DÍLA

(ukázka z knihy Česká katolická literatura v kontextech 1918-1945)

Ladislav Stehlík (1908–1987) je v širším povědomí autorem jedné knihy: lyrizovaného kulturního cestopisu po Jižních Čechách Země zamyšlená, který vycházel uprostřed socialismu už zcela mimo kontext dávno zapomenutého regionalismu/ruralismu. Leč Stehlík se jakožto autor zformoval už před rokem 1945. Jeho souvislost s předválečným regionalismem a ruralismem byla i tehdy jen volná: V programových ruralistických sbornících se jeho jméno nevyskytuje a mytizace selství je mu cizí, stejně jako žehrání na Prahu, jež údajně nepřeje regionální tvorbě. Již Stehlíkovi marxističtí vykladači ve třicátých letech rovněž neopomíjeli zdůraznit, že Stehlík není ruralista, neboť nesdílí „reakční“ ideologii selského venkova – a marxističtí vykladači let normalizace to po nich neopomíjeli opakovat.
Stehlík však zůstává mimo ruralismus z důvodů nikoliv politických – politika je jeho naturelu až na výjimky vzdálená (např. „levicově angažovaná“ báseň Sacco a Vanzetti v prvotině Barevné dálky, 1930), dokud si do jeho textů, psaných za komunismu, nevynutí vstup zvenčí –, nýbrž proto, že jeho východiskem je regionalismus, netotožný s ruralismem (15.1.): Dominantou jeho literárního díla jsou Jižní Čechy jakožto přírodní a kulturní krajina, nikoliv nutně (jihočeská) vesnice. Jeho regionalismus však není ideologizovaný jako u Knapa nebo Čarka. Píše o Jižních Čechách, protože se tu narodil (v Bělčicích u Blatné), žije tu (respektive na pomezí kraje: do roku 1945 je učitelem na obecné škole v Myslívě u Nepomuka), citově se ztotožňuje s touto krajinou a sbírá všechny místní kulturní tradice, aby krajině co nejvíce porozuměl. Nechce však z Jižních Čech vytvářet mýtus o kraji výjimečném, který by měl oponovat centru. Ostatně, okruhy regionální kultury, v nichž se zprvu uplatňuje, než „prorazí“ do celonárodní kultury, vůbec nejsou jihočeské, ale západočeské a středočeské – kulturní instituce působící v Plzni, Příbrami či Berouně.
A přece je i možné i nutné vnímat Stehlíka v souvislosti s meziválečným ruralisticko-regionalistickým hnutím. Vědomě či nevědomě s ním sdílí základní postoj co do smyslu spisovatelovy práce vzhledem ke kraji („vyzvednout a obrodit“) i leckteré bezprostřední vlivy (konkrétně vliv Čarkův). Kromě jiného s ním sdílí i velkou vnímavost pro náboženské motivy a ruralisticko/regionalistický úhel pohledu na ně.
+ + +
Do roku 1945 vystupuje Stehlík literárně téměř výhradně jako lyrik. Jeho poezie je měkká, usilující o melodičnost, o citové a smyslové tlumočení dojmů z krajiny a jejích přírodních dějů, případně dojmů z výtvarného umění – viz sbírky Watteau (1931) nebo České jaro (1940), inspirované obrazy Jana Preislera. Láska k Jižním Čechám a láska k výtvarným dílům se u Stehlíka často slévá vjedno. To se týká už „impresionistické“ prvotiny Barevné dálky, kde je krajina nahlížena „malířsky“, skrze své barvy, osamostatňující se od tvarů, nebo pozdějších veršů doprovázejících obrazy či kresby Mikoláše Alše, nebo sbírky Madoně (1943), která by se měla nazývat raději „Madonám“, neb je evokací jednotlivých jihočeských gotických mariánských obrazů a soch.
