Dr. Lad. Rašín:
Vzpomínka otci, příteli a učiteli.
Dr. Alois Rašín byl zatčen 12. července 1915. Bylo mně tehdy 15 let, tedy věk, jemuž se říká „klackovitá leta“, před nimiž neuchrání ani ta nejlepší a nejpečlivější výchova. Po dvě leta byl jsem bez vedení pevné ruky otcovy a celá tíha výchovy nás tří dětí spočívala při všech ostatních starostech na naší neskonale dobré matce. A právě proto, že jest nejlepší matkou pod sluncem, nestačily vždy její síly, aby krotila svého nejstaršího, jenž – vstupoval do klackovitých let. A v takových případech ozval se z Vídně hlas otcův, který přes velkou vzdálenost byl vždy pln onoho zvláštního kouzla autority, jemuž nebylo možno odolati. Nikdo z nás dětí nedovedl si prostě představiti, že by neuposlechl otce, a ani velká vzdálenost a dvouleté odloučení v ničem toto přesvědčení nezviklaly. V každém dopise z vězení, tedy i tehdy, když v něm otec domlouval, káral, hněval se, bylo vždy tolik péče a starosti o vývoj naší povahy, že bolel nás takový dopis více než sebe tvrdší slovo, sebe přísnější trest.
*
Nebylo otázky, kterou by otec nezodpověděl, věci, kterou by byl nevysvětlil. Jako malé děti brával nás v neděli na výlet, každou květinu, motýla, ptáka dovedl pojmenovat, když vlak míjel hutě v Králově Dvoře, kde žhavé železo teklo do vody, vyložil, jak se dělá železo, jindy jak pivo se vaří, jak cukr se vyrábí. Tak i matematické rovnice a latinské gramatiky vyložil mně lépe a přístupněji něž kterýkoliv můj profesor, takže nebylo možno nerozuměti. Jednou z nezvratných zásad otcových, kterou nám vždy vštěpoval, bylo: napřed povinnost, potom zábava.
*
Dovedl žíti ve vzácném souzvuku s přírodou. Miloval slunce a vzduch a žádné horko nebylo dost velké, aby z polí a luk zahnalo jej do stínu. Prázdniny trávili jsme vždy v samotě a otec při svých dovolených celé dny trávil v lese. Řadu let v píseckých lesích, poslední leta v Kamenici, kdy odcházel v 5 hodin ráno a vracel se pozdě odpoledne osmahlý, zpocený s ranci hub, které rád hledal, všechny znal a asi 36 druhů sbíral. V dřívějších letech rybařil, později i motýly chytal a pěstoval z housenek, při čemž dovadl každého pojmenovati jeho vědeckým jménem. Příroda neměla pro něho tajemství, mluvila k němu svojí řečí a nikde neušlo mu ani hnutí. K této lásce k přírodě vedl i nás a byl jistě z prvních, který pochopil a ocenil velký výchovný význam skautingu, zaváděného k nám pře 15 lety prof. Svojsíkem.
Úryvky z knihy: Rašínův památník. Praha: Pražská akc. tiskárna, 1927.
Další ukázky z díla autora:
