DÍLA

Dovolená v Písku, pro mne odjezd do neznáma. Začali jsme bloudit od nádraží v neúprosném červencovém vedru. Byla neděle poledne, ulice liduprázdné. Posháněli jsme taxikáře, ale ani on nemohl najít uvedenou adresu. Náhodní chodci, snad návštěvníci z venkova, nás poslali úplně jinam. Nakonec taxikář nás s těžkými kufry vysadil na náměstí s velkým parkem, spěchal na sváteční řízek a chlazené pivo. V parku voněly lípy a růže. Manžel kouřil na lavičce u kufrů, já se vydala na výzkumnou cestu. Měla jsem štěstí, za chvilku jsem potkala kluka, utíkal se džbánem pro pivo. Jen mávl rukou – byli jsme na místě. Branka do zahrádky se těžko otvírala, vrzala, ale byla veselá jako bílý plot schovaný v drobných popínavých růžích. Naše zvonění nikdo neslyšel.
Po chvilce otálení před vchodem jsme vstoupili do domu, intarzované dveře z jasanu nebyly zamčené. V přízemní hale byl chládek. Na stěně hned několikateré parohy a obrazy z honů a zátiší s bažanty. Plno trofejí a diplomů z výstav psů, psí obojek, bičík a náhubek na věšáku, prvně jsem viděla slovo český knírač. Naštěstí se neozval štěkot, bojím se psů.
Pod schodištěm jsem zahlédla skleněnou vitrínu ze začátku století, musím si vyžádat dovolení si ji prohlédnout – od dětství miluji krabičky a tam jich bylo! Z tmavého i světlého dřeva, ze stříbra i porcelánu, vykládané barevným dřevem, slonovou kostí, polodrahokamy, emailem i slámou.
Ale to už spěchala nás vlídně uvítat starší paní, pečlivě upravená. Vedla nás po naleštěných schodech do „našeho“ pokoje s rozlehlou bílou verandou nad zahradou. Vzdušné krajky na oknech. Stolek s ubrusem ručně vyšívaným, na prolamované míse domácí ovocný tác, vůně vanilky. Vychlazená malinová šťáva. Všechno vzorně čisté, atmosféra starodávného světa, kde každá věc má svůj pevný řád. Před velkým zrcadlem jsem zahlédla, jak jsem zaprášená po cestě, bylo to rušivé v tomto dokonalém prostředí. Ale paní už otvírala dveře do koupelny.
Po pokoji jsem se rozhlédla, teprve když paní po chvilce diskrétně zmizela. Při stěně úzkého pokoje dvě postele za sebou s krajkovými přehozy. Vysoké benátské zrcadlo, flakóny a nádobky na kosmetiku z průsvitného skla. Těžký psací stůl z tmavého mahagonu, na něm mramorový kalamář a ve stejném provedení hodiny se sloupky. Ale u nás je tikání hodin zakázané. Josef hned hodiny zastavil. Váza se třemi rozkvetlými růžemi byla nevídaně zdobená mozaikou z barevných kamínků.
Vitrína podobná té pod schodištěm byla také v pokoji. Sluneční paprsek v ní zrovna roztančil skleněné figurky jako v pohádce, duhové barvy se leskly v křehkém čínském nádobíčku i z kouzelných misek. Vázy, bonboniéry, svícny, žardiniérky, dózičky ze skla barevného, průsvitného, černého a červeného hyalitového, ze skla barveného, leptaného i rytého. Také tapety se přidaly k této rafinované hře barev, umocněny odrazem v zrcadle. V pokoji jedině tmavý stůl a prosklená knihovna s nezbytným Ottovým naučným slovníkem a Palackého dějinami byly protiváhou té barevné lehkosti. Josef hned postavil na stůl svůj psací stroj, byl dokonale spokojený.
Okouzleni a zaskočeni krásným prostředím vyšli jsme navečer na poklidnou procházku na starobylé náměstí a do děkanského kostela. Taková pohoda! Takový neskutečný klid! Došli jsme k řece, ke kamennému mostu. Dívali jsme se na hrad. Nikdy jsem dosud v Písku nebyla, ale všechno se mi zdálo známé. Byla jsem nadšená tichem, smíšeným s hukotem vody z jezu. Jen občas se předváděl sotva dospělý hoch místním děvčatům na motorce. Za chvíli už zase šuměl vodotrysk do bezvětrného letního večera. Překvapilo nás troubení ponocného z věže kostela na všechny světové strany. Promenádní park penzistů s pavilonem hudby a malých cigáňat byl stejně krásný jako barokní štíty.
