod vedením výborného člověka, plukovníka Jindřicha Špána, devět měsíců jako zaměstnanec vojenského výzkumného ústavu. Po práci měl volno, které využíval ke sportu a k toulání valašskou krajinou, trénoval volejbalové družstvo žen Slavičína. Manželka začala pracovat v technologickém vývoji Sigmy Olomouc. V roce 1973 se manželům narodil syn Petr, nyní lékař, a v roce 1977 dcera Jana, dnes stavební inženýrka
4. V Uničově ukončil zaměstnání v prosinci 1976. Dodnes vzpomíná na výborný pracovní kolektiv, ve kterém pracoval. Nastoupil do VÚ Sigma Olomouc jako výzkumný pracovník, podílel se na vývoji materiálů pro hlavní cirkulační čerpadlo jaderných elektráren a na konstrukci vývěv. Je autorem řady výzkumných zpráv, zlepšovacích návrhu a jednoho patentu. Měl být atestován na vědeckou hodnost. K ukončení práce ve výzkumu jej vedly zdravotní potíže, které nastaly pro pracovní zatížení a závažné události v rodině. Zemřela starší sestra, kterou měl rád, za rok zemřel tchán, Karel Vítovec, kterého měl jako vlastního otce a v dalším roce měla vážné zdravotní potíže ve věku jednoho roku dcera Jana. Absolvoval vážnou chirurgickou operaci s následným pobytem v lázních. Tam měl dostatečný prostor přemýšlet o své další práci a o potřebách rodiny. Také mělo vliv zranění kolena, které jej vyřadilo ze sportu.
   Od 1. 2. 1983 nastoupil více méně náhodou jako učitel odborných předmětů na Střední průmyslovou školu strojnickou v Olomouci, jejíž je absolventem. Učil zejména strojírenskou technologii a konstrukci, nauku o materiálech a technická cvičení. Má velmi dobrý vztah k žákům a tato práce se mu líbila. Po událostech roku 1989 se stal volbou ředitelem školy. Tuto funkci obhájil v roce 1993 konkurzem a po hodnocení v roce 1998 a 2005 je nadále ředitelem školy. Během jeho působení se škola výrazně modernizovala, je velmi dobře vybavena výpočetní technikou, technickým software a je připojena opticky na internet. Dbá na spolupráci školy se státními institucemi, podniky a ostatními školami.
   Je členem rady asociace průmyslových škol ČR, byl v okresní školské radě, nyní je členem vědecké rady pedagogické fakulty UP. Napomáhal znovuobnovení junáka v Olomouci, dvě období byl zástupcem náčelníka okresní rady junáka. Zajímá se o kulturní dění v regionu, je členem muzejní literární a botanické společnosti. Sbírá poezii, rád cestuje a velmi rád relaxuje jízdou na kole. Sám si dělá novoročenky pro školu i přátele, obrázky si maluje. Rád chodí do přírody a encyklopedicky si ji mapuje, od hvězd přes živé bytosti až po kameny, fotografuje.  Poslouchá hudbu od vážné (má rád Dvořáka, Janáčka a Mahlera) až po folkovou, která jej zajímá hlavně svou poetikou a pravdivostí.

5. Vztah k literární činnosti:  Již jako student průmyslovky se stal členem Klubu čtenářů krásné literatury ODEON. Také byl členem Klubu přátel poezie. Má rozsáhlou knihovnu, která se dá rozčlenit na krásnou literaturu, poezii, populárně naučnou literaturu, vlastivědné publikace, literaturu scifi a fantazie a knihy o přírodě. Ještě větší vztah k literatuře získal přátelstvím s Ladislavem Stehlíkem a Jaromírem Tomečkem. Obdivuje dílo Jana Skácela, Jaroslava Seiferta, Fráni Šrámka, Františka Hrubína a má trvale rád knihy Ladislava Stehlíka, který mu byl vždy blízký vztahem k jižním Čechám, kterým věnoval své básně a Zemi zamyšlenou. Váží si přátelství s fotografem Jindřichem Štreitem, sám také amatérsky fotografuje.
