DÍLA

  IV.  K SOUTOKU BLANICE S OTAVOU

     Z Protivína jsem se vydal cestami a pěšinami údolí řeky Blanice k severozápadu. Navštívil jsem starobylý Myšenec se zříceninami královského hradu i nedaleké Maletice, celonárodně známé z lidové písně „Na břehu Blanice stojí Maletice“. Od tvrze Klokočín jsem pokračoval k jihu a pak k západu do Skal, odkud je to už přes sousední Budičovice kousek k pozůstatkům zaniklé tvrze Božejovice na ostrohu Tvrzského rybníka, na který proti proudu Skalského potoka a jeho přítoků navazuje celá spletitá soustava dalších vodních ploch. Skutečné události z roku 1443, kdy Jaroš z Drahonic tuto svou tvrz zapálil, aby nepadla do rukou strakonickému maltézskému velkopřevorovi Václavu z Michalovic, a Strakoničtí poté údajně nalezli ve spáleništi pozůstatky penězokazecké dílny, vylíčil roku 1958 v románu Zlatá stezka autor historických próz Václav Písař, povoláním právník a vlastním jménem Václav Kopista.

Pražský rodák žil od roku 1910 až do konce života ve Vodňanech, studoval na píseckém gymnáziu a své vzpomínky z oněch let, prožitých v době první světové války, ztvárnil v povídce Zelený kádr. V Písařových nevydaných, ručně psaných a více než šestisetstránkových pamětech najdeme také pasáže věnované Písku, kde autor porovnal svůj Zelený kádr se Šrám­kovým Stříbrným větrem. Označil ale lehkovážně za dějiště Stříbrného větru písecké gymnázium, ačkoliv se Fráňa Šrámek vždy ohrazoval proti tvrzení, že Písek byl klíčovým místem jeho inspirace.

Knižního debutu – román Zlatá stezka – se Václav Písař dočkal až na prahu šedesátky. Hlavním hrdinou jeho druhého románu Trojí kříž (1974) z doby Jiřího z Poděbrad je jihočeský válečník Roubík z Hlavatec a třetí historický román Selská kronika se částečně odehrává mezi Pískem a Vodňany v době napoleonských válek, kde autor položil fiktivní dějiště do „velké vsi“ v místech dnešní osady Humňany u Ražic. Až posmrtně (1983) vydalo Jihočeské nakladatelství Písařův román Prokopova zkouška, který líčí úsek ze života husitského voje­vůdce Prokopa Velikého.

Z míst dávné božejovické tvrze jsem se vydal k severu a po půlhodině přišel do Heřmaně. Ves, kdysi městečko, jehož význam poklesl po třicetileté válce, se rozkládá na mírném návrší nad údolím Blanice a v kulturním povědomí ji proslavily především dvě výrazné osobnosti. Václav Krška bývá dokonce často označován za heřmaňského rodáka, ačkoliv se narodil v Písku. Napřed ale vzpomeňme jeho o dva roky staršího současníka.

Básník Jan Čarek se narodil v Heřmani v chudé chalupnické rodině – měl jedenáct sourozenců. Stal se studentem píseckého gymnázia, kam denně z domova docházel přes les Hůrky pěšky, neboť si nemohl dovolit utrácet pár desítek haléřů za cestu vlakem, a již roku 1917 publikoval v píseckém Otavanu své první verše. Po návratu z vojny, kam byl na poslední měsíce první světové války povolán okamžitě po maturitě, se stal úředníkem státních drah. Působil v Teplicích, Lounech a na dalších místech, v letech 1929-1946 pak pracoval na ministerstvu dopravy v Praze.

Uveřejňoval básně v novinách a časopisech a jeho první samostatná sbírka básní Vojna, vydaná roku 1920, obsahuje verše ze studentských a vojenských let. Verše ovlivněné proletářskou poezií, které psal nějakou dobu po roce 1919, vyšly souhrnně až roku 1941 ve sborníku Svět nad kolejemi.

Mimořádný ohlas získala roku 1924 druhá Čarkova sbírka Chudá rodina z Heřmaně. Básník Josef Hora o ní napsal:

„Vesnice našla v Čarkovi svého nejúčinnějšího popřevratového básníka… I on je básníkem chudých. Ne statky, ale staré chalupy s rodinami, jež žijí v potu a o chlebu, věčná dřina, tvrdá láska k zemi ho vzněcuje k písni. Či vlastně ne k písni, neboť Čarkovi nebyl dán lehký dar. Něco zarputile proletářského je ve struktuře jeho básní, valících se sukovatým volným veršem beze zdob.“

Básník Petr Bezruč záhy po vydání sbírky Janu Čarkovi napsal:

„Když jsem poprvé čítal Vaše verše v Prameni, řekl jsem si: To je básník, to je vůně země. To je poezie! A dnes, když jste mi poslal krásnou a těžkou knížku svou, opakuji ty tři výrazy! – Víte, mně nebývá mnoho do řeči. Pozdvihl jste do výše Heřmaň – (jaké to krásné jméno!) i budou ji čtenáři Vaši tak milovat, jako ji milujete Vy.“

Po úspěchu Chudé rodiny pokračovala Čarkova tvorba sbírkami Temno v chalupách (1926) a Smutný život (1929). Postupně se však jeho poezie stávala monotónní a původní sociální nalé­havost ustupovala před meditacemi vyděděnce odtrženého od rodné půdy, který marně teskní po krajině dětství. Východisko hledal Jan Čarek ve vztahu k Bohu, čímž se přiblížil katolickým básníkům třicátých let, a programovým venkovanstvím se zároveň přiřadil k tzv. ruralistům (Josef Knap, František Křelina a další).

Čarkovy sbírky Hvězdy na nebi (1934), Tři balady o válce (1934) a Svatozář (1938) pocházejí z let, kdy již s Heřmaní ztratil osobní styk. Rodiče zemřeli, básník již léta žil v Praze, a jeho rodná chalupa přešla do cizích rukou. Jisté charakterové zakolísání z prvních let nacistické okupace se Jan Čarek snažil po válce „napravit“ psaním básní často tendenčních (například Píseň o maršálu Koněvovi), ale především mu společenské změny odňaly téma nejvlastnější, tvrdý a bohabojný život chudých venkovanů na jihu Čech. Od roku 1948 se tedy zaměřil (podobně jako František Hrubín a několik dalších současníků) na ideologicky neutrální básnickou tvorbu pro děti, kterou do roku 1961 uspořádal do úctyhodného počtu sedmnácti knih – poslední z nich nesla název O veselé mašince.

V posledním pětiletí života se Jan Čarek odmlčel a zemřel v osamění v Praze. V jedné z jeho básní vyslovené přání, aby se ještě jednou vrátil do rodné vsi, se mu symbolicky vyplnilo až tři roky po smrti. Urnu s jeho popelem, již s prošlou „skladovací lhůtou“ a určenou k likvidaci, objevil ve skladišti pražského krematoria básník Ladislav Stehlík. 29. září 1969 byla urna uložena do zaskleného výklenku ve vnější stěně presbytáře kostela sv. Jiljí v Heřmani, odkud lze přes hřbitovní zeď spatřit Čarkův rodný domek.

Úryvek z Historické ročenky 2018-2019 z kapitoly Literární toulky Píseckem. Plný text ročenky je dostupný pomocí odkazu níže.