J. Kvasnička:
Písecké vzpomínky na Dra A. Rašína.
Písek, vlastně jeho lesy znamenaly v životě dra Rašína mnoho Po 12 let sloužil mu za letní pobyt a to měl najaty dva pokojíčky s kuchyní a mansardou v domku u restaurace „Ameriky“, která patřila tehdy řediteli měšťanského pivovaru p. Sekáčovi. Se Sekáčovými udržovala následkem toho rodina Rašínova přátelské styky a kdykoliv do Písku zavítala, a to i když v Písku nebydleli, jej navštívili. O svém letním pobytu dr. Rašín velmi často mluvil, zejména ve vězení vídeňském naň vzpomínal. Sám Dr. Rašín se nemohl ovšem trvale z Prahy vzdáliti, kromě kratší doby, v měsíci srpnu, nýbrž každou sobotu unášel jej pražský večerní rychlík do Písku, aby neděli strávil v kruhu své rodiny a v pondělí ráno zase jel do Prahy za povoláním.
A tak v neděli nebo za doby, kdy zde zůstával trvale, v kterýkoliv všední den, mohli jste jej potkati, jak křepce s chůzí atleta a usměvavou tváří, oblečen jsa v turistický oblek s placatou čepicí na hlavě, vykračuje po některé lesní cestě, v ruce maje uzlíček s nalezenými houbami, za nimiž se časně zrána byl vypravil. Zpravidla několik hříbků držel v ruce a chvílemi si je se zálibou prohlížel. Jindy zase vynořil se na vás, překvapeného, z houští, do něhož hledaje houby zapadl. Velmi často spatřili jste poblíže jeho choť, mající na hlavě šátek na babku a plátěný pytlík s nasbíranými houbami v ruce, jehož obsah ihned s pýchou vám ukazovala. Poněvadž na rozdíl od pravověrných Písečáků nesbírali jen hříbky, byla jich kořist vždy hojná. Při tom nutno podotknouti, že dr. Rašín byl v hledání hub virtuos, jemuž se ani zdejší houbaři-profesionálové rovnati nemohli. Také první otázka, kterou každému Písečáku při setkání pravil, zněla: „Rostou?“
S městem Pískem měli styků málo na rozdíl od ostatních „letňáků“, kteří zde ve městě v létě honí modu; proto širší obecenstvo o jich přítomnosti ani zpravidla nevědělo. Od Trhalů brali dříví, od Votavů mléko, poštu jim nechával listonoš u pekaře Webra, pro niž si často sám ministr doskočil, koupiv si při tom několik rohlíků do papírového sáčku. Holiti se chodil hned z kraje ke Skalovi, kde při čekání bavil hosty. Jen zřídka šel navštíviti své politické přátele, při čemž zpravidla zastavil se na besedu v obchodě p. Eggertha.
Se svojí chotí prolezli naše hory křížem krážem a znali je jako málo kdo z rodilých Písečáků. S uznáním vyslovoval se všude o našem lesním hospodářství. Rašína znali téměř všichni hajní, zejména u Prošků, kde se zastavoval, dále všichni houbaři a báby houby na trh nesoucí, jež vždy zastavoval a na ceny se vyptával. O vtip nebylo při tom nikdy nouze. Jednou jedna si mu stěžovala, že promokla až na kůži. „Ale to nic není, maminko, hůře by to s vámi dopadlo, kdybyste byla Němec nebo Francouz!“ „Jak to?“ zní udivená otázka. „No, Francouzi, ti vždycky promoknou až na kost (sur les ossements), Němci, ti pak docela skrz na skrz (durch und durch).“ Se skauty v lese debatoval, občas zašli vespolek až do Selibova, kde žije provdaná jich bývalá kuchařka. Zde ve žních vypomáhal, mandele svážel, s kravami vesele jezdil. Odpoledne pomáhal na verandě své choti čistiti houby a pěknými exempláři se navzájem chlubili. – Vůbec život rodinný byl tak pěkný, při tom tak puritánsky řádný a prostý, že mohl býti vzorem t. zv. proletářským rodinám.