Verše Ladislava Stehlíka jsou skutečně do velké míry ozvuky a ozvěnami, reflexemi dojmů a dojetí z dojmů. „Ozvukovost“ platí nejen pro náměty, ale i pro poetiku. Stehlíkovy verše jsou podstatně ovlivněny Antonínem Sovou, pokud jde o onen přírodní impresionismus, Josefem Horou, pokud jde o reflexi uplývajícího času, Františkem Halasem, pokud jde o litanické vzývání starých lidí ve sbírce Pelyněk (1949), Janem Čarkem, pokud jde o náladu svíravé úzkosti, kterou navozuje kontemplace jihočeské krajiny, zvláště ve sbírce Kořeny (1938), a prakticky celou básnickou generací třicátých let, pokud jde o motiv SŽMN (18.1.4.): „Pod křížem v sednici / před tváří mrtvých rodů / kdy hřbitov ke kolébce / spjal prosbou modliteb.“  Stehlík nevytvořil svou vlastní, nezaměnitelnou poetiku: Je kultivovaným epigonem výraznějších autorů, starších třeba jen o pár let, jejichž vlivy vsává tak, jako vsává dojmy přírodní a výtvarné, aby je zlehka přetvářel ve jménu své „jediné knihy“, své básnické oslavy Jižních Čech.
Do básnické oslavy Jižních Čech jsou u Stehlíka zapojeny i náboženské motivy. Jsou to často motivy z katolického církevního prostředí – bohoslužby, poutě, kostely, postavy kněží, sochy Madon. Avšak, autorův postoj k nim není jednoznačně vyjádřen. Důležité je pro něj jen to, že jsou to atributy tradičního života Jižních Čech. Nejde o jeho zbožnost – jde o zbožnost kraje. A. M. Píša – sám vášnivý Jihočech, a tudíž kritik předem pozitivně naladěný –to popsal v recenzi Stehlíkovy sbírky Kvetoucí trnka (1936), kterou autor upoutal větší pozornost neregionální kulturní veřejnosti a začal být pokládán za souputníka dobového ruralismu/regionalismu: „Vrcholná čísla Stehlíkovy sbírky, v nichž se tváří a ovzduším kraje zasněně prociťuje k samé duši své české, jihočeské domoviny: kde ze stromů a květů slyší její hlas i zákon a čte její povahu a úděl; kde nad božími mukami a kaplemi v polích pociťuje jednotu minulosti s přítomností a rodovou souvislost živých s mrtvými.“
V Kvetoucí trnce se kromě božích muk a kaplí v poli, atributů lidové zbožnosti, objevuje pro Stehlíka klíčový motiv „gotiky“ – „gotická madona“, „gotická tvář“ (= tvář na portálku kostela v Dobevi), „gotické nebe“ a podobně. „Gotika“ znamená u Stehlíka zbožnost starou, dokonale slitou s krajem, vnitřně pevnou a ještě „před-rozkolovou“, a tudíž nekonfliktní; zbožnost, které už je on sám vzdálen a lituje toho, ale nepřestává ji obdivovat. Výraz tohoto obdivu i této lítostivé distance je ovšem u Stehlíka ryze konvenční: „Vášnivý vzlyk věží / gotického nebe / nám už nenáleží / samota v nás zebe.“
Na motivu (gotické) Madony je založena Stehlíkova sbírka Madoně (1943). Jednotlivé jihočeské Madony – Krumlovská, Třeboňská, Zlatokorunská, Strakonická, Písecká, Lnářská a další – jsou invokovány rozličnými způsoby. Kritik Jaroslav Červinka konstatoval, že „k Matce Boží není Stehlík veden prožitkem náboženským, nýbrž vzněty estetickými. Jinak řečeno, nevzývá ji v zbožném úchvatu, nýbrž v jakémsi náladovém, až sentimentálním rozkochání. Jednotlivé Madony (…) s přízvisky Zadumaná, Smutná, Krásná, Opuštěná apod. jsou mu totiž jen motivickými záminkami pro vlastní zájem jeho poezie, pro lyrismus krajinomalby a estétské imprese.“