Původně jsme jeli do Písku s úmyslem žít o dovolené jen pro sebe. Rodina zvěrolékaře však byla tak milá, že ačkoliv jsme se zprvu s nimi seznamovali jen letmými doteky slov, nešlo odolat. Starý pan doktor, znalec psů a koní, autor mnoha pojednání, celé dny chodil po zahradě s nůžkami na neposlušné stromy. Vysvětlil mi, že v nejbližších hodinách uvidím zahradnický div světa – rozkvetlou modrou růži. Jako zamilovaný mladík ji celé hodiny obdivoval, ale upozornil mě, ať se nedám oklamat, že tento zázrak má na svědomí člověk a chemie, nikoli příroda.
Paní domu byla vždy v dokonale padnoucím kostýmku. Bělostné vlasy zahrnuté do elegantního uzlu, vždy srdečný pohled, milé laškovné slovo. Byla nesmírně pilná a pracovitá, obětavá pro své děti, laskavá k vnoučatům, štědrá bez rozmazlování. Zářivá hvězda každé společnosti. Vzorný francouzský park s květinami sestřihanými v patřičný tvar, mírné překvapení ve hře vodotrysků nebo promyšlený efekt v altánku s bělostnou sochou. Zasloužila si perlivé šampaňské v broušeném poháru, jen pravé šperky. Nikdy nebyla zaměstnaná, starala se o vzorný chod domácnosti.
Babička, její matka, byla stařičká dáma téměř devadesátiletá. V tmavých šatech s krajkovým límečkem s brožkou z českých granátů. Vždy usměvavá a připravená vyslechnout druhého s vtipnou pohotovou poznámkou. Nejméně jednou za den čiperně vyběhla po schodech za námi s malým plzeňským pivem, aby „měla společnost“, nikdo v rodině pivo nepil. Obě dámy, když zrovna nepracovaly v kuchyni nebo na zahrádce, vždy měly v ruce pletení nebo háčkování či vyšívání nebo bělely na slunci košili vnukovi. Ten bez rozpaků zahrál rozvernou skladbu na klavír a vnučka recitovala a ještě raději předváděla hvězdy, kotouly a veletoče.
Paní domu i její matka měly stejné jméno. To byl pro mne těžký hlavolam. Ale stará paní mi povídala o své první romantické lásce, o rodných Lhenicích s rozkvetlými zahradami. Přivoněla ke stolisté růži. Nemohla jsem však pochopit, že byla podruhé provdaná za staršího bratra svého zetě – manželé že se znali od dětství jako bratr a sestra a přece nebyli spolu příbuzní. To bylo na mě moc složité. Babička však byla milá jako rozprávka. Pozoruhodná schopností zmírňovat napjaté ovzduší, které občas v rodině vzniklo.
V neděli jsme se dali pozvat na drůbeží polévku s libečkem, kadeřavou petržalkou a pažitkou. Pánové, krajané, si zavzpomínali na dobu svého mládí. Jindy jsme poseděli v zahradě s dětmi. V celém domě, vzorně čistém, se gruntovalo, věšely se ještě krásnější záclony. Blížil se den kulatých narozenin babičky. Přemýšleli jsme o malém dárku.
Týden před narozeninami nás požádali, abychom jim pohlídali dům, vnučka chtěla odvézt rodinu na týden na chatu na Šumavě. Ale vrátili se druhý den v zamlklé náladě, jeden se vyhýbal druhému. Nejdříve promluvila paní: „Nedovedete si představit, jakou starost nám způsobila maminka!“ Ta se na ni vyčítavě podívala. Paní jen mávla rukou a odešla do kuchyně. Pan doktor zašeptal: “ Maminka se nám ztratila,“ ale paní z kuchyně to zaslechla : „Ty raději mlč, však máš na tom zásluhu!“
„Teď už to víte, povím vám to tedy sama,“ ozvala se z křesla nezvykle krotká stará paní. „Přijeli jsme ráno na chatu, trochu pojedli a děti hned do lesa na houby.“
„Mladí se rozběhli a my za nimi pomaleji, vlastně já nejpomaleji, bolela mě noha,“ pokračoval pan doktor.
„Najednou jsem byla v lese sama. Chvíli jsem stála, volala jsem, nikdo se neozýval. Potom jsem šla k okraji lesa. Tam byl rozhled daleko do kraje, ale nikde nebylo vidět chatovou osadu.“
„A my jsme mamince říkali, aby zůstala hned na kraji lesa a tátovi, aby zůstal s ní…“, nevydržela paní domu.