Uvedu jednu z momentek: Potřeboval jsem kdysi cosi od dra Rašína a šel jsem proto za ním. V zahradě před sklepem byla naházená prkénka od Trhalů, jež mladší děvčátko, prostě přistrojené, do sklepa v koši pilně odnášelo. Na moji otázku – domníval jsem se míti před sebou služebnou – zda je pan doktor doma, odvětilo s úklonou: „Ano, prosím!“ Teprve později jsem zjistil, že jsem mluvil s dceruškou pana ministra. Taková byla výchova v rodině představitele kapitalismu. Jinde, když něco podobného dělají, tak před vámi utíkají!
Tak spokojeně trávili v Písku léto jak léto až do války, po dobu uvěznění dra Rašína ve Vídni ovšem sami, bez něho. V této době museli sháněti těžce živobytí, jako každý druhý.
Veškeré jmění, jakož i splatné účty byly jim zabaveny, a tak rodina trpěla i nedostatkem, byla však hrdá, že nikoho o pomoc neprosila. Jen na jednom místě, kde Rašín mnoho vykonal, a tam dostalo se jim odmítnutí. Dr. Rašín až do své smrti trpce se o tom zmiňoval. Tak tomu bylo za Rakouska, za republiky dr. Rašín v Písku bydleti nesměl.
Nutno předeslati veřejné vystoupení dra Rašína v Písku. Na veřejných schůzích mluvil dr. Rašín v Písku třikráte, na členských několikráte. První jeho veřejná řeč byla v létě r. 1919, kdy mluvil s balkonu radnice, řeč jeho jako vždy byla událostí dne a hojně se o ní mluvilo. Druhá jeho schůze volební zůstane na vždy ostudou našeho města. Sotvaže dr. Rašín na balkoně se objevil, tu seštvaný dav z okolí začal řvát, pískat, trhat ba i kousat ty, kdož protestovali oproti tomuto rušení. Dr. Rašín se na to chvíli s úsměvem díval a když slova nebylo slyšet, odešel. Vím, že proto trpěl, ač slovem si nepostěžoval, ba naopak se usmíval, rmoutilo jej, že lid dává demagogii přednost před pravdou a prací pro národ. Ale přes to neuhnul ani o coul z vytknuté cesty, říkaje: „Každá operace bolí a nemocný nemoc sám si přivodivší dává vinu lékaři, zapomínaje, že bez operace by zemřel.“ Zastyděli by se mnozí, kdyby se jim dnes připomnělo tehdejší jejich řádění.
Jednou ve schůzi výkonného výboru, když mu kdosi vytýkal jeho stanovisko v úřednické otázce, prudce vystoupil, řka: „Poručte mně, abych dělal demagogii, a uvidíte, že to dovedu lépe než Brodecký!“ Po třetí mluvil v Písku na župním sjezdu Čs. N. D. o výstavě 6. srpna. A sice na projevené přání ochotně na dvou místech, k živnostníkům v restauraci „U kola“, ke gážistům v divadle. Obě jeho řeči byl přijaty s aplausem. Odpoledne pobyl krátce na výstavě a hajdy do lesa na stará, známá místa na houby. To byla jeho poslední návštěva v našem městě.
Proč přerušil své bydlení v Písku? Vilu, již obývali, prodal pan Sekáč jakémusi p. Řehořovi. Mezitím propadl se tam strop a i jinak byt tak sešel, že nebyl k obývání. Po dohodě s majitelem byt hned opravili nákladem asi 3000 Kč. Na to upozorněna smutně proslulá bytová komise, která dychtivě očekávala dokončení oprav, že po ukončení jich někoho tam nastěhuje. Starost o tyto věci měl vedoucí člen bytové komise pan správce Našinec. Nějak se ale opozdil a Rašínovi se klidně nastěhovali. Z toho byl v bytové komisi poprask. Usneseno, že dr. Rašín se musí vystěhovat, přes odpor občanských zástupců a že byt se přidělí p. zbroj. nadporučíku Jungovi, který právě přijat byl (léto 1920) do armády a do Písku byl přidělen, neznaje slova českého – ještě jest nutno připomenouti, že byl bezdětný.