Přece však jistá forma zbožnosti ve Stehlíkových invokacích jest. Stehlík vzývá jednotlivé Madony coby patronky regionální (a vůbec národní) idyly. Zbožnost, která se k těmto Madonám a skrze ně k Panně Marii obrací, je „lidová“, naivistická a jazykově archaizovaná. Prostřednictvím této naivní a archaické stylizace básník promlouvá jakoby jménem celého kraje, jménem prostých věřících: „Maria Panno! Louky jdou / s náručím kvítí k Tvému trůnu!“; „Jsi této země hlas. (…) Jsi vším, čím žasne v nás.“; „Maria! Česno našich chval / v plášť slunce zahalená / ó dej, bych písní úctu vzdal / Tobě a Jezulátku“; „a celé město nyní / jde na práh kostela / poprosit Ochránkyni / by nezapomněla…“; „U kliky kostelní / nesmělá váhá ruka – / sýkorka písně tvé / na úl Tvé přízně čeká.“
Blízkost k poetice kněžských básníků ze školy Katolické moderny není až tak překvapivá, jak by se mohlo zdát: Vede totiž skrze region! Stehlík se v době působení v Myslívě seznámil a spřátelil s knězem a básníkem Františkem Kašparem (viz ČKL I,6.8.), který byl dlouho farářem o tři vesnice dál na jih, v Nicově (a v mládí kaplanoval v Myslívě samém).  I v této poloze je tedy Stehlík receptivní. Jeho verze zbožně-naivistické poezie je však ve srovnání s poetikou Františka Kašpara či dalších kněžských básníků měkčí, úpěnlivější a „dětštější“.
Přátelství s Kašparem a s dalšími kněžími patrně ovlivnila poslední případ, kdy se náboženské motivy výrazněji objeví ve Stehlíkově poezii. Je to ve sbírce Pelyněk, která roku 1949 ještě vyjde, ale už není distribuována. Vycházeje z modelu Halasových Starých žen, invokuje Stehlík soucitně a sentimentálně staré děvečky, staré pacholky, staré slečny učitelky a kromě jiných i staré kněze. Invokuje je formulacemi, které svědčí přinejmenším o základní teologické znalosti toho, co duchovní služba katolického kněze znamená, a o neodmítání této služby: „K vám vchází starost uleviti si / žal slzy vyplakat / před vámi hřích šat hanby svléká / jen radost zajde jinam / vám se nesvěříc“; „od srdcí zmítaných / mamonem / sobectvím / a šalbou pýchy liché / k nadsmyslu klenete / most lásky z prachu země / Vy / klíčníci milosti / jíž nitra odmykáte / můžete denně zřít / blaženost tajemství / končinu odevzdání / kterou my nezříme nikdy / očima tělesnýma.“
Mezitím však Stehlík vydal první verzi knihy, díky níž jediné se stal více-než-epigonem, více-než-regionálním autorem, ba svého druhu klasikem: Zemi zamyšlenou (1947). Co bylo možno ve Stehlíkově básnické tvorbě hodnotit jako slabost, se projevuje jako klad, je-li to transformováno do žánru lyrizovaného kulturního cestopisu. Jeho měkkost a impresivnost, jeho harmonizátorství, jeho schopnost přijímat a přejímat podněty od silnějších individualit se spojily se znalostí vazeb současných literárních a kulturních veličin k Jižním Čechám, jakož i literárních a kulturních veličin lokálních a ovšem starších tradic regionu a vytvořily dílo, které je básnické a naučné současně.
První verze Země zamyšlené má jen jeden svazek, ale už v něm je obsažena základní koncepce díla, kterou budou další, stále širší vydání doplňovat o nová a nová místa, postavy a údaje: Putování vychází ze severozápadního cípu Jihočechie, z míst básníkova rodiště, prochází dolů na jih Prácheňskem, Pošumavím a Budějovickem, aby dospělo do cíle v Táboře. Tábor není jen cílem geografickým, ale i ideovým. Tábor je – s odvoláním na výrok Františka Bílka – „srdcem Jižních Čech“. K tomuto poznání dovádějí vypravěče postupná setkání s místy husitsko-reformační tradice, zvláště Sudoměří, Husincem a Chelčicemi. Tam, u Chelčic a Holečkových Stožic nechává Stehlík zaznít dlouhé pasáže z textů Husových, Štítného a Chelčického, tam padne vysvětlení názvu knihy: Jižní Čechy jsou země náboženského a současně sociálního hloubalství, „země zamyšlená k Bohu, k člověku“.
Tedy opět myšlenky v souvislosti s Jižními Čechami tisíckrát slyšené, žádný originální myslitelský koncept. Leč, do tohoto starého národně-pokrokářského schématu, které je po válce a za dominance levicových sil znovu aktualizováno, Stehlík svou regionalisticko-harmonizační metodou vkládá množství prvků tradice selsko-konzervativně-katolické. Kniha začíná sentimentální vzpomínkou na zbožné knihy své babičky a svou vlastní dětskou naivní víru. Během putování autor připomíná a znovu opěvá nejen místní gotické Madony, ale i místa a postavy spojené s barokní katolickou kulturou: Strašín s poustevníkem Martinem Strakonickým, Krumlov s jezuitským misionářem Albrechtem Chanovským, Římov s areálem pašijové cesty vkomponované do krajiny. Mezi kulturními postavami nové doby je zmíněn nejen František Kašpar, ale i řada dalších kněží.
Autorův přístup ke katolické zbožnosti je diferencovaný: Chválí to, co je v nějakém smyslu „lidové“, ale odmítá to, co pokládá za „cizácké“, tedy především připomínky protireformace – ale přitom zase z protireformátorů vyjímá „lidové“ postavy typu Chanovského, „repliku italského světce z Assisi“.  Pokud pak jde ne o minulost, ale o současnost, tu autor v kapitole Kostely vyznává, jak se cítí v kostelech dobře, neboť má pocit, že tu není sám, že je s ním celé společenství živých a mrtvých. I v této poválečné knize tedy platí, že Stehlíkova víra je „vírou jeho kraje“ – a tedy mu umožňuje identifikovat se jak s Chelčickým, tak se společenstvím v jihočeském katolickém kostele.
Po roce 1948 se Stehlík ve své měkkosti přizpůsobil požadavkům doby. Neučinil efektní obrat jako jiní, nezačal psát častušky o Stalinovi – „jen“ dokázal svůj předchozí jihočeský regionalismus a lyrický impresionismus mírně posunout tak, aby „vyhovoval“. Zajímavé přitom je, že v průběhu nejhorších padesátých let vydával texty poměrně nevinné, tematicky „jihočeské“ a současně vyhovující Nejedlého „národně-obrozenské“ kulturní politice – poému Marina Alšová (1952) a básně doprovázející cyklus lunet z Národního divadla Alšova Vlast (1953). Naopak v letech pozdějších, kdy se kulturní politika mírně uvolňovala, Stehlík víc a víc zapadal do soukolí režimní literatury. Ve sbírce Višňovou kůrou jaro voní (1961) opěval Sovětský svaz (byť se přitom snažil uhýbat k tradicím ruské klasiky, seč mohl!), ve sbírce Dávno již dozněly cepy (1963) proměny socialistické vesnice. V posledních sbírkách z pozdních sedmdesátých a raných osmdesátých let (zvláště Ticho v oranicích, 1979, a závěrečná Světla v oknech, 1982) se zase vrátil ke svému původnímu tématu i své původní poetice – k lehké, měkké, krajinné a meditativní lyrice. Pojem „meditativní“ ovšem už neznamená „náboženský“. Stehlík se právě ve svém stáří a v soustředění na tuto uhlazenou, citovou, ničím neprovokující poezii stal jedním z hýčkaných autorů pozdního socialismu.