6. Publikační činnost Z hlediska pracovního zaměření je autor řady výzkumných zpráv, montážních, provozních a bezpečnostních předpisů a názvoslovných norem. V rámci školství se podílel na inovaci oboru strojírenství a vývoji oborů management a strojírenská administrativa. V oblasti poezie publikoval zatím pouze v časopisu Skautská stopa, studentském časopise Vodopád, báseň věnovaná Ladislavu Stehlíkovi byla vystavena u příležitosti nedožitých devadesátin básníka v Bělčicích, byl recitován na literárním večeru muzejní společnosti, dvakrát se zúčastnil otevřené literární soutěže Seifertovy Kralupy. Jeho poezie byla rozebírána na filosofické fakultě (pan asistent Machala), jako regionální básník je veden na Slovanském gymnáziu. Svou poezii vydává vlastním vydáním, baví jej sestavování publikací, které si dělá sám na počítači. Okruh jeho čtenářů se jen zvolna rozšiřuje přes jeho přátele. Pro 80. výročí skautingu v Olomouci vydal výběr Jsme z jedné krve, ty i já, a sám své verše recitoval. V roce 2002 mu vyšla v nakladatelství Poznání Olomouc sbírka básní Krajiny kvetoucí v duši. Dále jeho poezie vychází v publikacích literární společnosti V Olomouci spolu s dalšími autory.
7. Vlastní literární činnost  
   Je to projevem protipólu jeho technického a nyní řídícího povolání a jeho zcela odlišných osobních zájmů. Do svých veršů vkládá své vnímání světa, touhu po volnosti duše, úctu k ženám a lásce a působení přírody na něj. Všímá si i malých detailů a reaguje na situace kolem sebe. Zajímá jej, jak reagují čtenáři, zda je dokáže odvést do svého světa. Zabývá se také filozofickými otázkami a univerzálně i otázkou víry. Reaguje na současný stav společnosti. Zkouší i psát říkanky pro děti. Inspiruje jej i hudba, ve které slyší slova. Své podněty si průběžně zapisuje a následně zpracovává. K činnosti jej provokují verše jiných básníků a zkouší, jak by tématiku zpracoval sám. Rád píše při poslechu syntetické hudby. Hodně námětů získá na cestách, a když je sám. Má velmi dobrou fotografickou paměť na krajiny, lidi a obrazy. Podněty si skoro trvale pamatuje. Dlouho váhal své verše zveřejnit, zdálo se mu to jako exhibicionismus. Psaním poezie se odreagovává od spousty starostí a povinností, které jako řídící pracovník má. Nedokáže sám přesně stanovit, kde jeho podněty vznikají, někdy sám nechápe své nápady, zvláště s odstupem doby. Jeho způsob práce je, že píše básně stále dál a po určité době učiní výběr z napsaného bloku a zpracuje jej do sbírky, kterou si vytiskne. Někdy mu jeho literární činnost připadá směšná, zvláště při četbě poezie našich básníků – mistrů. Také si zpočátku silně uvědomoval určitou zranitelnost člověka, když zveřejní své nejniternější myšlenky.
8. Dílo soukromé nebo veřejné: Třikrát se pokusil oslovit nakladatelství, ale není ten typ, který by se dokázal se vnucovat. Ví, že dokonce naši mistři, klasici poezie, jsou dnes vydáváni díky různým grantům a nadacím. Až v roce 2002 mu vyšla sbírka Krajiny kvetoucí v duši. Kritici jako takoví jej nezajímají, je rád, když se jeho verše líbí. Při recitaci má trému a pochybuje sám o kvalitách své literární činnosti. Sám ale přitom při práci konstatuje, že pochybnosti, zvědavost a zvídavost vedou člověka vpřed. Někdy se vysmívá sám sobě i společnosti. Účast na Kralupech měla dopad, že jej Akademie věd, ústav pro jazyk český a literaturu, zahrnula mezi regionální básníky a vyžádala si jeho údaje a také si je vyžádala okresní knihovna a požádala o jeho publikace. V současné době uvažuje, jakým způsobem by zveřejnil svou poezii. Baví jej ale psát, věnovat verše přátelům, nikoliv vydávat.
9. Soupis díla
   Znamení vodnáře 1996
   Hledání poezie všedního dne 1998
   Nápadičky pro dětičky 1997 (průběžně doplňované)                  Výběry:
   Pro dlouhou chvíli 1998
   Lásko, pozdravena buď! 1998
   Za všechno mohou ženy, víno a zpěv 1997
   Místní cestopis 1998
   Řada volných listů A4 (báseň s obrázkem nebo fotografií)
   Novoročenky (od roku 1994 vlastní)
   Řada listů A5 k různým příležitostem
   Listy láskám 1999
   Rozpracovaná třetí sbírka 1999 – asi 70 dvojstra
   Krajiny kvetoucí v duši 2002 Poznání Olomouc

10. Začátek psaní, náměty První a dlouho jedinou báseň napsal v osmnácti o jaru, znovu ji napsal ve Znamení vodnáře. Část básní, kterou použil v téže sbírce, napsal kolem roku 1980, v době kdy měl zdravotní potíže a tím volný prostor a spřátelil se s Ladislavem Stehlíkem. Mimo jiné tehdy zkusil psát čtyřverší, jaká jsou ve Zpěvech staré Číny. Bylo to asi kolem padesáti básní, které vybral pro první sbírku. Potom zcela přestal. Překvapivě jej tehdy nové školní prostředí neinspirovalo. Další verše začal psát kolem roku 1994. Předtím jen ojediněle. Po úspěších se svými novoročenkami, kde se napřed nepodepisoval jako autor, se rozhodl dát dohromady první sbírku. Doznala hodně změn. Od prvního názvu Petr František: Lapidárium duše až po finální Znamení vodnáře se svým jménem. V ní jej inspirovala zejména láska a příroda, doslov je vlastně vysvětlením, jak sbírka vznikla a zbytečnou omluvou za odvahu ji vydat.
