DÍLA

VOLÁNÍ PO VZNIKU KRAJSKÉ STUDIJNÍ KNIHOVNY V PÍSKU V ROCE 1946. Regionalista Ivo Beneš v další etapě hledání moderní podoby metropole Prácheňska

Pokud jde o život a dílo Iva Beneše (27. listopadu 1886 Zátaví u Písku – 19. července 1967 Písek), pouhý stručný přehled by značně přesáhl možný formát tohoto příspěvku. Proto zde odkazuji na některé své starší texty (Kolář 1986, Kolář 1991, Kolář 1992a, Kolář 1992b, Kolář 1997). Uvádím zde tudíž alespoň to, že inženýr Ivo Beneš byl absolventem Českého vysokého učení v Praze; stal se urbanistou, projektantem a majitelem technické kanceláře v Brně. Jeho návrh dálniční sítě ČSR získal za První republiky druhou cenu v celostátní soutěži. Na sklonku třicátých let přesídlil do Písku a věnoval se především práci na prácheňském regionálním plánu. Byl autorem prvního článku v prvních píseckých revolučních novinách v květnu roku 1945.

V následujícím výkladu shrnu průběh jedné z epizod průběžného angažmá Iva Beneše na poli rozvoje knihovnictví, obdobného tomu, jak se jeho humanističtěji orientovaný vrstevník, protějšek i spolupracovník Jaromír Malý (v té době ředitel knihovny Národního shromáždění v Praze) snažil ve stejném časovém období prosadit přenesení některé z českých vysokých škol do Písku (Kolář 2014). Ostatně k jeho výzvě se Ivo Beneš bez výhrad připojil: „Lesnická fakulta, vysoké školy technické do Písku. – Vyučovati v Praze lesnictví, když v celém okolí je jen lesík u Krče a údolí Závisti, je tak jako učit kreslení bezruké. – Písek se svými 7000 hektary lesů a vybudovaným středním lesnickým školstvím je jediným správným místem pro lesnickou fakultu.“ (Beneš 1945)

Veřejná městská knihovna existuje v Písku již od roku 1841, kdy vznikla jako první na českém venkově. Jejím zakladatelem byl obrozenecký pedagog Řehoř Zeithammer (31. července 1800 Štěkeň – 24. srpna 1881 Praha). Náznak snahy Iva Beneše o založení nové knihovny, s působností a významem regionálním (krajským = prácheňským), lze nalézt již v době Druhé republiky, především v jeho vystoupení na prácheňském pracovním večeru, uspořádaném v Písku pod předsednictvím starosty města 3. února 1939. Součástí navrhovaného Prácheňského kulturního domu se podle Iva Beneše měla stát rovněž studovna, což předpokládá též knihovnu s regionálním fondem (Anonym 1939). Zde se však soustředím na Benešovu kampaň z roku 1946, kterou můžeme dobře sledovat na stránkách Píseckých listů.¹ Přejděme tedy rovnou k jeho výzvě.

„Písek vyrostl na město o 20.000 obyvatelích. Jeho kulturní potřeby a jeho povinnosti jsou daleko větší nežli povinnosti okresního města. Písek bylo a jest krajské město² a z tohoto hlediska musí býti všechna práce dimenzována.

Písek udělal v poslední době velký pokrok v divadelnictví, přestavěl divadlo, které musí býti doplněno také divadelním životem, jenž musí povznésti maloměstské ochotnictví na umění dobrého regionálního průměru, které může soutěžiti s každou druhou krajskou scénou. – Stejným způsobem jako krajské divadlo musí býti Písku vytvořena i krajská studijní knihovna (poslední tři slova proloženě I. B., pozn. OKK), ve které by bylo umožněno v Písku odborně a vědecky pracovati, poněvadž bez odborné a vědecké (poslední slovo dtto proloženě I. B.) přípravy podrobného plánu pro hospodářskou výstavbu Prácheňska (poslední slovo tučně I. B., pozn. OKK) není možné (následující zbytek věty tučně I. B., pozn. OKK, dále tyto nuance neuvádím) přistoupiti k praktickému provádění větších úkolů a výstavby kraje.“

V následujícím textu Ivo Beneš připomněl roztříštěnost knihovnictví a beletristickou úroveň čtenářů (tedy oblibu „kratochvilné“ četby), kterou staví do protikladu s tempem moderního života. Pokračuje již konkrétními návrhy:

„Na venkově potřebujeme dobré knihovny koncentrované do újezdních obcí,³ velké městské knihovny, újezdní čítárny a městské čítárny, časopisy věnované kraji a krajské studijní knihovny, ve které (sic!) by mohli odborní a vědečtí pracovníci čerpati látku k poznání kraje a konstruovati osnovy budoucího jeho vývoje. Krajská studijní knihovna měla by býti přičleněna k městskému archivu a prácheňskému muzeu Sedláčkovu⁴ jako organická jejich součást. Měla by býti sestavena z historické a vědecké literatury roztříštěné po školních knihovnách, z muzejní ladem ležící knihovny, která obsahuje na 9000 svazků a má skvělou probuzeneckou literaturu z darů a z pozůstalosti vynikajících pracovníků, které zapadají k antikvářům nebo přicházejí na zmar u obchodníků se starým papírem.

Co znamená vědecká knihovna pro město kultury znalé, ukazuje dobrý příklad studijních knihoven města Plzně, které vykazují za rok 21.000 návštěvníků. Výsledky těchto návštěv jsou patrny i na tom, jakým způsobem je na Plzeňsku zpracována vlastivědná literatura, kde mají již provedený národopisný a zemědělský výzkum a kde celá řada sbírek obsahuje periodicky vycházející práce z oboru poznání kraje.“ (Beneš 1946a)…

Poznámky:

1 Letité Písecké listy, založené v devadesátých letech 19. století jako orgán opozičních píseckých mladočechů, vycházely roku 1945, do č. 19. z 24. října 1945, jako „Věstník z Pootaví a Prácheňského kraje. List čs. strany lidové“. Následovala několikaměsíční přestávka ve vydávání těchto novin, jež byly obnoveny – počínaje č. 1 z 12. června 1946 – s podtitulem „List čsl. strany lidové kraje prácheňského a píseckého“.

2 Zde je třeba připomenout, že ani po zrušení Prácheňského kraje (13. století – 1850), resp. Píseckého kraje (1855-1862) jako územní jednotky veřejné správy nepřestalo být Prácheňsko administrativním celkem. Jeho obvod byl zachován například v soudním kraji Krajského soudu v Písku a politické úřady v Písku měly za První republiky dohlédací pravomoc nad ostatními v regionu Prácheňska. Z jiných skutečností zmiňuji alespoň tuto: Písecká spořitelna, největší banka na jihu Čech, plnila za První republiky funkci pověřeného pracoviště Národní banky československé v Prácheňsku.

3 Slova souvisí s návrhem Iva Beneše a vytvoření „újezdů“, předznamenávajícím pozdější koncepci tzv. střediskových obcí.

4 Písecké městské muzeum neslo v té době název Muzeum Dr. Augusta Sedláčka pro vlastivědu Prácheňska.