Jsou-li dějiny Stehlíkovy poezie v komunistické éře dějinami uhýbání a lavírování, platí to i pro další dějiny jeho stěžejního díla, Země zamyšlené. Země zamyšlená vyšla znovu roku 1957, rozšířená do dvou svazků, a znovu v letech 1966–1970, rozšířená do tří svazků; toto definitivní vydání pak bylo vydáno ještě několikrát. Nejde ovšem jen o prosté rozšíření, ale také o několikeré přepracování – a to v duchu, který doba vyžadovala. Zmizela tedy kapitola Kostely, zmizela chvála misionáře Chanovského a leccos jiného. Přibyly zmínky o socialistické výrobě, i ty sice poněkud stehlíkovsky změkčené a zlyrizované – a přece prozrazující, že byly do textu přidány neorganicky: „Když do uliček vstupuje z polí tma, rozsvítí se okenní obdélníky Tesly, v jejíchž dílnách se kmitají nad stroji citlivé ruce žen, jako stvořené pro tuto jemnou práci. V zdejším závodě vyrábějí součásti slaboproudých elektrotechnických zařízení pro televizory a radiopřijímače.“
Z knihy nicméně nezmizelo zdaleka vše „reakční“ a náboženské. Zaštítiv se těmito úlitbami a vynecháním dlouhých pasáží o náboženském umění, Stehlík v textu ponechal množství drobných i větších zmínek o postavách a tradicích krajové kulturní historie, které s oficiální vizí „vždy revolučních Jižních Čech“ neměly nic společného. „Socialistický“ čtenář se tak, sice na přeskáčku a bez kontextu, ale přece jenom dozvídal o touze Julia Zeyera vstoupit do kláštera ve Lnářích, o arcibiskupu Kordačovi dlícím na zámečku v Roželově, o počeštiteli Budějovic biskupu J. V. Jirsíkovi, o Františku Kašparovi, pelhřimovském děkanu a kazateli F. B. Vaňkovi, o albrechtickém autoru náhrobních veršů Vítu Cízovi a tuctu dalších kněží, kteří se ať vlastní literární tvorbou, ať přátelstvím s básníky či jinak zapsali do regionální kultury, či o římovském poutním areálu, ale také o jiných „nepreferovaných“ stránkách regionální kultury – o jihočeských kořenech Franze Kafky a vůbec o jihočeských Židech nebo o pozitivním působení šlechtických rodů jako blatenských Hildprandtů či chodských Bořků Dohalských (nikdy ovšem Schwarzenbergů, kteří jsou pro Stehlíkův pohled „zdola“ příliš „vzdálení“, příliš „panští“!).
Ve třetím vydání, kde byl samostatně zpracován svazek Šumava, přibyla navíc řada zmínek o šumavských Němcích, mezi nimiž Stehlík pečlivě rozlišuje „ušlechtilé Němce“ jako Adalbert Stifter či Josef Blau od nacionalistů. Putování Šumavou vede Stehlíka konečně k opatrné, ale přece jen zřetelné kritice zkázy, ke které ve vysídleném regionu došlo (o Rožmitálu na Šumavě: „Všude jsem nalezl pokácené žulové kapličky a městečko devastované až k pláči. Jen morové sousoší na náměstí uniklo zkáze snad jen nějakým zázrakem.“ ) – což mu nebrání, aby hned vzápětí nevychvaloval Rudolfa Kalčíka, opěvatele „socialistické Šumavy“ pohraničníků a ostnatých drátů.
Co ještě podstatnějšího: Stehlík neprezentuje kněze a katolické pobožnosti jen jako relikty z minulosti, ale jako „normální“, přirozenou, bezpříznakovou složku přítomnosti regionu. Tu vypráví, jak zachází na faru ke známému knězi, tu jak se účastní poutní bohoslužby v Římově nebo v Obděnicích, kdy „znenadání přiběhla školní děvčata a za doprovodu harmonia zazpívala Pange Lingua“.  V takových scénách jako by se čas zastavil, jako by se kolem nekonal „reálný socialismus“.
Země zamyšlená tak zůstává knihou neobyčejně rozpornou: Co do obsahu knihou ideologických úliteb i knihou mimořádně cenných krajových postřehů a informací. Co do stylu knihou zdařilých lyrických zamyšlení i knihou rozbředlého sentimentu. Jako taková přesně odpovídá kolísavému charakteru autora hledajícího svou „úzkou cestu“ skrze dobu – a odpovídá i regionalismu samému: Přesně ukazuje možnosti regionalistického přístupu k literatuře i jeho rizika.

Ukázka z knihy:
Putna, Martin C. Česká katolická literatura v kontextech 1918-1945. Praha: Torst, 2010.