DÍLA

(Ukázka ze studie, 1996)

1. Jihočeši nejsou jen tak Češi

 Snad žádný jiný kraj Českého království nezdůrazňoval tolik svou odlišnost od ostatku země, své „češství s přívlastkem“, jako končina jihočeská.
Hranice tohoto území nejsou v nové době nijak jednoznačně vymezeny. Po staletí trvající blíženectví kraje Prácheňského a Bechyňského (za Marie Terezie rozděleného na kraj Budějovický a Táborský) bylo rozbito krajským zřízením roku 1920. Nový Českobudějovický kraj byl jen žalostným torzem, nikým netušenou předzvěstí snutných hranic Čechie pomnichovské – téměř celé bývalé Táborsko připadlo připadly kraji pražskému, části Prácheňska s Blatnou a Sušicí pak kraji plzeňskému. Ani Jihočeský kraj z roku 1960 nerestituoval tradiční rozlohu staletého jižního dvoukrají. Budějovicko s Táborskem se sice šťastně shledaly, těžce poškozeno však zůstalo Prácheňsko: Jeho západní pruh se Sušicí a Horažďovicemi zůstal odříznut ve prospěch Čech západních a severní cíp s Březnicí, Rožmitálem pod Třemšínem a Bukovany ve prospěch Čech středních. Několikrát, byť ne tak drasticky, se v nové době posouvala rovněž vysočinská hranice jižních Čech a jižní Moravy.
Naopak „kulturní hranici“ cítili mnozí zpytatelé jihočeské duše velmi široce: Ladislav Stehlík počítal k „zemi zamyšlené“ i západní část Šumavy včetně Klatov, Emanuel Chalupný řadí k „jihočeskému typu“ i Karla Havlíčka Borovského.
A přece si jádro Jihočechie se třemi těžišti (Budějovice, Písek, Tábor) a osami tří řek (Vltava, Otava, Lužnice) uchovávalo vědomí své vnitřní souvislosti, svého specifického charakteru. Od 60. let 19. století, kdy vycházejí první regionální listy (písecký Otavan Vojtěcha J. Janoty od 1863 a táborský Český jih od 1872), krajinské almanachy (Anemónky, 1872) a kulturní korporace (spolek jihočeských akademiků Štítný, 1872) lze sledovat kontinuální, tu silnější onde slabší proud regionalismu. Objevil se vlastivědný měsíčník Jihočeský kraj (1910-1915), Jihočeská čítanka (1921), Almanach prácheňského kraje (1925), a jiné. Pravý „boom“ spadá do let 1933-37, kdy postupně vznikají a opět zanikají levicový Jih Karla Cvejna i fašistický Český jih, vydávaný v Budějovicích (nepodařilo se získat) a ještě písecký Jihočeský akademik. Zvýšený význam svého kraje v zemi po jiných světových stranách mnohem více zmrzačené Mnichovem cítí autoři sborníku Jihočeští malíři a básníci (1939).
Doba po roce 1945 jihočeskému regionalismu příliš nepřála a nepřeje. Velmi ambiciózní revue Jihočeská kultura vydala na sklonku roku 1945 jen dvě čísla, českobudějovický Arch zahubila normalizace po čtyřech číslech roku 1969 (??) a Prácheňské listy, vydávané v Jemnici u Radomyšle, zahubil kapitalismus už po dvou číslech roku 1992. Zatím poslední pokus představují revue studentů Jihočeské univerzity Scholares a následný Rmen.
Na počátku byl bezpochyby POCIT, že jsou Jihočeši čímsi jiným než jiní Češi. „Jinakost“ může znamenat sebeumístění nad pomyslný průměr i pod něj. „Jihočeský problém je otázkou všenárodní (…) skryté síly českého jihu učiní z tohoto kraje opět vážného činitele v životě národním“, praví se v programovém prohlášení měsíčníku Jihočeský kraj roku 1910. Podobně časopis Jihočeský akademik vytyčuje na svém počátku roku 1933 heslo „Regionalismus je základem státu!“, a časopis Rmen hlásí ústy Martina Gažiho roku 1995: „Jižní Čechy nejsou pupkem světa, nejsou ovšem ani tím, co je trochu níž a z druhé strany. Co je dnes periferií, může být zítra centrem.“ – Tedy, stále totéž spojení ambicióznosti s pocitem nedostatečného ocenění zbytkem světa.
Teprve k apriornímu pocitu se jednotliví myslitelé, básníci, literární historikové či sociologové pokoušejí přikomponovávat racionální důvody a konstrukce, čím jsou vlastně Jižní Čechy zvláštní a proč.
Že přitom nejde jen o lokální naparování místních veličin a nekritických zamilovanců, svědčí i „autonomistické“ výroky mužů nijak s jižními Čechami nesvázaných. Pražan Miloš Marten píše v úvodu k albu Františka Bílka Cesta (1909):
„P.Bílek přinesl do českého umění hlubokou, rozjímavou duši kraje, který byl ve středověku ohniskem mystických prahnutí v Čechách a kde se zrodil. Osmnácté století rozeselo v jiných, radostnějších koutech této země pomníky rozkošnického umění, aleje graciosních soch při cestách a v hájích, v nichž se zdá, jakoby dnes ještě vanula hříšná sladkost galantních slavností. Neexistuje-liž kdesi na jihu Čech, uprostřed širých, zamlklých polí, kout obydlený zamyšleným lidem, stvořený k přemítavému, melancholickému životu práce a modlitby? Onen kout, existuje-li, patří p. Bílkovi.“ (nestránkováno)
Pražan a Vídeňan s východočeskými kořeny Hubert Gordon Schauer přímo volá po uměleckém zachycení svérázného jihočeského ducha: „Nemohli by si naši výpravní básníci všimnouti našeho jihu, jihu to Čech, vyznačujícího se po mnohých stránkách ještě skutečným, samostatným životem; nezasloužila by si na př. vroucí, obětavá, prostá zbožnost obyvatelstva našeho jihu, jak se způsobem nápadným jeví třebas poutěmi na Svatou Horu a o kteréž my ve středních a severních Čechách, zvláště my měšťáci, nemáme ani ponětí (…) aby byla vylíčena?“ (O podmínkách i možnosti národní české literatury, Literární listy 1890, in Spisy, Praha 1917, S.51-52)

2. Kmeny bezejmenné a svaté čtyřjmenní

 Jihočeský regionalismus nese na sobě do velké míry znaky doby svého vzniku. Proto se tak často pokouší definovat duši kraje a lidu „vědecky“, vyvozovat ji ze specifického podnebí, geologického původu a nadmořské výšky, případně z odlišnosti rasové: Jižní Čechy osidloval převážně slovanský kmen Doudlebů, přišlý z jihu a snad tedy dokonce příbuzný se Slovany korutansko-pannonskými (předky dnešních Slovinců) a v rané době českého státu ovládali kraj Slavníkovci. (Viz: L. Domečka, Jihočeské kraje, in Jihočeská čítanka, Praha 1911, S.40-43) Vášniví Jihočeši se proto s oblibou označují za „Doudleby“, zdůrazňujíce tak spíše svoji souvislost s přilehlými kraji rakouskými než se zbytkem Čech.
Dnes, v době všeobecné keltománie, jen čekáme, kdy se někdo chopí (třeba se už chopil, nevíme) faktu, že Keltové přišli do jižních Čech dříve než do ostatní země a patřili k jiné kultuře než Keltové středo- a severočeští, oni známější Boiové. (Viz: Jan Filip: Keltská civilizace a její dědictví, Praha 1959) – Podle jiné teorie však jméno Boiů naopak patří kultuře jihočeských Keltů a jejich sousedů, dnešních Boiů-Baiuvarů-Bavorů, kdežto středočeští, severočeští a moravští Keltové patřili ke kmeni Volků čili Tektoságů. (Viz: E. Šimek, Poslední Keltové na Moravě, Brno 1958) Každý Keltojihočech si tedy může vybrat zcela podle libosti: Jediné podstatné, tedy zdůvodnění hrdé odlišnosti, mu zůstane v každém případě.
Nově objevované keltské předdějiny Čech jsou dějiny bez dějin, především bez jmen a tváří. Podobně vypadají i některé mnohem méně starožitnické koncepty jihočešství, především velkolepý rozvrh Josefa Holečka. Jihočeské selské epos Naši je sice plné jmen jednajících postav, ale pod nimi jsou snadno rozpoznatelny nadosobní, z autorovy samoucké filosofické soustavy spíš než z uměleckého pozorování dobyté archetypy. Na jedné straně je ideální zbožný a pracovitý sedlák v několika málo variantách, vzájemně se doplňujících, na druhé všemožní škůdci sedlákovi, narušitelé ideálního jihočeského světa (Němci, Židé, aristokraté, klerikálové). Nejpůsobivější a nejpřesvědčivější částí celého díla je proto jeho teoretický, autorova východiska shrnující úvod, místy až sociologická studie Jak u nás žijou a umírají.
Druhý způsob, jak se dobrat jihočešství, je opačná cesta – cesta po jménech, vyvolávání velkých osobností zrozených či působících na českém jihu, jmen-symbolů, jmen obecně známých a tudíž vyžadujících pramálo dalšího vysvětlování. Doba zrodu jihočeského sebe-vědomí (60.-70. léta 19. století) s sebou nenese jen touhu po „pozitivnosti“, ale i samozřejmost akcentu jazykově národního, i pokrokářský liberalismus a antiklerikalismus. Nejvyšším patronem jihočešství se proto nemůže stát nikdo jiný než „svatá čtveřice“ jmen protagonistů náboženského hnutí 15. století: Hus – Žižka – Štítný – Chelčický.
Že šlo o osobnosti naprosto rozdílné a velmi obtížně převoditelné na společný jmenovatel (jak spojit oddaného a tradičního obhájce církevní autority s jeho a jejím zpochybňovatelem a násilníka s hlasatelem nenásilí?), to hlasatelům regionalismu nijak nevadilo. Nešlo o to, skutečně studovat texty vzývaných Mistrů a snažit se co nejdůkladněji chápat smysl jejich snažení – stačilo právě jen zaklínání posvátnými jmény: „Nacházíme co krok některé svérázné a význačné rysy, jimiž se tyto kraje Štítného, Husa, Žižky a Chelčického liší od ostatních krajin českých.“ (Prokop Haškovec, úvod k Jihočeské čítance, Praha 1921, S.2) – My Jihočeši „jsme odedávna lpěli na své krajanské mytologii, k níž dali základ všichni boží mučedníci pro víru i prostí a zaujatí jejich vykladači, Jan i Petr i Tomáš, trojice jmen apoštolských“ (Miloslav Novotný, úvod ke sborníku Jihočeští malíři a básníci, Praha 1939, S.6) – a tak dále a tak dále.
Výběr právě těchto čtyř jmen má v sobě mnohem více moudrosti, než jejich pozdně obrozenští vyvolavači vůbec mohli tušit. Nepředstavuje však pro nás nikterak jednotnou tradici, nýbrž právě naopak, čtyři symbolické figury čtyř rozdílných, většinou až v posledních dvou staletích zformovaných modelů „jihočeské duše“.

3. Tradice Petra Chelčického skrze Josefa Holečka

 Model první, ztělesněný Petrem Chelčickým: Při pokusech charakterizovat jihočeského člověka zřejmě nejčastěji padá pojem HLOUBAVOST: „Povahová odrůda jihočeského myšlení, hloubavého písmáctví, z pradávného tradičního kořene“ – takto charakterizuje označuje F. V. Mokrý Mikoláše Alše (sb. Jihočeští malíři a básníci, Praha 1939, S.12) a mnozí jiní mnohé jiné.
Již na počátku století se představa Jihočecha jakožto amatérského náboženského hloubala stala běžným klišé, které duch skutečně hloubavý, T. G. Masaryk, vnímá už jako frázi, kterou je třeba vyvracet: „Prý nemůže býti nahodilé, že náboženské naše hnutí vzniklo na jihu. Historikové říkají, že prý náš český Jižan je hloubavý, opravdový, poctivý, střízlivý, příroda je prý jednotvárnější a proto prý obrací ducha k hloubání, nerozptylujíc.“ (řeč na Kozím Hrádku z roku 1910, otištěna in T.G.M., Jan Hus, Praha 1923, S.142-3)
Klíčovou roli hraje tento pojem v myšlenkové koncepci Josefa Holečka (1853-1929). Jihočeský sedlák se po dvou staletích rekatolizace vnějškově přizpůsobil katolickým církevním formám, ale v duši zůstal duchovním samorostem: „Přese všechno namáhání své katoličtí kněží nedosáhli více, leč že jsou pokládáni za duchovní rádce. Poslouchají jejich slova, ale hledají v nich jádro, jako by je z ořechu vylouskávali, slupku zahazují. (…) Hloubání náboženské kněží nevyplenili a slepou víru nezaštípili. Člověk mudruje o velebníčkově kázání, o čtení v modlitbách, o výkladech v postille – o všem. I bývá, že leckomu zasedne do mozku nějaká pochybnosť nebo nesrovnalosť mezi rozlíčnými místy evangelia. To jej třeba celý život znepokojuje. Zarývá se rozumem hloub a hloub a dostává se do bludiště stále temnějšího a rozvětvenějšího.“ (Naši I, Jak u nás žijou a umírají, Praha 1910, S.36-37)
Holeček sám se ovšem do žádného bludiště nedostal. Z jeho díla, z Našich i z esejistických knih (Národní moudrost, Ruskočeské kapitoly aj.) vysvítá koncepce jistě diskutovatelná a, ak se na konci 20. století ukazuje, historicky naprosto mylná, nicméně jasná a jednotná – jeden z nejsvéráznějších plodů jihočeského ducha.
Holečkovy rodné Stožice leží co by kamenem dohodil od Chelčic – a přece mezi nimi není přímé silnice, takže poutník z jedné vsi do druhé musí v ostrém úhlu oklikou přes Vodňany. Právě tak se „jihočeské křesťanství“ Holečkovo v mnohém podobá vizím jeho krajana – a přece je jiné. Podobá se jim v budování „konzervativní utopie“, v snu o postupné eliminaci všech zlých řádů tohoto světa – církve, šlechty, státu i kapitálu, rovněž v důrazu na individuální náboženskou zodpovědnost každého jednotlivce.
Nepodobá se jim zato tím, že dokonale spojuje „čisté evangelium“ s všemožnými modlitbami, žehnáními a obřady, spojenými s kosmobiologickým rokem i s rytmem lidského života, s vším tím, co by řádný protestant nazval pohanskými zvyky, kdežto katolík souhlasně pokýval. I za hranice nejšířeji chápaného „selského“ katolicismu ovšem vycházejí některé vpravdě pohanské (budhistické…?) momenty, jako je úcta ideálního sedláka Kojana ke zvířatům, která jde tak daleko, že se pokládá za vraha, protože utratil nebezpečného psa. – Rozdíl oproti nekompromisnímu „měl rád lidi, potom hned koně“ na náhrobku ideálního sedláka Baarova, Jana Cimbury, je nasnadě.
Nejvíce se „holečkovství“ či „kojanovství“ liší od idejí zakladatele Jednoty bratrské v pojetí lidského údělu. Zatímco dle Chelčického je nejlépe vůbec nejednat a zlému neodporovat, neboť Pán vše nakonec zařídí a o své věrné se postará, Holečkův Kojan odmítá takovou podobu křesťanství, která by ústila v pasivitu a slabost. Jeho ideálem je křesťan konající, SILNÝ KŘESŤAN: „Ano, hlavní přikázání křesťanské nesmí býti slabostí, nýbrž silou! (…) Já myslil sílu ohně křesťanského, sílu křesťanského přesvědčení, že zákon Kristův nemá býti plněn jen, aby se liteře Písma vyhovělo, ani ne proto jen, že je to zákon bohem daný, nýbrž že je to zákon svrchovaně dobrý a moudrý jako sám ten, kdo jej dal.“ (Naši II, Bartoň, Praha 1912, S.290-291)
O Posledním soudu, odměnách a trestech se u Holečka příliš nemedituje – jde o to, proměnit tento svět, a to mohou a zmohou křesťané sami: „Křesťanské síly lidstvo potřebuje, a síla křesťanská potom podmaní si pýchu pohanskou.“ (ibidem, S.291) – A ne jen tak nějací křesťané, nýbrž samozřejmě – sedláci: Proto už jednou sedlák chopiti se musí díla křesťanského a sám je vésti k slávě boží i blahu lidstva. Jen sedlák to může, protože je i křesťan, i silný: silný křesťan!“ (ibidem, S.291-292) – To on má jménem Kristovým nastolit, doslova, „království boží na zemi.“ (ibidem, S.306)
O Chelčickém samotném se v Našich mnoho hovoří, leč nepřipomíná ho nikdo z našinců, nýbrž jeden z cizích elementů: protestantský pastor Jan Semerák, putující v osmé knize (Emissaři) inkognito krajem a agitující pro Prusko a protestantismus. Agituje celkem marně, protože sedláci o Chelčickém vědí pramálo a jejich (respektive Holečkovo) „hloubání“ je daleko intence vklínit se do některé z odnoží moderního protestantismu. Dokonce ani konfrontace horlitele pro čisté evangelium Semeráka s katolickým farářem v Semerákovi tak posvátných Chelčicích, farářem, který se zcela přizpůsobil svým sedlákům a žije s nimi v pro všechny přijatelném kompromisu, nedopadá jednoznačně ve prospěch Semerákův: Protestant je totiž při vší své intelektuální převaze, při údernosti svých argumentů proti „lidské, příliš lidské“ praxi vesnického velebníčka, při vší své čistotě a přísnosti (a snad i pro ni poněkud) – nelidský.

4. Tradice Jana Husa skrze Emanuela Chalupného

 Model druhý, ztělesněný Janem Husem: Když Emanuel Chalupný (1879-1958), rodák a obyvatel táborský, vedle Holečka největší systematický badatel v „jihočeskosti“, charakterizoval jihočeský charakter, užil vedle povinné hloubavosti i slova NEÚSTUPNOST.
Povážíme-li, že Emanuel Chalupný vstoupil do dějin a povědomí národa především jako sociolog, autor monumentální pětidílné Sociologie (1916-1922), čekali bychom u něho tutéž „keltskou“ krajinu bez tváří a bez jmen. Chalupný však svůj koncept jihočešství hledí odkrývat obojím, vzájemně se doplňujícím způsobem – skrze přírodní podmínky i skrze tváře slavných jihočeských rodáků, které jednoho po druhém zkoumá a hledá to společné v jejich charakterech, „jihočeský typ“.
Přírodní podmínky podle Chalupného ovlivňují charakter, ba i typ náboženskosti – přirozená hranice mezi katolicismem a protestantismem „se povšechně shoduje s isothermou 10 stupňů Celsia. Není pochyby – severský duch je duchem reformačním a protestantským. (…) V Čechách pak, ježto při zvláštní povaze této země je podnebí zdánlivě převrácené (vysočina na jihu je chladnější než nížina severně od ní), ježto tedy zde kraj, polohou jižní, je vlastně dle podnebí krajem severským, reformační hnutí z příčin klimatických přirozeně se vyvinulo na horách jihočeských.“ (Husovo rodiště a jihočeská sociologie, Praha 1924, S.32)
Odtud pak můžeme tušit, jaký typ osobností bude Chalupný pokládat za symptomatický. Výčet typických Jihočechů najdeme už v jedné z prvních Chalupného prací, Národní povaze české: Vedle obligátní „husitské“ čtveřice reprezentují jihočeský typ básníci F. L. Čelakovský, Otokar Březina a Antonín Sova, výtvarní umělci Mikoláš Aleš, Hanuš Schwaiger a František Bílek, skladatelé Josef Suk a Oskar Nedbal a mladočeský politik Josef Kaizl. Později sem zařadí Chalupný i Karla Havlíčka Borovského a za války roku přispěl statí Jihočechové do sborníku Jihočech Emil Hácha. – Co shledal Chalupný společného u tolika osobností?
„Každý Jihočech, povahově vyhraněný, vyznačuje se zpravidla zvláštním spojením vlastností sobě příbuzných: svéráznosti v sebe ponořené a neústupné s nedostatkem náklonnosti i schopnosti ke kompromisu, ohebnosti, eklekticismu, jakož i spojení vážnosti, přímosti a hloubavosti s houževnatostí a sklonem k prostotě. Je to slovem náchylnost k sektářství (v širším smyslu psychologickém) (…) jejímž rubem je nedostatek širší schopnosti organisační, jinak řečeno duševní intensita na úkor extensity vyvinutá.“ (Husovo rodiště a jihočeská sociologie, Praha 1924, S.17)
Z této základní teze pak vycházejí Chalupného monografie o Otokaru Březinovi (1912, velká studie pak i v knize Dopisy a výroky Otokara Březiny, 1931), Josefu Holečkovi (1922), Janu Husovi (1924), Janu Žižkovi (1924) a Františku Bílkovi (vyšlo posmrtně 1970).
Živé klasiky svého programu, k nimž se Chalupný s velikou vehemencí a většinou i s úspěchem vlichocoval, se pak snažil i „jihočesky“ osvěcovat a uvědomovat. V případě vnímavého a myšlenkově dosti poddajného Františka Bílka se mu to poměrně zdařilo. V Bílkových pozdějších textech (zejména v meditaci Jak mi dřeva povídala, sepsané 1938 a vydané 1946) najdeme pojem „Jihočesko“ i blouznění o dávných jihočeských sektářích Žižkovy doby: „Neříká umělec s Kánišem: Hle, přírody chrám?“ (op. cit., nestránkováno) – V Bílkových slovesných projevech by ovšem marně kdo hledal racionální systém. Více se vyplatí vzpomenout Holečkových slov o „bludišti stále temnějším“, do něhož se jihočeští hloubalové a vizionáři zaplétají. Oba klíčové pojmy, hloubavost a neústupnost hraničící se sektářstvím, ovšem nacházíme u mystického sochaře v míře více než dostatečné.
S Otokarem Březinou je věc složitější. V Dopisech a výrocích O. B. sice Chalupný cituje mnoho Březinových vyjádření, které se zdají podporovat Chalupného teze, toť pravda. Březina soudí, že „Čechové nikdy si nedají v náboženskch věcech moc poroučet od kněží“ (op.cit., S.101), že „celý názor každého člověka zůstává navždy pod vlivem prvních jeho dojmů a přírodního prostředí“ (op.cit., S.102) a podobně. Nezapomeňme však, že Březina se – jak sám Chalupný v téže knize zaznamenává! – vždy přizpůsoboval svým návštěvníkům, mluvil s nimi o jejich oblíbených tématech a tak, aby jim co nejvíce vyhověl. Chtít tedy vidět v Březinovi jihočeského nekompromisníka podle srdce Chalupného znamená činit přání otcem myšlenky.
Emanuel Chalupný tak nicméně s oblibou činíval. Jeho nejodvážnějším kouskem je spis Husovo rodiště a jihočeská sociologie, v němž se, myslitel opravdu jihočesky neústupný, pokusil dokázat, že Jan Hus se musel narodit v Husinci jihočeském a nikoliv ve středočeském (s kteroužto teorií tehdy přišel prof. J. Vančura) – neboť jeho vlastnosti odpovídají jihočeskému a nikoliv středočeskému kulturnímu a povahovému typu. Hus je radikál, nepřizpůsobivec, tvrdá palice, věčný opozičník, rozený sektář či disident, jak Jihočeši bývají – kdežto středočeský typ se vyznačuje kompromisností, měkkostí a obezřelostí. Všichni radikálové husitského hnutí pocházeli z jihu, kdežto všichni umírnění (Jakoubek ze Stříbra, Jan z Příbramě, Jan Rokycana) z Čech středních. Kdyby tedy Hus pocházel z úrodného, nízko položeného, „jižního“ Husince v Polabí, byl by mezi svými krajany naprosto výjimkou.
Ve stati do sborníku pro Emila Háchu přidal Chalupný k dobře známým charakteristikám jihočeského člověka ještě jednu: „Neschopnost k získání oficiálního uznání.“ (op.cit., S.7) Na počátku svého stáří tím shrnul mnohomluvné stesky v předmluvách svých knih, jak je on sám českou společností odmítán, vysmíván a odstrkován – jak on sám představuje nejčistší vydání jihočeského typu neústupného outsidera, osamělého badatele o societách, intelektuálního disidenta. Při pohledu na jeho rozsáhlé dílo, plné bizarností a směšností a s postupem let i stále nechutnějších výpadů proticírkevních i protiněmeckých, a přece velkolepé a originální ve svém rozvrhu, musíme přisvědčit.

5. Tradice Jana Žižky skrze Vítězný Únor

 Model třetí, ztělesněný Janem Žižkou: V modelu Holečkově i Chalupného hrálo velkou roli volání po sociální spravedlnosti, viz jen Kojanovo snění o „království božím na zemi“. Dobírat se jí ovšem způsobem, jak to činil tento patron jihočešství, znamená pojímat jižní Čechy jako kraj DESTRUKCE, neustálého boje, vzpoury, ničení špatných pořádků pokud možno i s jejich pořadateli. Že tento temný, anarchistický a apokalyptický rozměr k jihočeské tradici patří, svědčí ostatně nejen samotný Žižkův Tábor, nýbrž i místa spojená s působením sekt ještě radikálnějších: Příběnice skupiny chiliastů kolem Kániše a Bydlinského a ostrov adamitů na Nežárce.
Žižky se dovolával od národního obrození kdekdo, téma nežáreckých adamitů zpracoval ve stejnojmenném eposu, jednom ze svých nejslabších děl, Svatopluk Čech (1873). Nikoho však tehdy nenapadlo vrátit se k odkazu radikálních husitů doslova a uvést proklamovanou destrukci v život. Ještě když Pacovan Antonín Sova roku 1919 psal „ten prapor nechť rudě vlá“, ještě když rodák z Volyně jižněji Strakonic A. M. Píša pořádal v píseckém hotelu U zlatého kola o rok později večer proletářské poezie, totiž svých přátel Jiřího Wolkera Zdeňka Kalisty, ještě když další opeření levičáci Karel Cvejn, mládím obyvatel severoprácheňských Mirovic a milevský rodák Jindra Černohorský, na rozdíl od Kalisty a Píši nikdy nevystřízlivělí, zakládali roku 1934, svůj „pokrokový“ Jih – ještě se to všechno zdálo mladistvým hýřením silnými slovy, intelektuálskou hrou, ze které by možná, v ideálním případě, mohla vzejít umírněná reforma sociálních poměrů. Roku 1948 se však ukázalo, že noví vládcové jsou skutečnými dědici Jana Žižky a že to se „zničením starého světa“ myslí vážně.
Jihočeská literatura po roce 1948 ze značné části oslavuje „revoluční tradice“ jižních Čech, především samozřejmě husitské (román Kraj kalicha Václava Kaplického, rodáka ze Sezimova Ústí). Pečlivě se však v dějinách vyhledávají a ztvárňují i všemožné selské vzpoury (Kaplického Čtveráci, Železná koruna a Zaťatá pěst; Zlatá stezka Václava Písaře; Tanec rabů, Selský mor a Polyxena Třeboňanky volbou Niny Bonhardové aj.).
Většina této historizující „literatury vzpour“ se soustřeďuje na téma vesnice. V době svého vzniku (většina citovaných knih vychází v 50. letech) proto tyto knihy plní zcela aktuální stranický úkol: Dodat ideologického ospravedlnění destrukci, která právě probíhá – destrukci jihočeské vesnice.
Josef Holeček je v těchto letech pečlivě zapomenut, ne však jeho poučení, že jihočeský sedlák je oporou všeho řádu tohoto kraje a této země. O jeho zlomení jde tedy především. Rovněž „budovatelská próza“ jihočeské provenience proto zobrazuje především „proměnu vesnice“ – zmiňme jen trilogii Slunečný širý svět Strakoničana Pavla Bojara, trilogii Pole rozkvetou Písečana Josefa Rybáka a román Soběslavana Donáta Šajnera Kdyby jen červenec.
A hle, zdá se, že Holečkův sedlák vydržel: Tak jako (podle Holečkova přesvědčení) po Bílé Hoře se přikrčil, vnějškově se přizpůsobil – a chránil si zbytečky přirozeného světa, pokud mohl. Svědectví o něm, o jeho tiché neústupnosti podává Eva Kantůrková (spjatá letními pobyty s Píseckem), ve fejetonech z chmurného času konce 70. let, shrnutých spolu s jinými do knihy Valivý čas proměn (1995). Bezpochyby především zásluhou skrytých spravedlivých přežily jižní Čechy vládu novodobých Žižků relativně málo poškozeny v obrazu krajiny i lidí, takže se obyvatelům jiných končin České socialistické republiky jevily utěšenou zahrádkou. Rozdíl mezi jihočeskou a středočeskou vesnicí je (zvláště autoru těchto řádek, žijícímu na samé dnešní hranici obou krajů) snadno patrný.
Úspěšnost tiché rezistence byla vskutku jen relativní. jen relativně. Jižní Čechy se neubránily se znetvoření Vltavy soustavou hrůzných přehrad od Lipna k Orlíku, neubránily se ani tomu, aby ďábel těsně před svým odchodem zasil své ledové símě do jednoho z nejkrásnějších míst krajiny: do trojúhelníku mezi Pískem, Vodňany a Týnem nad Vltavou vsadil temelínskou jadernou elektrárnu, která utěšeně roste a roste…

6. Tradice Tomáše Štítného skrze katolickou spokojenost

 Model čtvrtý, ztělesněný Tomášem Štítným: Zeman z osady Štítné mezi Jindřichovým Hradcem a Počátkami bývá pokládán za předchůdce husitství. Snad že psal, první v Čechách, o náboženských věcech nejsa klerikem, snad že o nich psal česky. Nu proč ne. Pro nás je mnohem významnější, v jakém duchu o nich psal. Duch Štítného textů nemá nic společného ani s „hloubalstvím“ Chelčického, ani s „neústupností“ Husovou, natož s destruktivností Žižkovou. Je to duch pokojné meditace o rozumném řádu světa, v němž má každý stav a každý tvor své přirozené určené místo (Kniha o šašiech). Otec Štítný nevymýšlí žádné krkolomné teologicko-společenské konstrukty, on vysvětluje své dcerce svět tak, jak se tomu naučil na pražské univerzitě. Řád světa v jeho podání přitom není opřen jen o Boha samého, nýbrž i o Církev. Ne Husovu neviditelnou církev předurčených, ne Chelčického „maličké stádečko“ spravedlivých, ale zcela „obyčejnou“, „klerikální“ viditelnou Církev římskokatolickou. Štítný užívá pro Církev staročeského termínu „kostel“ a nám tím ještě více evokuje hmotnost, hmatatelnost, v-zemi-zasazenost její i svou.
První období, nad nímž tušíme se vznášet ochranný duch Tómy ze Štítného, je pochopitelně jihočeský barok. Vyřknout „jihočeský barok“, to znamená otevřít vyčerpávající monografii Zdeňka Kalisty Století andělů a ďáblů (psáno koncem 60. let, vydáno 1994). Právě důkladnost Kalistovy studie však umožňuje odpověď poněkud zchlazující případné nadšení: Ze vší shromážděné faktografie vyplývá, že žádný specificky jihočeský barok neexistuje, že na jihu nacházíme jen obecné rysy českého baroku, uplatněné v této končině.
V jižních Čechách trvaleji nepůsobil nikdo z významných výtvarných umělců baroku. S literaturou je situace mnohem lepší. Jen v Prácheňsku působili čtyři význační muži baroku: Křížem krážem chodil tímto krajem ještě za třicetileté války na svých misijních cestách jezuita Albert Chanovský, rodák ze Svéradic u Horažďovic. V rodném kraji zaznamenával všemožná „vestigia“, stopy Boží, od svatých ostatků až po strašidla, a shrnul je pak s využitím staršího díla Jiřího Pontana do spisu Vestigium Bohemiae Piae seu res quaedam memoratu dignae, quae in Boemia, praesertim in districtu Prachensi et Pilsnensi (1659). V Březnici farařil v téže době hagiograf Tomáš Placalius, v Písku koncem 17. století ohnivý kazatel a hagiograf prózou i veršem Bohumír Hynek Bilovský, v Dobrši (západně od Volyně, severně od Vimperka) konečně v první polovině 18. století neméně slavný kazatel, písecký rodák Ondřej František de Waldt, autor postily Chválořeč, jednoho z nejzralejších plodů české barokní zbožnosti, slovesnosti i vlastenskosti.

 Paměť jich všech po doznění baroku v Prácheňském kraji vyhasla, a neviňme z toho jen osvícenské, liberalistické či komunistické literární historiky, kteří baroku nepřáli. Všichni tito zanícení a ušlechtilí svatopisci a svatomluvci se podobají sobě navzájem a všichni společně archetypu barokního kněze-literáta. To neznamená slabost jejich osobností, nikterak: To je důkazem navázání na předhusovskou linii Štítného, v níž se nehloubá a nespekuluje, nýbrž prostě existuje u vědomí sil stability, silnějších než všechny, jakkoliv strašlivé, výkyvy pozemského dění. Právě hrůzy, které dva první z autorů prácheňského baroku viděli kolem sebe, je přivádějí k ocenění „konzervativního“, to jest uchovávajícího životního principu, v němž se oni sami se svou individualitou, se svými ambicemi a vášněmi s největšími potěšením rozpouštějí. Ne-li s plným úspěchem v životě (zvláště Bilovský byl člověkem konfliktním, z Písku musel odejít zpět na Moravu), tedy alespoň v textech.
Po baroku nezůstala v jižních Čechách výrazná, na mýty povýšená jména. Zůstalo cosi jiného – po keltské další vrstva „krajiny bez tváří“. Mezi jednotlivými poutními místy, která barok buduje nebo obnovuje (Skočice a Lomec v Prácheňsku; Římov s Kájovem a hned dvě Dobré Vody na Budějovicku; Sepekov, Klokoty a Křemešník na Táborsku), mezi kláštery i „obyčejnými“ kostely, i mezi stovkami Božích muk u cest a v polích je napnuta síť, síť životodárné energie i síť záchranná.
Jediné místo v jižních Čechách nedýchá jen „anonymním“ barokem: Místo dodnes nejbaroknější, Jindřichův Hradec. Zdejší jezuitská kolej hostila ve svých zdech jakožto žáky budoucího hagiografa (i životopisce Alberta Chanovského) Jana Tannera a budoucího historika Tomáše Pešinu z Čechorodu a jakožto řádového kněze odsunutého sem z Prahy za trest – Bohuslava Balbína. Dvě persóny jsou však spjaty s Hradcem trvale: První je svatý Hippolyt, jehož ostatky sem byly slavnostně přeneseny roku 1637, jediný jihočeský lokální patron (byť cizího, totiž římského původu) českého lidu. Druhý je geniální hudebník a básník Adam Michna z Otradovic, vedle Balbína jediný tvůrce českého baroku, jehož dílo přetrvalo alespoň ve zlomcích přes všechny proměny stylů a mód. I Michna dodržuje barokní pravidlo, že se osoba umělce má pokud možno ztratit v jeho díle, vždyť o jeho životě tak málo. Jeho duchovní písně však nemohou být zaměněny s písněmi nikoho jiného.
Jak upozornil Antonín Škarka ve studii k soubornému vydání Michnovných textů, Michna je čirý lyrik. Děje pouze naznačuje, nechce tolik sdělit informaci o tom či onom svátku nebo svatém, jako evokovat náladu. Základní náladou Michnových písní je radost, slavnost, úleva, že ve světě přece jen existuje řád, někdy zjevný a někdy paradoxní, jak se o tom pěje právě v písni o jindřichohradeckém „domácím“ svatém Hippolytovi:
Dnešního dne začal kvísti,
když nad tyranem slavné
skrze smrt dostal vítězství,
ó slavme jeho slavně.
(A.M., Básnické dílo, Praha 1985, S.256)
Michnova hudba je tak jásavá i něžná, jako by ani nevznikla ve v selsky důkladných a těžkomyslných jižních Čechách. Mezi současníky ani v dalších generacích barokních tvůrců nemá obdoby. Štítnovsko-barokní obraz světa ovšem pokračuje literárně dále i po pádu baroka. V rámci „vysoké“ kultury je možná marginální, ale se skutečným životem jihočeského venkovského a maloměstského lidu má mnohem více společného než horování „pokrokových“ vzdělanců pro Husa a Žižku. Jeho udržovateli a oslavovateli jsou totiž venkovští a maloměstští katoličtí kněží.
František Pravda se narodil v Nekrasíně u Jindřichova Hradce na východním okraji Jihočech a po celou druhou půli 19. století psal své lidovýchovné povídky v Hrádku u Sušice na jejich západním okraji. Ač téměř sourodák Michnův, je jeho naprostým antipodem: Pro něho je podstatný jedině děj, lyrická líčení neumí a nechce. Do tradice štítnovsko-barokní však nejen patří, nýbrž začíná její novou kapitolu. Začíná psát literaturu o harmonickém konzervativním světě zbožných sedláků, v baroku konstituovaném a nyní ohrožovaném a rozrušovaném vlivy mravního a společenského liberalismu, dravého kapitalismu a moderního ateismu.
Literární historie již ústy Františka Holečka konstatovala, že figurám Pravdových povídek chybí charakter, že jsou pro autora dostatečně definovány životní situací, kterou musí řešit, nebo slabostí, jíž podléhají a která poškozuje je i celou vesnickou komunitu. I Pravdova jihočeská krajina je krajinou bez tváří, obývaná ne autonomními individualitami, nýbrž ukázkami typů.
Pravdovy metody se chytili mnozí katoličtí povídkáři druhé třetiny 19. století (J. Ehrenberger, V. Pakosta, A. Dostál). Jeho lapidární účinnosti však nedosáhli, natož aby ji překonali. Snad že boj s liberalismem a tedy pocit potřeby co největší apelativnosti ještě zesílil, snad jim k tomu chyběla, řeklo by se lokálně patrioticky, Pravdova jihočeská neokázalá láska a shovívavost i k chybujícím, i k pomýleným.
Žel, musel se najít Nejihočech, aby tezím o zdravě konzervativní povaze jihočeského lidu vdechl duši, aby v Pravdových intencích literárně stvořil silnou a svébytnou postavu. Nejihočechem zde míníme Jindřicha Šimona Baara a postavou jeho Jana Cimburu.
Jan Cimbura, jehož reálnou předlohu Baar nalezl v Putimi, farnosti svého strýce Josefa Baara, je ale zároveň polemikou s Holečkovým konceptem jihočeského selství (román Jan Cimbura vyšel roku 1908, tedy když už byly první, ideově nejzávažnější části Našich známy). Sedlák Jan Cimbura je právě tak „silný křesťan“ jako Holečkův Kojan, silný tělem i duchem. I on si podmaňuje přirozenou moudrostí své sousedy i lidi z města. Cimbura však nehloubá o náboženství a o lepším uspořádání společnosti, nesní o žádném „království božím na zemi“: Jeho moudrost je čistě praktická, týká se hospodářství a vžitých tradic, jimiž se vesnice od nepaměti řídí a které on stejně jako Kojan hájí proti novotářům všeho druhu. Když je Cimbura sousedy přijímán mezi putimské občany, odpovídá na otázku po své víře vroucně a prostě, že je římský katolík – a více říkat netřeba, žádné „více“, „hlouběji“, „jinak“ a „čistěji“ být nemůže.
Baarův Cimbura je ve ztvárňování jihočeskosti coby nadosobní zakotvenosti a stability zenitem. Jak běželo 20. století a Cimburové postupně podléhali, zbývaly z přirozeného a harmonického světa jen oázy, především opěrné body barokní sítě – poutní místa. Jejich oslava je hlavním tématem děl dalších jihočeských autorů tohoto směru. V románu pelhřimovského děkana Ferdinanda Bernarda Vaňka Na krásné samotě (1938) je dějištěm a oázou poutní vrch Křemešník u Pelhřimova. V rozsáhlém, ovšem nepříliš intenzivním lyrickém díle Františka Kašpara, narozeného v Borečnici u Písku, je jím autorovo kněžské působiště těsně za hranicí Prácheňska, místo se symbolickým jménem Nicov.
Nechceme se „nicovským“ smát, ba ani reklamovat jihočeský přirozený konzervatismus jen pro kněze a věřící římskokatolické církve. Souvislost věcí vidíme spíše tak, že římskokatolická církev, přesněji – jistý typ katolicismu, toho jistě „pohanského“, „středocestného“, „lidského-příliš-lidského“, poskytuje přirozenému konzervatismu ideální rámec. Ba víc: Umožňuje nejen „silným křesťanům“, ale i lidem z Nicova nebýt v této zemi a v tomto životě ztraceni. Přesně tak, jak to u Josefa Holečka formuluje k pohoršení všech protestantů, rozervanců a hlasatelů „člověka jenž hrdě zní“ chelčický farář:
„Spokojenost, pane bratře, pravou KATOLICKOU SPOKOJENOST. Nemudruju, nehloubám, uznávám se za docela nepatrné kolečko v hodinách církve a státu (…) A v tom je veliký zisk, pane bratře.“ (Naši 8, Emissaři, Praha 1929, S.17)

7. Všežravost a idyla regionalistická

 Pokusili jsme se rozpojit čtyři jihočeské tradice, v líném myšlení pokládané za tradici jedinou – aniž bychom popírali styčné plochy mezi nimi. Mezi ortodoxními regionalisty má toto spojování ještě jiný smysl: Jejich největším přáním je totiž právě spojit v jednotnou tradici všechno, co v jejich milovaném kraji vzrostlo. Pravý regionalismus nikdy není, nemůže si dovolit být stranický, protože by musel některé z květinek na své zahrádce vyhodit coby nevítaný plevel. Pravý regionalismus už ze své podstaty musí být smířlivý. Jediný žánr, v němž se proto pravý regionalismus může odehrávat, je všesmiřující a všeobjímající IDYLA.
Ukázkou jihočeské regionalistické idyly je sbírka rodáka z Mirovic Antonína Klášterského Na českém jihu (1919). Klášterský hýří frázemi o „hloubavé, dobré duši českého jihu“ (op.cit., S.7) a je schopen smířit „husitskou“ svatou čtveřici s Baarem. Symbolem údajně jihočeské smířlivosti je mu dvojlodní putimský kostelík, proslulý svým ekumenismem: Zatímco leckde se lidé hádají pro víru, v putimském kostelíku „ve zdech tvých všecko dýchalo láskou, mírem / v jedné lodi přijímal tělo Páně / lid jen v chlebě, v druhé skloněn ke rtům kalich též s vínem / A Bůh jistě usmíval se / (…) Je tu, ejhle, pro všecky dosti místa / hlavy úcta ke každé snaze sklání“ (op.cit., S.19)
Tolerance je hodnota dvojznačná. Klášterský má na mysli onu toleranci, která je ve skutečnosti eufemismem pro indiferentismus – v téže básni se putimské dvojlodí označí za jediný možný stav, neboť tak jako tak „všichni tápem / (…) nikdo není, kdo ti je blíž, kdo dále“ (ibidem). Má-li tato úvaha ovšem být příkladem proslaveného jihočeského hloubalství, je to příklad tristní. Jako přpravování půdy k regionálním hodům – proč ne.
Klášterský jen udal idylický tón. Do chrámu idyly vstoupil až Ladislav Stehlík (1908-1987), rodák z Bělčic u Blatné svou Zemí zamyšlenou, erbovní knihou jihočeského regionalismu zřejmě po všechny časy.
Životní a umělecký osud vášnivého Jihočecha Ladislava Stehlíka dokonale popírá představy Chalupného o jihočeské neústupnosti, natož Holečkovy o o „silném křesťanství“. Ladislav Stehlík, který se ve 30. letech profiloval jako básník ruralistické školy (předválečné sbírky Kvetoucí trnka, Zpěv k zemi, Kořeny) a postupně i stále více básník spiritualistický (sbírka Madoně, 1943), se po válce sehnul a podlehl. Psal a hojně vydával i nadále poezii okouzlenou jihočeským venkovem, jen v ní nahradil motivy religiózní motivy pokrokovějšími. Postavení oficiálně uznávaného básníka mu zato umožnilo svobodu včlenit do Země zamyšlené skutečně téměř všechno, co na dlouholetých toulkách krajem a při systematickém studiu literatury a umění s krajem spojeného objevil.
V Zemi zamyšlené zazněla v 50. a 60. létech (první dvoudílné vydání vyšlo 19.., čtvrté, rozšířené o třetí svazek – Šumavu, 1966-1970) jména a témata, která jinak a jinde znít nesměla. Stehlík zaznamenává všechna katolická poutní místa i židovské hřbitovy, nezastírá (nám dnes tak samozřejmou) okolnost, že na Šumavě žili a na její kultuře se význčně podíleli Němci (počínaje kultem svatého poustevníka Günthera-Vintíře a končem Adalbertem Stifterem a Hansem Watzlikem) celou samostatnou kapitolu věnuje Josefu Váchalovi, neopomene na patřičných místech vzpomenout všech kněží-literátů spojených s krajem, od O. F. de Waldta přes Pravdu, petrovického Douchu či předchůdce Katolické moderny Vojtěcha Pakostu, rodáka z Deštné u Jindřichova Hradce, až po F. Kašpara a F. B. Vaňka. V Českých Budějovicích je vzdán hold počeštiteli města, biskupu Janu Valeriánu Jirsíkovi. Od vydání k vydání přitom jmen přibývá. V opačném směru jsme nalezli jen jedinou výjimku: Z pozdějších vydání zmizela ve Štěkni mezi Strakonicemi a Pískem postava Alfonse Šťastného, zakladatele agrárního hnutí, antiklerikálního „padařovského filosofa“.
Váchaly a Pravdy ovšem Stehlík vzpomíná napřeskáčku s Rybáky a Bojary, evokace poutních míst se střídají s nadšenými popisy technologie v té a oné továrně. Je ovšem otázkou, zda on sám vnímal, tak jako my dnes, to druhé jako daň za možnost zmínit to první – nebo zda opravdu miloval stejnou měrou vše to, o čem tvrdil, že to miluje.
Pravdě o něco blíže bude asi druhá verze. Stehlík miluje vše, co je jihočeské. Dvojdomost (přinejmenším) svého pohledu naznačuje čtenáři už v samém počátku prvního dílu, kde vzpomíná na první nejsilnější dojmy z dětství: poutě na Svatou Horu a barvotiskové obrázky Husa a Žižky.
Stehlíkova metoda výkladu je vlastně prostá: Prochází jednotlivými místy „země zamyšlené“, cituje jména osb a míst, jména známá celonárodně i jen lokálně – a oslovuje, zaklíná, evokuje. Druhá osoba a pátý pád jsou Stehlíkovým nejoblíbenějším prostředkem:

 „Jako živé bytosti přistupujete ke mně v snách se zlatýma očima večerů, vy všechny rybníky domova mého, pro které v žádném druhém kraji nevymyslili jmen krásnějších. Ty, Zlatohlave, křtěný rosou pověsti (…) Ty, Labuti, největší z nich, stále budu slyšet výsknutí křídlovky z tvé hráze, kdykoliv si vzpomenu na tvé rybolovy…“ (Země zamyšlená I, Praha 1966, S.11)
Idylu, tklivost, „zamyšlenost“ nesmí nic narušovat. Stehlík nemá rád jen jeden typ postav a příběhů – ten tragický. Proto jen letmo proskočí kolem třemšínského sebevraha Jakuba Jana Ryby i kolem píseckého rozervance Richarda Weinera: „Váš trpký úsměv, Richarde Weinere, mne bolel nad stránkami vašeho Rozcestí, a bylo mi líto, že se moje pozdravení musilo proměnit v smuteční kytici, položenou tiše na váš hrob.“ (Země zamyšlená II, Praha 1966, S.33) – Tolik jen a rychle pryč, o nelíbezném netřeba. Proto také, a vůbec ne z důvodů ideologických, se Stehlík v Březnici s odporem odvrací od barokního obrazu s tématem Ezechielova údolí suchých kostí: „Hledáme jiný svět, bližší našemu srdci“ – a už jsme zase u Alše.
Vyvolávaje jednu líbeznost za druhou, nevycházeje z neustálého stavu opojení krajinou a sentimentálními vzpomínkami, stává se Ladislav Stehlík brzy vypravěčem monotónním, až i únavným. Jižní Čechy v jeho podání nemají už žádnou perspektivu, o níž snili Holeček či Chalupný, vše je už hotovo, vše už se stalo. Jižní Čechy jsou krajem plným dějin, a to ještě malých dějin, krajem prostých, nehlubokých radostí. Regionalismus v jeho pojetí je vskutku i, sit venia verbo, provincialismem.
Je asi poněkud dětinské (nebo stařecké) chtít se do té regionální i provinciální idyly ponořit natrvalo a navždy. Dopřát si jich však čas od času, třeba i s neocenitelným průvodcem Stehlíkem v tlumoku poutnickém, je sladké a úlevné.

8. Krajiny duše

 V už citované knize Husovo rodiště a jihočeská sociologie Emanuel Chalupný mimo jiné uvádí, jak jihočeská sociologie vypadat nemá:
„Obecné přesvědčení, tedy jakási populární sociologie. Přesvědčení to vzniklo, jako každé veřejné mínění, z rozličných prvků vědeckých i jiných, z výsledků zkušenosti, z pozorování fakt přítomných, ze studia zpráv historických, mimo to i z ukvapených dedukcí, ze živlů citových, z analogií všeho druhu, z části i z pověstí nezaručených a jiných pochybných složek.“ (op.cit., S.6)
Vše, o čem jsme dosud mluvili, všechna rozkládání a opětovné skládání modelů jihočešství, pod Chalupného definici určitě spadá. Jenomže Chalupného vlastní koncepty pod ni spadají neméně: Těžko lze skutečně objektivně a vědecky popsat něco tak vágního a neuchopitelného, jako je příčinná souvislost tváře krajiny s charakterem tamních lidí nebo dokonce s podstatou tvorby umělců tam zrozených či žijících. O těchto věcech nemůžeme nikdy vědět nic jistého.
Značí to, že máme na hledání takových souvislostí mezi krajinou a člověkem rezignovat? Vůbec ne. Naopak. Značí to jen si uvědomit, že takové hledání je nutně činností na pomezí vědy a básnictví, spekulace a snění. Že je tolik možných jihočešství (a jiných „umístěností“), kolik je lidí, kteří takovou možnost připustí a nad ní se zamyslí. Že každý Jihočech, ať rodem či volbou, má nebo může mít své vlastní jihočešství, svou vlastní KRAJINU DUŠE.
Jedna z možných metod vyměřování té které krajiny duše vychází z demlovského přesvědčení, že „básník posvěcuje kraj“, že tvůrce nebo světec vtiskuje tvář, barvy a vůně krajině nikoli méně, než ona jemu. Že tvůrce díla nebo na mýtus povýšeného života-díla, byť mrtev, byť z historického hlediska docela jiný nebo vůbec nedoložený, je vždy živější a autentičtější než tisíce lidí takzvaně živých a reálných. Ti „ostatní“ nejsou proto méně hodnotní a méně láskyhodní. Je však možno je pochopit a případně i do srdce pojmout až skrze toho jediného, skrze frazerovského krále-kněze, který žije a umírá zástupně za ně za všechny, který jim dává i jméno i paměť i sílu žít dál na tomto nesnadném světě.
Hledání „kmenových“ králů-světců-básníků není na konci 20. století nijak lehké, neboť místo přehledně geograficky rozmístěných kmenů narážíme na množství vrstev, skupin a tradic, všemožně se prolínajících v čase i prostoru. Ani zde se není možné vyhnout subjektivitě: Někomu září z chaosu ta a ta jména, někomu zcela jiná. Mapa jižních Čech, kterou se pokusím z několika jmen vytvořit, je proto opět jen jednou z mnoha možných map, je to mapa „jihočešství na Putnův způsob“. Někdo v ní bude postrádat rodáky, podle jeho soudu významné a určující, a mávne rukou nad mými hrdiny. Na jeho mapě budou zase mně chybět jiné opěrné body, bez nichž by tento kraj nebyl sám sebou. S tímto rizikem nabízím tomu, koho to zajímá, mapu svou.

Ukázka ze studie: Putna, Martin C. Kolikero je jihočešství, koliker je Písek, uveřejněné v revui Souvislosti, 1996.