DÍLA

Vůbec pak nelze bez potěchy viděti, kterak ctí Řím svou propagandou všecky národnosti, a prstem téměř celému světu ukazuje, jakým prostředkem pravou vzdělanost a osvícenost mezi lidmi rozšiřovati náleží. Chtěje poslati kněze své do světa s rozkazem „Jdouce, učte všecky národy!“ velí jim dříve: „Naučte se prvé svědomitě řeči těch, jež chcete přiváděti ku Kristu, aby slovo, které mluvíti budete nim, šlo od úst k srdci, a vešlo v život lidský!“ /…/ Taneť mi tu na mysli mnohá událost z života mého, a s bolestí musím sobě připomínati, že jsem v mladostí své sám nebyl účasten onoho dobrodiní, kteréhož Řím divochům australským podává. Zrozený ve městě pouze českém a maje rodiče, kteří neznali se leč jen v jazyku českém, byl jsem dán co pachole do německé hlavní školy, neb v otčině mé, v českém městě, nebylo jiné. Německý katechismus dán mi byl do rukou, německy jsem se modlil před školou i po škole, německy jsem zpíval, v kostele i při veřejných církevních průvodech. Srdce nevědělo co ústa mluví, mladá paměť pochytila slova: Rozumu, citu a vůli ale nedostalo se osvěcující, ohřívající a rozněcující jiskry z nejsvětějšího učení, které jest pod nebem, z učení, na němž pojme-li se dobře, záleží pozemské i věčné blaho lidské. Tak to šlo po 4 leta, po nichž, uměje poněkud německy papouškovati, vstoupil jsem do latinských škol, kde se pokračovati mělo týmž způsobem ve cvičení náboženském. Tu však obezřetný, svědomitý učitel nahlédnul, že to musí býti s námi jinak. Nechaje nás z předepsané německé knihy nazpaměť se učiti, neopominul v mateřském jazyku mluviti k nám o víře, a prohlédal k tomu, aby nebyla svatá víra tato toliko předmětem, z něhož vysvědčení se nám podá na papíře, ale předmětem života majícím vysvědčení učiněného prospěchu v jednání a mravech. Jeho laskavé péči – Bůh mu ji oplať! -a z částky domácnosti přičítati musím, že neutuchnul ve mně zcela náboženský cit, že nezůstala u mne role Boží ležeti ladem, a že jsem později mohl doplňovati, čehož se v útlém mládí při mně bylo zanedbalo. Jedna ztráta dala se však těžko nahraditi. Na vysokých školách přišel jsem k vědomí, že maje vbrzku zvoliti si povolání, v němž mi působiti bude na lid, neumím v mateřské řeči své ani dobře čísti, a tím méně psáti, ano že mluvě jí špatně, jak to vůbec v městech více než kde jinde do módy přišlo, neumím v ní ani mysliti. Bolestné bylo pro mne uvědomění toto, a krušné práce, při nichž mnohá pro život důležitá věc opominouti se musela, byly následkem jeho. Což jsem přinésti měl s sebou z nejnižších škol, toho musil jsem teprve pracně hledati, maje z vysokých škol do života vstoupiti. Jsa již na tom, učitelem, vůdcem, rádcem a těšitelem jiných se státi, musel jsem se teprve jejich a své řeči učiti. – Než nač to vše povídám Tobě? Zdali nevíš, že osud můj jest osud mnoha tisíců jiných v naší vlasti? Zdali sám nejsi mezi těmi, kteří s těmi samými těžkostmi, s kterými já zápasil, se potýkali? Odpusť, že si počínám, jako by mne to tajno bylo. Propaganda nechť odpoví si za to, že ve mně vzbudila staré upomínky. Ty pak nepřestaň se mnou doufati, že nebude tak vždycky, jak to bývalo jindy, a že ti, kteří za námi jdou, majíce ušlapanější cestu před sebou, šťastnější nás snad jsou již v této věci; nepřestaň doufati, že konečně přece jednou pronikne hlas k rozumu i k srdci lidskému volající: „Važ si především svého, cizím nepohrdej; miluj mateřskou řeč svou co Bohemtidaný prostředek ku vzdělání tvému a ku působení na krajany své, přiuč se cizí, pokud to k tvému a obecnému dobru přispěti může!“

***

 Wůbec pak nelze bez potěchy widěti, kterak ctí Řím swau propagandau wšecky národnosti, a prstem téměř celému swětu ukazuje, jakým prostředkem prawau vzdělanost a oswícenost mezi lidmi rozšiřowati náleží. Chtěje poslati kněze své do swěta s rozkazem „Jdauce, učte wšecky národy!“ welí jim dříve: „Naučte se prwé swědomitě řeči těch, jež chcete přiwáděti ku Kristu, aby slovo, které mluwíti budete nim, šlo od úst k srdci, a wešlo w život lidský!“ /…/ Taneť mi tu na mysli mnohá událost z žiwota mého, a s bolestí musím sobě připomínati, že jsem w mladostí své sám nebyl účasten onoho dobrodiní, kteréhož Řím diwochům australským podáwá. Zrozený we městě pauze českém a maje rodiče, kteří neznali se leč jen w jazyku českém, byl jsem dán co pachole do německé hlawní školy, neb w otčině mé, v českém městě, nebylo jiné. Německý katechismus dán mi byl do rukau, německy jsem se modlil před školau i po škole, německy jsem zpíwal, w kostele i při weřejných církewních průvodech. Srdce newědělo co ústa mluwí, mladá paměť pochytila slowa: Rozumu, citu a wůli ale nedostalo se oswěcující, ohříwající a rozněcující jiskry z nejswětějšího učení, které jest pod nebem, z učení, na němž pojme-li se dobře, záleží pozemské i wěčné blaho lidské. Tak to šlo po 4 leta, po nichž, uměje poněkud německy papauškowati, wstaupil jsem do latinských škol, kde se pokračowati mělo týmž způsobem u cwičení náboženském. Tu wšak obezřetný, swědomitý učitel nahlédnul, že to musí býti s námi jinák. Nechaje nás z předepsané německé knihy nazpaměť se učiti, neopominul w mateřském jazyku mluwiti k nám o wíře, a prohlédal k tomu, aby nebyla swatá wíra tato toliko předmětem, z něhož wyswědčení se nám podá na papíře, ale předmětem žiwota majícím wyswědčení učiněného prospěchu v jednání a mrawech. Jeho laskawé péči – Bůh mu ji oplať! -a z částky domácnosti přičítati musím, že neutuchnul we mně zcela náboženský cit, že nezůstala u mne role Boží ležeti ladem, a že jsem později mohl doplňowati, čehož se w autlém mládí při mně bylo zanedbalo. Jedna ztráta dala se wšak těžko nahraditi. Na wysokých školách přišel jsem k wědomí, že maje vbrzku zwoliti si powolání, w němž mi působiti bude na lid, neumím w mateřské řeči swé ani dobře čísti, a tím méně psáti, ano že mluwě jí špatně, jak to wůbec w městech wíce než kde jinde do módy přišlo, neumím w ní ani mysliti. Bolestné bylo pro mne uwědomění toto, a krušné práce, při nichž mnohá pro žiwot důležitá wěc opominauti se musela, byly následkem jeho. Což jsem přinésti měl s sebau z nejnižších škol, toho musil jsem teprwé pracně hledati, maje z wysokých škol do života wystaupiti. Jsa již na tom, učitelem, wůdcem, rádcem a těšitelem jiných se státi, musel jsem se teprwé jejich a swé řeči učiti. – Než nač to wše powídám Tobě? Zdali newíš, že osud můj jest osud mnoha tisíců jiných w naší wlasti? Zdali sám nejsi mezi těmi, kteří s těmi samými těžkostmi, s kterými já zápasil, se potýkali? Odpusť, že si počínám, jako by mne to tajno bylo. Propaganda nechať odpowí si za to, že we mně wzbudila staré upomínky. Ty pak nepřestaň se mnau daufati, že nebude tak wždycky, jak to býwalo jindy, a že ti, kteří za námi jdau, majíce ušlapanější cestu před sebau, šťastnější nás snad jsau již w této věci; nepřestaň daufati, že konečně předce jednau pronikne hlas k rozumu i k srdci lidskému wolající: „Waž si přede wším svého, cizím nepohrdej; miluj mateřskau řeč svau co Bohemtidaný prostředek ku wzdělání twému a ku působení na krajany swé, přiuč se cizí, pokud to k twému a obecnému dobru přispěti může!“

Úryvek z článku, který vyšel v katolickém týdeníku Blahowěst 9. dubna 1848 : Daneš, František. Listy z Říma. 4. část. Blahowěst, 1848, roč. 2, č. 20, s. 156-158.