Když jsem byl znovu u pana Ladislava Stehlíka, měli jsme více času na popovídání. Udělal nám kafé a vykládal. Třeba jak objevil kvalitu tehdejších pionýrských kronik. Byly jeho zápisníky a skicáky z cest. Formát byl A 3 na výšku, kvalitní křídový papír a pevná vazba v červeném obalu. Měl na ně velkou část jedné z knihoven. Namátkou mi pár ukázal. V jedné zrovna měl obrázek Madony ve výklenku stavení. „Tak ta už tam není, je jen na obrázku, někdo ji ukradl.“ Kreslit jej učil přítel, akademický malíř Alois Moravec. Říkal mu: Láďo, musíš vzít tužku a papír a kreslit a kreslit, až je z toho najednou obrázek.“ Ilustrace pana Stehlíka se mi líbí, podle nich jsem se učil zase já skicovat krajinu. Právě při mé návštěvě dělal dárek pro manželku, své obrázky v Zemi zamyšlené jí koloroval ve všech třech dílech. Po svých milovaných Jižních Čechách stále putoval a doplňoval své dílo. Postěžoval si, že reedici jeho Jižních Čech čím dál víc omezuje armáda. To si nikdo neuvědomoval, jak se stále rozšiřuje hraniční pásmo. Musel tyto oblasti ze svých kronik vypouštět. To víte, nepřítel za železnou zdí bděl a my na naší straně také. Bohužel jsem zapomněl jména umělců, od nichž měl obrazy. Všechny mi totiž popsal. Byla to krása. Na jeden mě zvlášť upozornil. Byl to dárek od Josefa Lady, snící setmělá vesnička, ve které svítilo jedno okna. Řekl mi: Až Josef Lada zemřel, teprve jsem si uvědomil význam obrázku. Za tím oknem sedí Josef, kuří svou dýmčičku a čeká na mne.“
Na pana Stehlíka mám dodnes krásné vzpomínky. Na milého, příjemného a moudrého člověka. Poté už byla jen korespondence, výměna novoročenek, ve kterých jsem směl používat jeho obrázky a verše. Později už jsem dělal jen své. Mé vzpomínky na něj bych uzavřel veršem z Jíní na trnkách, který jsem kdysi použil na PF:
„Sněží, na srdce sněží. Snítka nepohne se, Vzpomínka – srna, těká v ztichlém lese.“
Po mrtí mého vzácného přítele jsem kontaktoval jeho paní. Jak jsem byl opět v Praze, dovolil jsem se sám sebe ji navštívit. Jsem prostě klikař. Byla doma i se svou dcerou Blankou. Po cestě jsem koupil pugét a přemýšlel jsem, co k němu. Moje teta jako stará dáma popíjela likér Jakamarus, tak jsem ho koupil. Byl jsem vřele přivítán a tím likérem jsem obě dámy omráčil. Zřejmě se dlouho tak dobře nepobavily. Po určité době jsem měl na poště balíček. Paní Stehlíková mi z rodinného archivu vybrala kolorované novoročenky, všechny byly pod čísly do deseti. Moc si jich cením. Stejně jako básní pana Stehlíka k Alšovým lunetám v národním divadle, které mi podepsané poslal.
Nevím, kdo si jich po mně bude takhle vážit. Možná vím, nikdo. Připadám si jako staromilec nebo zapadlý vlastenec dnešní doby. Možná jsem měl být podle Nohavici prodavačem knih. Nebo knihovníkem, který by knihy nepůjčoval a jen by je četl. Asi proto mám velmi pěkný vztah k dámám knihovnicím. Do naší knihovny chodím s ruksakem, půjčuji pro mne a pro manželku Hanku tak dvacet knih měsíčně.
Mé vztahy jsou zřejmě dány mou povahou a cítěním, vztah k Jižním Čechám ovlivnil můj vzácný přítel Ladislav Stehlík. Proto jsem si již tehdy zamiloval Jižní Čechy, aniž bych je do té doby navštívil.
Petr Šafránek
Další ukázky z díla autora:
