DÍLA

Pověst z okolí píseckého
Skalnaté rozvaliny Mehelníku byly bezpečným brlohem lupičů, jež někdejší mlynář ze Zlatého mlýna kolem sebe shromáždil, ozbrojil a s nimi do okolí vybíhal. … V tlupě jeho byli uprchlí zbrojnoši, sedláci, kteří se nasytili roboty, nešťastní rýžovníci, kteří v jílech svých nemohli dostatek zlatého písku najít, aby poplatek purkrabímu rožmberskému zapravili; podle národnosti byli Češi, Vlaši, Francouzové i Němci, jež česká Kalifornie do naší vlasti přilákala. Kozlík zahodil s řemeslem mlynářským jméno své a dal se nazývati rytířem z Mehelníku.

Na temeni chlumu stál a stojí snad dosud mezi balvany porfyrové žuly čtyři sáhy dlouhý, čtyři sáhy široký a čtyři stopy vysoký plochý kámen z téže horniny;  to byl hodovní stůl rytíře z Mehelníku a jeho družiny. Důlky, jež voda v kámen nad ocel tvrdší vydlabala, sloužily za  talíře a prostřední větší dolík byl mísou. Samozvaný rytíř Mehelnický olupoval menší místa na Otavě i na Vltavě položená, jedno o druhém, přepadával cestující a kupce na cestách, říkávaje, že musí husu podškubávat, dokud má peří. Jako blesk objevil se zde a také tak rychle zmizel. Tu jej viděli u Záblatí pod Boubínem, hned zase u Bělčic, kde na obou místech rýžovníky přepadal a netrvalo to dlouho, roznášela se pověst, že za Vltavou v Květově statek sedláka Kotrby vydrancoval a čeleď jeho pobil.

Také místo, kde by naloupené poklady ukryl a které by bylo zároveň jemu útočištěm před nepohodou a stíhajícími jej nepřáteli, brzy nalezl. Mezi Velkým a Malým Mehelníkem bylo několik opuštěných šacht, v nichž po zlatě se pátralo, avšak vyjma granáty ničeho se nenalezlo. Šachty tyto dal vyzdít, spojit, mřížemi opatřit a kromě jednoho vchodu ostatní vchody kamením zavalit. Tlupa jeho den ke dni rostla.
Nářky na loupeže rytíře Mehelnického ozývaly se víc a víc; avšak nebylo, kdo by proti moci jeho vystoupil; ano pravilo se, že mnozí rytíři vltavští, jako na Oujezdci a v Klučenicích tajně jej podporují, protože škodil jen nejvíce měšťákům a vesničanům. Nad krajinou tou nebylo soudce od té doby, co pán na Orlíku Karel Dětřich z Lichtemberka, stal se purkrabím královským na Vyšehradě a císař Karel bojoval v ten čas s loupeživými rytíři ve východních Čechách. Města, nejsouce jista před tlupou Mehelnického, měla se na pozoru. Ač se Mehelnický Písku a jeho blízkému okolí při svých výletech vyhýbal, třásla se před ním předměstí a obyvatelstvo odnášelo lepší majetek svůj za zdi městské, ukládajíc je buď v hradě, neb v pevném klášteře dominikánů, který zde byli páni Oudražští z Kestřan r. 1280 založili. Klášter sám o sobě byl dostatečně bohatý dary zámožného měšťanstva. Zvědové Mehelnického dávno vzbudili v něm vypravováním svým žádost po těchto pokladech.
Mehelnický vyčkal příhodné chvíle a jednoho svátečního dne vešel po dlouhé době zase do rodného města v průvodu dvou soudruhů. Větrem a slunečním vedrem osmáhlá tvář i černý vous srovnávaly se se šatem havířským, který byl k převlečení svému zvolil. Chodili městem jako příchozí, obdivujíce se skvostům a látkám tu a tam v krámech vystaveným. Tak přišli až na velké náměstí před klášter dominikánů, kde houfy lidu venkovského i městského stály, očekávajíce znamení zvonkem, že jest čas, aby do kostela vešli. Mehelnický vmísil se mezi ně a v řeči vyptával se po tom i onom. Když tak loupežník rozmlouval, a co věděti chtěl, pomalu vyzvídal, vyšel z hospody, která stála pod loubím mezi hradem a klášterem, starý havíř a postavil se k zástupu. Podíval se na Mehelnického, který stál něco dále, na jeho tvář a vlasy, vzal několik okolostojících stranou a pravil polohlasitě:
„Matko Boží, lidi, co pak toho tam neznáte? To je ten hrdlořez z Mehelníku! Znám ho, když jsem dělal v šachtě sv. Kleofáše na Havírkách.“
„A co si máme počít?“ ptala se jedna žena, trnouc nad tímto objevením. „Co asi tu chce?“  „Vyhlíží zdejší sousedstvo, koho by měl asi dřív navštívit,“ řekl havíř. „Chyťme ho,“  radilo několik píseckých měšťáků. „Nechte ho,“ vzpouzeli se mladší havíři z píseckých hor, „dosud nám a vám by posadil červeného kohouta na střechy.“ „Bude-li však v kleci, bude jinak zpívat a nemusíte se ho bát,“ namítal havíř. „Ale kdo ví, není-li havířem jak my; možná že se mýlíte,“ vskočil do toho jeden ze soudruhů Mehelnického, jenž v havířském oděvu byl a hovor ten slyšel.
„Ďábel je to a ne havíř,“ horšil se starý kovkop. „Poraďme se s ostatními,“ pravili měšťáci a kývali na jiné. Mehelnický zpozoroval, že se všecky zraky k němu obrací, a pochopil hned, že je vyzrazen. Co se tlupa radila, vklouzl brannou dolů se svými soudruhy kolem kláštera k břehu, kde koně jejich stáli a tu přebrodiv se přes Otavu, zmizel v křovinách na protější straně. Že se mu zmařil pokus o klášter písecký, vyloupil ještě téže noci kapli svaté Anny na břehu Vltavy u Křešťovic.

Po těchto událostech lidé utíkali na mnohých místech z vesnic, zanechavše tam než starce a nemocné, a obývali v lesích; havíři a jílovníci pracovali v dolech a jílech, majíce po ruce zbraň, aneb hájení jsouce zbrojnoši šlechticů neb měst, jimž doly patřily. Obyvatelé lesů báli se zapáliti oheň, při němž by krmi svou připravili, aby snad vystupující kouř nepřilákal rotu z Mehelníku. Purkrabí na hradě píseckém hledal posla, jenž by se chtěl vydat do lesů a rytíři Mehelnickému vyříditi vyzvání jménemmkrálovským, aby pod ztrátou hrdla krajinu tu opustil a  hnusného řemesla svého zanechal. Nikdo nechtěl se odvážit vběhnout přímo v jícen tomu dravci; až jeden kněz dominikán toto poselství na sebe přijal, těše se, že výmluvná jeho ústa náčelníka i společníky přivedou na cestu kajícnosti. Sotva objevil se v okolí Mehelníku, byl od stráží Mehelnického lapen a vzhůru bez milosti vlečen, takže z roucha jeho nejeden kus černý neb bílý zůstal na křovině viset.
Mehelnický seděl s čelnějšími druhy svými kolem kamenného stolu a přihýbal si s nimi z kalichů a konvic, které z některého kostela odnesli.
„ Kde jste ulovili tu oškubanou straku? Nemohli jste jí někde krk zakroutit, nač mi ji sem vlečete?“ obořil se náčelník na svou chasu. „Nese prý tobě, rytíři, poselství, proto jsme ho sem přivedli,“ pravil jeden z nich. „Co chceš, mnichu? Máš hlad nebo žízeň? Není to na tobě hrubě pozorovati,“ smál se drze loupežník tlustému mnichovi. Ale ten postavil se směle a pozvednuv ruku, chtěl počít řeč svou. „Snad nám zde nemyslíš dělat kázání?“ zakřikl ho Mehelnický. „To právě myslím,“ odpověděl mnich. „Na který verš z písma?“ „Hned ti povím,“ řekl dominikán. „Purkrabí Jeho Urozenosti pána z Rožmberka, seděním nyní na hradě píseckém, vyzývá tě ponejprv a naposled, abys s bohaprázdnou čeledí svou zbraně složil a o milost žádal, nechceš-li na hrdle trestán býti.“ „A v kterém evangeliu jsi se dočetl  toho verše?“ rozhorlil se Mehelnický.  „V evangeliu sv. Lukáše“ řekl mnich  neohroženě a vytahoval ze záňadří pergamen od purkrabího sepsaný. „A já ti pravím, podle dějů apoštolských, kutnáči, že budeš viset. Chopte se ho,“ zvolal Mehelnický, „snad mu od cesty a řeči chřtán vyschl, proto mu ho řádně stáhněte.“
V několika minutách visel mnich na nejbližším buku, kdežto Mehelnický se již ve svém veselí vytrhovati nedal.

….

Na východě za Mehelníkem, za několika nízkými, avšak rozsáhlými vršky, které tvoří rozhraní vod Vltavy a Otavy, byl v lesích rybník, který napájel potok stékající z okolí hory Jarníku. Nablízko rybníka ležela ves Růžová, již blíže k straně vltavské. … Místo to bylo oblíbeným rejdištěm mládeže růžovské, jejímž zaměstnáním od rána do večera bylo dobytek pásti. … Mezi hochy, jichž tu mohlo být dvacet nebo třicet – a to výrostků patnáct- až osmnáctiletých, přimísili se nějací cizí lidé. Byli to nejvíce také mladíci, kteří z lesa vyšli, na kraji do mechu se položili a na skotačení růžovských hochů se zalíbením se dívali.  …  „Hrajme si na zbojníky,“ navrhl Duškův Beneš. Cizinci, kteří bedlivě počínání hochů  pozorovali, jevili velké účastenství při této hře a nejmladší z nich míchali se mezi pastevce a zbojníky představovali, a dávali jim radu, kam by se měli ukrýti.  Proč se ves jmenovala Růžová, těžko uhodnout, neboť růže tam kvetly jen na tvářích vesnických děvčat. Kolem Růžové táhla se cesta z Bechyně přes lesy k Písku, tehdáž dosti cestujícími oživovaná, a Duškova chalupa, ležící při samé cestě, byla zároveň hospodou. … V síni seděl za stolem s křížovými nohami rytíř s čapkou na hlavě, z níž do výšky luňáčí pero čnělo, a proti  němu, jak se zdálo, jeho zbrojnoš. Podávali druh druhu pohár s medovinou, kterouž Duškova manželka nosila. … Když hospodář do světnice vstoupil s Katruší a hosty pozdravil, rytíř i zbrojnoš ani valně nepoděkovali, ale první hodil okem po Katruši, uhladil si vous a usmál se. … „To děvče musím dostat, Racku!“ „A já se podívám, co ten starý chlap má tamhle nad svým lůžkem v přístěnku,“ odpověděl zbrojnoš. „Sebeř se,“ rozkázal domnělý rytíř, jenž nebyl nikdo jiný než Mehelnický, „sedni na koně a jeď tryskem do lesa za rybník po hrázi. Tam leží někteří naši lidé od rána. Přiveď je a vezmeme všecko s sebou, co se nám zalíbí.“ … Pozdě v noci přepadlo as třicet lupičů ves Růžovou, vrazili do chalupy Duškovy a zde s vůdcem svým vzali ustřádaný groš hospodářův, odehnali do lesa dobytek a Mehelnický nesl na koni v náručí před sebou nejkrásnější kořist – Duškovu dceru Katruši. … Na úpatí vrchu, který byl jeho brlohem, zastavili jezdci, slezli s koní, odevzdali je čekajícím soudruhům, taktéž zajatou dívku sesadili z koně, oči jí zavázali a spíše vlekli než vedli strmou strání nahoru. … Když zůstali as za půl hodiny stát, cítila Katruše podle vlhkosti a mrazivosti vzduchu kolem ní, že již není v lese, nýbrž v nějaké sluji neb podzemním sklepu. … Ubíhal jí čas mezi spaním, pláčem, vzpomínkami na rodiče a milého svého Řehoře, aniž by věděla, kolik dní uplynulo od té doby, co zde ve vazbě držána byla. Kromě muže, který jí potraviny přinášel, nikdo se zde neukazoval, nikdo jí neubližoval a nescházelo jí nic než ta – zlatá svoboda. … Ke konci dne osmého slyšela více hřmotných kroků, křik a chechtot blížících se lidí. Kroky přicházely stále blíže a to z hloubi sklepení. Najednou rozbřesklo se světlo  po sklepení a před zraky jejími se objevili se světlem titíž dva muži, jež hned zprvu v místech těch viděla a mezi nimi potácela se známá postava, zbrojnoš rytíře Mehelnického, Racek. … Zavázali jí oči, vzali zdráhající se dívku každý pod rameno, kdežto třetí šel a svítil na cestu. Šli chodbou napřed přímo, a jak se zdálo dolů, hned se zase obrátili vlevo a stoupali do výšky, při čemž jeden z nich po dvakráte železné mříže otvíral a přivíral. V některých místech zakopl Racek, jemuž nohy špatně sloužily, do jakési hromady, která zazvonila hlasem dobrých zlaťáků a jinde zašuměla zvukem stříbrných plíšků. … Zalehl k nim zmatený křik a břinkot mečů. Odkvapili a i na stráži u Katruše zanechaný vzal do zaječích, tato jsouc sama sobě zůstavena, sňala si obvazek s očí a viděla, že tu není nikoho kromě omšelých stromů bukových. Katruše slyšíc řev vražedný na straně jedné, ubíhala v končinu opáčnou. Když vyběhla z vysokého lesa, přišla na močálovitou bařinu, a když zde vyšla mezi tmavou olšinu, zahřmí na ni z několika stran hlasy: „Stůj!“ Otočila se v stranu jinou, avšak již ji někdo drží pevně za šat; zděšená ohlédne se a klesne v náruč svému – Řehořovi.