    Během doby se naučil vnímat silně vnější podněty a psal poezii i nadále. Po určité době zvážil, že má dost materiálu na další sbírku a zpracoval ji pod názvem Hledání poezie všedního dne, což je také jeho životní krédo. Básně jsou opět zaznamenány tak, jak jej postupně napadaly. Většina je už volný verš. I při rýmovaném verši se nedrží běžných konvencí. Sám říká, že některé básně jsou jen krátké příběhy anebo jen výkřiky. Když se chce bagatelizovat, tvrdí, že poezie je jen technické řadění slov, i když ví, že to není pravda. Ke každé básni dokáže i později říci přesně, co jej inspirovalo a jak vznikla. U této sbírky mu nastaly potíže i s malým rozsahem vlastního vydání, protože má 144 stran.Souběžně vznikla malá sbírka veršů pro děti Nápadičky pro dětičky. K malým čtenářům se ale dostala jen u dětí přátel a v mateřské školce v Olomouci-Holici, kam ji věnoval. Zajímavým impulsem pro ni byla příroda. Na Vysočině postřehl, že u rybníka rákosí do větru si klábosí a pak už to šlo dál samo. Také tuto sbírečku postupně doplňuje. Jsem ráda, že některé básničky napsal pro mou dceru Báru.  Jedna jeho báseň o zimě se dostala až do okresního kola dětské recitační soutěže (nevím, jak se to jmenuje).                   V psaní poezie pokračuje i nadále. V současné době má další materiál na rozsáhlejší sbírku, měla jsem možnost se s ním seznámit. Pokud to mohu posoudit, je jeho poezie čím dál víc filozofičtější, i když jeho lyrika je stále milá. Nechci vůbec říci, že by to bylo stárnutím. Spíše, že dokáže stále více uplatnit své zkušenosti a prožitky a své vnímání světa kolem něj. Velmi si cení dobrého hodnocení Hany Maciuchové, která je jeho spolužačka.
    11. Literární vzory:
    Nedá se říci, že by postupoval podle vzorů. Jeho oblíbení básníci jsou dle něj stejně nedosažitelní. Vždy zkouší dokázat tvořit svým způsobem. Poezie, kterou čte, jej provokuje ke tvorbě. Říká, že ji už nedokáže číst, protože po pár básních je odveden zcela jinam, do světa jeho vlastních nápadů. Stačí mu slovo a napadají jej další variace. Nedokáže vyjmenovat všechny básníky, kterých si váží. Osobně nade všechny staví Jana Skácela. Velmi jej mrzí, že ho nemohl osobně poznat. Přes časy mu věnoval svoji Smuténku a Tuláka po básních. U Skácela jej také těší, že se narodil také 7. února jako on. Dále má velice rád Jaroslava Seiferta, Fráňu Šrámka, jehož Stříbrný vítr považuje za skvost poezie v próze. Vítězslava Nezvala má rád zejména pro jeho obrovskou fantazii, Otokara Březinu, francouzské moderní básníky a moc má rád Františka Hrubína, trvale hlubokým zážitkem je pro něj Romance pro křídlovku. O Ladislavu Stehlíkovi již byla řeč. Jaromíra Tomečka měl rád pro jeho krásnou prózu o přírodě, kterou také považuje za poezii. Dle vyjádření Petra Šafránka není schopen vyjmenovat všechny básníky, které obdivuje. Autory neposuzuje dle kritizované poplatnosti době, ale podle svého vnímání  jejich díla, jak ovlivní jeho city.  Nesnáší ale některou tvorbu zejména mladých básníků dokonce i básnířek, kteří se uchylují ve tvorbě k vulgaritě. Doufá, že český Bukovský se nenarodí. Pokud se týká jeho osoby samé, myslím, že je k sobě až příliš sebekritický. Jeho literární přátelé v Olomouci jej hodnotí zejména pro volný verš a nápady ve čtyřverších. Já jsem se s jeho tvorbou seznámila také víceméně náhodou. Bydlím ve stejném domě v Olomouci jako on a je již dlouho přítelem mého muže, společně sportovali v Holici.