AUTOŘI

Narodil se 18. října 1867 v Nechanicích, v rodině pekařského mistra Františka Rašína, který byl dlouhá léta starostou Nechanic a krátce poslancem říšské rady za mladočechy. Matka Františka, rozená Zemková, měla pro děti pochopení a dbala na jejich vzdělání. Dva Aloisovi bratři vystudovali techniku, jeden učitelský ústav, další právo a dvěma zařídil otec obchod. Alois Rašín studoval na gymnáziu v Novém Bydžově, kvartu na německém kněžském gymnáziu v Broumově, které ho odradilo od úmyslu stát se knězem, a ve studiu pokračoval v Hradci Králové, kde  maturoval. Zapsal se na lékařskou fakultu v Praze, ale pro závažné plicní onemocnění musel studia přerušit. Odjel ke své sestře, provdané do Krkonoš, a přestoupil na právnickou fakultu, kde nebyla vyžadována účast na všech přednáškách. Po návratu do Prahy se zapojil do  veřejného života a politické práce V říjnu 1891 byl promován na doktora práv. Jednoroční vojenskou službu vykonal ve Vídni a Pešti. Po návratu se stal právním praktikantem u Zemského trestního soudu.  V roce 1891 vydal brožuru  České státní právo, která byla zkonfiskována, ale později vyšla ve čtyřech vydáních. V procesu s Omladinou, údajným tajným spolkem, byl odsouzen na dva roky do žaláře. Trest si odpykal na Borech u Plzně. Roku 1899 se oženil s Karlou Jánskou, díky níž se jejich třem dětem, Ladislavovi, Miroslavovi a Ludmile, dostalo laskavé výchovy s prostorem pro rozvoj jejich osobností. Oba synové se stali právníky. Manželství bylo šťasné. Rašín svou ženu oslovoval Adinko, ona mu říkala Věko stejně jako jeho přátelé ze studentských dob.  Tehdy se jim jeho jméno Alois zdálo příliš německé, proto pro něj používali srbskou podobu jména Věkoslav. Roku 1900 si otevřel vlastní advokátní kancelář. Roku 1911 byl zvolen do říšské rady za Klatovsko.  Po vypuknutí 1. světové války se postavil na stranu odpůrců rakousko-uherské monarchie. Roku 1915 byl zatčen a odvezen do vídeňského vojenského vězení. Spolu s dalšími byl odsouzen k trestu smrti, který mu byl změněn na žalář – odpykával si ho v Möllendorfu. Po amnestii v roce 1917 se vrátil do Prahy. Stal se jednou z vůdčích osobností zápasu o národní svobodu a účastnil se příprav převratu.  Byl poslancem Národního shromáždění a ministrem financí. Dne 5. ledna 1923, když vycházel ze svého bytu v Žitné ulici, byl úkladně střelen komunistou J. Šoupalem, mladíkem s anarchistickými sklony a touhou proslavit se teroristickým činem. Alois Rašín zemřel v Podolském sanatoriu 18. února 1923. 21. února měl slavný pohřeb vypravený z Pantheonu Národního muzea. Jeho vrah byl odsouzen k 28 letům žaláře, která si odpykal, propuštěn byl v roce 1941.

Alois Rašín a Písek

Alois Rašín s manželkou si Písek velmi oblíbili, 12 let sem pravidelně jezdili na  letní prázdniny. Pronajímali si dva pokojíky s kuchyní a mansardou v Sekáčově vile u restaurace Amerika.  Sám Rašín ovšem nemohl odjet z Prahy na celé léto, ale přijížděl do Písku vlakem každou sobotu  a  v pondělí ráno se vracel zpět. Pouze v srpnu zde pobýval déle. V době 1. světové války tady s celou rodinou bydlel nastálo, během jeho věznění tu žila manželka s dětmi. Po válce své pobyty v Písku obnovil, jezdil do Písku i po tom, kdy se stal jedním z předních politiků v Československu. S manželkou chodili po Píseckých horách – znali je možná lépe než místní lidé. Rašín byl vášnivým houbařem.  Pro své pobyty si upravil domek, který obývali,  a chtěl ho koupit. Někteří písečtí představitelé ho však v roce 1920 donutili, aby se z něj vystěhoval, a to takovým způsobem, že raději Písek opustil a nikdy se sem již na letní byt nevrátil. 29. října 1918 byli za své zásluhy o samostatnost státu jmenováni čestnými občany Písku T. G. Masaryk, K. Kramář, V. Klofáč, F. Staněk, G. Habermann, A. Kalina, I. Zahradník, J. Scheiner a E. Beneš. Na Aloise Rašína se zapomnělo.  Jeho jméno navrhl dodatečně Jan Kalaš na schůzi konané o den později a jeho návrh byl schválen. 18. června roku 1933 byl v lese Amerika, nedaleko místa, kde bydlel, odhalen Rašínův pomník v podobě žulového monolitu s bronzovým portrétem od Jana Jiřikovského. Deska však byla pravděpodobně zničena v době okupace.  27. října 1998 byla na kamenném podstavci odhalena její replika, kterou podle fotografie původní plakety zhotovil Tomáš Hlaváček.V letech 1922–1923 vznikla v Písku čtvrť zahradních vilek pojmenovaná Rašínov. Název se však neujal – lidé tam říkali trochu posměšně v Habeši. Čtvrtí probíhaly tři ulice, z nichž jedna byla pojmenována po Aloisi Rašínovi. V roce 1949 byla přejmenována na Fučíkovu, původní název jí byl na žádost obyvatel ulice vrácen v roce 1990.

Vzpomínky na Aloise Rašína zde  a  zde a zde