„Já byla na okraji, jenže na jiném,“ zasmála se stará paní. „Slunce nesvítilo, abych se orientovala, kraj jsem neznala, ani ptáci nezpívali, žádná známka života, jen ticho.“
„Jako mladice se maminka rozběhla přes louky.“
„Jako mladice! Bylo mi pěkně úzko, všude maliniště a ostružiny se mi kroutily kolem lýtka. Mohly tam být zmije, rozlehlá paseka plná kořenů a pařezů a kolem dokola tmavý les. Hledala jsem marně cestu, po které jsme přišli.“
„Nakonec maminka logicky uvažovala, že když půjde dolů, někde narazí na potok a ten ji povede…“
„Jen ty mlč,“ přiběhla rozčilená dcera z kuchyně, „měl jsi zůstat s maminkou, stejně tě hned bolela noha a ještě musela jít vnučka s tebou k chatě! Ale maminka se nemusela hned rozběhnout do světa. Nedovedete si představit, kolik jsme měli strachu!“
„Ale ty dořekni, kdy jste zjistili, že jsem se ztratila? Až k večeru, když Blanka dostala hlad a chuť na koláče, které jsem měla v tašce. Jak bych mohla tak dlouho nečinně čekat?“ Chvíli se odmlčela, potom pokračovala: „Teď vám řeknu, co ani naši nevědí. Šla jsem stále dolů a dolů, porost stále hustější. Vyhýbala jsem se vývratím, ještě víc jsem tím ztratila směr. Byla jsem zoufalá, nikde ani stopy po lidech.“
„Zeť zatím jel na vojenskou posádku, vojáci až do tmy pročesávali les, pomáhali jim všichni chataři z okolí,“ doplnil pan doktor. Paní se opět vzrušila: „Kdybys byl seděl v chatě a nevrátil se do lesa, mohli jsme dřív vědět, že se maminka vrátila!“
„A jak jste se vlastně vymotala z lesa?“ Stará paní se na mě vděčně usmála. „Teď přijde to nejnapínavější. Už jsem si myslela, že nikdy z lesa živá nevyjdu, že je to poslední den mého života. Byla jsem moc unavená, chvilku jsem si sedla na pařez, ale donutila se opět jít. Zdálo se mi, že den má sto hodin! Po chvíli jsem došla do světlejšího mladého lesa. Nečekaně mi ujela noha, sjela jsem kousek po trávě a zachytila se mladé břízky. Najednou se podívám dolů – visím nad příkrým srázem, pod ním nějaký rybník s chatou. Volala jsem, ale nikdo nic. Za delší chvíli jsem slyšela motorku, někdo přijel do chaty. A ten pán mě zaslechl. Však už jsem se nemohla ani držet, když pro mě vyšplhali.“
Všichni si ohromeně sedli. „To jsme netušili,“ vydechla vnučka.
Stará paní pokračovala: „V chatě mi uvařili čaj a byli moc milí. Jen nemohli pochopit, kde jsem se tam vzala, naši osadu vůbec neznali. Prý jsem udělala velký okruh lesem a dostala se do osady níž položené za kopcem bez cesty.“ Na chvíli se odmlčela, všichni napjatě poslouchali, vždyť vlastně nikdo z nich v rozčilení nevyslechl celé příběh babičky. „Nejhorší bylo, že jsem jim neuměla vysvětlit, odkud jsem přišla. Vnučka přede mnou nikdy nevyslovila jméno osady, vždy říkala „U Prachatic.“ A marně mi ukazovali mapu. Všude jen rozlehlé lesy, mýtiny, lesní školky, osady a potoky, ale Prachatice tak daleko, že bylo nemyslitelné, abych ušla tolik kilometrů. A popsat cestu, kterou jsem urazila od devíti ráno, to jsem opravdu nedovedla.“
„Ještě, babí, že jsi měla sebou koláče!“, zasmála se vnučka.
„A víš, že jsem si vůbec nevzala, až v chatě jsem si vzpomněla a vnutila je těm hodným lidem.“
„Do hledání se zapojili také lesní dělníci, nějací Poláci.“
„Já jsem jíst odmítala, jen pít jsem chtěla. Měli kyselé mléko, chlazené, to bylo báječné. Potom mě ten pán naložil do auta a jezdili jsme od osady k osadě, od chaty k chatě. A najednou jsem uviděla na šňůře Blančiny plavky. Pán byl veselý, zřejmě rád, že se báby zbavil. Nechtěl říct jméno, abychom mu poděkovali, prý hlavní je, že to dobře dopadlo..Jenže naši nikde…“
„A představte si, naše maminka, když si odpočinula, vydala se do lesa nás hledat! A když my v houfu se vracíme z lesa, celí zoufalí, maminka si to klidně proti nám šine a hubuje – kde jste tak dlouho? To musíte mít kolik košíků hub!
„Byli jsme jako v Jiříkově vidění, my ji hledáme i s vojáky po celém lese a ona si jde proti nám od naší chalupy!“
„Tak jsem hnala zetě znovu na posádku, aby odvolal alarm a omlouvali jsme se všem chatařům, kteří se k nám chodili dívat na ten zázrak, naši babičku!“
„Konec dobrý, všechno dobré,“ zasmál se můj manžel. „A já budu prvý gratulant k devadesátinám, vypijeme si spolu plzeňské pivo. A pane doktore, víte, že vám rozkvetla další modrá růže? Neutrhnete ji babičce při takové mimořádné příležitosti?“
1977

Převzato z blogu Píseček.