…

Zbývá nám ještě něco málo k závěrku dodati. Za vítězství nad nevázanou rotou Mehelnického bylo, jak pověst dále vypravuje, co děkovati mládeži ze vsi Růžové. Víme, jak Duškův Beneš mezi pastevci na louce pod lesem hru na zbojníky uspořádal a jak neznámí mladíci v ní se živě zúčastnili. To se opakovalo i v pozdějších dnech, až se ke hře také Řehoř jednou přitrefil, v cizincích část tu a tam potloukající se tlupy rytíře Mehelnického poznal a o tom bez odkladu purkrabímu v Písku zprávu dal, neb šlo o vysvobození jeho milé Katruše. Když pak se jednoho rána zbojníci zase v značném počtu k zamilované hře s pastevci  dostavili, byl náhodou počet hochů vesnických větší než obyčejně, na což však zbojníci nedbali. Hra z žertu stala se skutečnou, což Mehelnického chasa dříve nezpozorovala, až když je všecky vesničtí hoši přichystanými provazy svázali a z lesa vyhrnuli se zbrojnošové, kteří svázané zčásti do Písku doprovodili aneb vedeni jsouce mládeží růžovskou, zbytek loupežníků na Mehelníce pobili, zjímali, aneb jednu část mrtvou nalezli. Na památku této události ztratila vesnice Růžová své pěkné jméno a říká se tam od té doby donynějška „v Klucích“, protože kluci mehelnické loupežníky přemohli. Zajatí loupežníci byli krátce nato na všech stranách kolem města Písku na výstrahu zde mezi jílovníky zlata se nalézajícími tulákům zvěšeni. Z pokladů lakotného mehelnického vůdce loupežnického neměl nikdo užitek, neboť podle pověsti zůstaly ukryty v lůně země a jen tomu neb onomu z občanů píseckých poštěstilo se, že když, veza kolem Mehelníku dříví domů, slyšel a viděl, jak kolo po železné mříži jakési sjelo. Když se však na místo ono po druhé vrátil, více nenalezl. Jen „kamenný stůl“ na Mehelníku přetrval bez obavy, ač na povrchu zemském každému jest viditelný, až na naše doby. Žádný kameník, ač okolí mehelnické mají v oblibě, nevybral si stůl ten k své práci, ano někdo z nich u každého „talíře“ na tomto stole křížek vytesal k upamatování na hrozné události, jež pověst o těchto místech bájí.

Z knihy: Svátek, Josef. Z pěti století. 1. díl. Praha: F. Topič, 1928, s. 37-76.