AUTOŘI

Narodil se 4. června 1805 v měšťanské rodině blatenského ševcovského mistra v domě č. 12 na dnešní Koubkově třídě, kde je nyní umístěna pamětní deska. V letech 1819 – 1822 studoval na gymnáziu v Písku, pak v Praze; poslední ročník musel pro nemoc opakovat. Ve studiích pokračoval v Plzni (1825 – 1826, filosofie), v Praze se zapsal na práva (1827 – 1830), která však nedokončil, protože se raději věnoval jazykům a historii. V mládí ho výrazně ovlivnil blatenský kaplan a později katecheta píseckého gymnázia F. R. Bezděka a J. Jungmann. Zájem o literaturu a vlastenecké hnutí ho odvedl od dráhy právníka, ze zájmu o slavistiku a východoslovanskou problematiku odešel do Haliče, kde působil jako domácí učitel ve šlechtických rodinách a jako suplent na lvovském gymnáziu. Zaujala ho polská a ukrajinská literatura. R. 1837 se vrátil do vlasti, v r. 1838 byl zaměstnán krátce jako knihovník hraběte Kašpara Maria Šternberka na Březině u Rokycan. V příštím roce se stal profesorem české řeči a literatury na pražské univerzitě (1847 řádným profesorem, 1848 doktorem filosofie) a od r. 1849 profesorem polské řeči a literatury. Občas v pražských šlechtických rodinách vyučoval češtinu.  V r. 1847 převzal po P. J. Šafaříkovi úřad cenzora. Svými univerzitními přednáškami a mimoškolním působením si získal značnou autoritu u vlastenecky smýšlejících studentů. Měl řečnické nadání a probouzel tak u nich národní uvědomění i vědomí slovanské vzájemnosti. Byl poslancem říšského sněmu za písecký okres.

Česká vlastenecká společnost vkládala do Koubka jako básníka značné naděje, ale jeho tvorba se objevovala jen občas v časopisech a zpřístupněna ve větším rozsahu byla až po jeho smrti vydáním sebraných spisů, které však zůstaly bez většího ohlasu. Velkou část svého básnického díla věnoval představitelům české kultury (J. Jungmannovi, J. Kollárovi, J. S. Preslovi, B. Rajské-Čelakovské aj.). Příležitostné verše reagují na aktuální osobní i společenské podněty. Hroby básníků slovanských obsahují básnické nekrology představitelů české, polské a ruské literatury (např. K. H. Mácha, F. L. Čelakovský, M. J. Lermontov). V satirickém eposu Básníkova cesta do pekel, která vznikala v letech 1842 – 1852, ale zůstala nedokončená, zpřetrhalo množství dobových narážek epickou linii. Jako satirik zůstal Koubek ve stínu K. Havlíčka Borovského. R. 1845 napsal elegii na zříceniny hradu Zvíkova a věnoval ji Karlovi ze Schwarzenberga. V idyle Rokoko (1847) připomíná slávu Píseckého pluku za turecké vojny  u Staré Ršavy nad Dunajem r. 1788. Ani jeho odborná publikační činnost nebyla příliš rozsáhlá. Překládal z polštiny, ruštiny, němčiny a francouzštiny. Používal pseudonymy Jan Pravoslav, Pravoslav, J.P.K. Přispíval do Květů, Bohemie, České včely, Lumíra, Národních novin a jinam.

Zemřel 28. prosince 1854 v Blatné po vleklé plicní nemoci a byl pohřben na místním hřbitově.

Ladislav Stehlík o J. P Koubkovi napsal: „Zastaviv se u vašeho hrobu, pane profesore Jene Pravoslave Koubku, byl jsem trochu v rozpacích. Vaše verše mě nevzrušily, i když je chválil Karel Sabina, ale váš žák, Jan Neruda, píše tak srdečně o vašich soukromých hodinách českého jazyka, o celém vašem zjevu, že jsem se přece jen hlouběji zamyslil nad vaším životem a znovu se vrátil k vašim knížkám. Zdá se mi, že vaše působení společenské a osobní kouzlo působily na vaše vrstevníky bezprostředněji než vaše dílo básnické na nás. Už pro těsné pouto krajanské bych byl rád k vám spravedlivý. Myslím však, že vaše verše nemají takový dosah, aby se k nim vracela nová pokolení básnická, a že už před sto lety převyšovaly vaše zásluhy společenské, jistě nemalé, uměleckou hodnotu vašich básní. Jejich stopy nalezneme někde u Nerudy, později na několika místech u Havlíčka jednou svou složkou satirickou.“ (Země zamyšlená. Praha, 1986)