Mezitím předsedou bytové komise stal se komunista Koubec a po resignovavším panu Našinci převzal vedení výp. úř. pan Kocourek. Byt pro nadporučíka Junga žádal správce zbrojovky kpt. Nový. Koubec na rozdíl od ostatních petentů o byty přivedl kpt. Nového do schůze bytové komise a byt obývaný rodinou Rašínovou mu přikázal. Intervenoval jsem u všech členů bytové komise o dvouměsíční odložení, získal jich většinu u starosty města, ten slíbil zakročiti, dokonce min. předseda Tusar intervenoval pro dra Rašína u politické správy, ale nic platno, menšina prosazovala své bez ohledu na ostatní. Abych i Koubce získal, přenechával jsem mu cukr, který jsem v domácnosti bral a na jehož nedostatek Koubec si stěžoval a nakonec, když jsem mu důvěrně sdělil, že je to hanba dávati přednost německožidovskému přivandrovalci, sdělil to nadpor. Jungovi a ten na mne podal prostřednictvím dra Slaby žalobu pro urážku na cti. Za prokázané služby byl Koubec přijat do služeb zbrojovky a nechal řemesla. Obešel jsem konečně s archem , na němž napsáno, že podepsaní souhlasí s odložením vyklizení bytu členy bytové komise, dělali to tak pro své chráněnce všichni – a když jsem získal většinu, odevzdal jsem prohlášení p. Kocourkovi, kde se náhodou (!!)jedině toto ztratilo.
Paní Karlická mne odmítla, ač já jsem jejím přáním v tomto směru vyhověl. Co platilo pro všechny, nesmělo platiti pro Rašína. Škodolibost jste viděli ve tváři p. Kocourka, když vám na potkání říkal. „Musíme je vystěhovat!“ Komu se chtělo, tomu se vyhovělo i bez bytové komise. Mezitím byl Rašín den ze dne obtěžován hned p. Koubcem s Jungem, hned p. Kocourkem, kteří jej chodili vyhazovati z bytu jím zřízeného. Sám kpt. Nový tam jednou přijel na bryčce, vtrhl na dra Rašína a křičel „Když se nevystěhujete, přivedu 20 vojáků a my vás vyndáme.“ Rašín klidně odvětil: „Můžete jich dvacet přivésti, ale dvacet jich zpět neodvedete!“
Když ale obtěžování nepřestalo a z letního bytu stalo se martyrium, jednoho dne se sebrali a z letního bytu náhle odjeli. Do bytu vtáhl Jung. Tak se rozešel dr. Rašín s Pískem. Když jsme mu nabízeli loni opatření bytu, odvětil: “Hodili jste po mně kamenem a já jsem jako ten pták, který nevrátí se víc!“ Přesto ale i při naší poslední návštěvě u něho, asi 14 dní před atentátem, se na vše vyptával a nabízel obci peníze na hledání živce.
Ve svém smrtelném zápase mluvil o Písku a horoval o jeho lesích, houbovištích s ošetřujícím lékařem drem Bláhou, kterého nade všechny si oblíbil. Naše lesy neuvidí dra Rašína více, na jeho rakev položen byl naší obcí věnec z lesů, tak ho na poslední cestě provázely. Město naše má možnost zahladiti alespoň u pozůstalých trpkou vzpomínku na nás. Jsme tím povinni k velkému zesnulému, o němž celý národ dnes jest přesvědčen, že ztratil toho, za něhož náhrady není.
Z knihy: Rašínův památník. Praha: Pražská akc. tiskárna, 1927. S. 54-56.
Další ukázky z díla autora:
