Pátek, 31. července 1914.
Večer v 6 hodin 20 minut jel můj vlak do Písku. Obědval jsem doma a rozprávěl se svými bratry, kteří nerukovali, poněvadž patří k jiným sborům, které nejsou mobilizovány. Žertovali jsme, abychom rozptýlili matčiny starosti, a potom jsem jel na nádraží. Tam se u pokladny tlačilo
na sta záložníků a mezi nimi hezká dívka.
Nabídl jsem se, že jí koupím jízdenku, což s radostí uvítala. Dostali jsme se do hovoru a co jsme tak v natřískaném vagoně seděli vedle sebe, vyprávěla, že jede do Písku, kde bude míti zítra válečný sňatek se záložním důstojníkem, jenž odjíždí do pole. Měla jenom obavu, že ji její ženich nebude čekati na nádraží, poněvadž na poště odmítli odeslati telegram, a vlaky jezdí nepravidelně. Její obava vzrůstala, když se dověděla
od spolucestujících, že v Písku zastavuje vlak na dvou stanicích, „Písek-zastávka“ a „Písek-město“, a že je úplně vyloučeno, že by tam někde
v hotelu dostala pokoj, poněvadž v městě je plno důstojníků a každý pokoj obsazen sedmi až osmi osobami. Teď byla zoufalá, že tam přijede tak pozdě večer a že se snad bude musit potloukat sama celou noc po městě, neboť nebude moci najít v Písku dům číslo 27 a — i kdyby ho našla — nemůže vzbouřit cizí dům. Cestující jí radili, aby přerušila v Příbrami jízdu, přenocovala tam a ráno v šest hodin jela dále. Chopil jsem se také toho návrhu a podotkl, že to také udělám, poněvadž nemám v úmyslu stráviti noc na píseckých ulicích. V Příbrami potom jsem s ní vyskočil z vozu. Šli jsme do nejbližšího hotelu a povečeřeli tam. Nabyla ke mně důvěry, vypravovala mi o svém dlouholetém vztahu ke snoubenci, k němuž se stavěla značně kriticky a za něhož se chce hlavně proto provdati, poněvadž je pod penzí. Ostatně z rozmluvy, především z jejího líčení scén a výčitek, které jí ze žárlivosti dělal její snoubenec, jsem nabyl přesvědčení, že není právě ta nejnevinnější. Převedl jsem teď rozhovor na veselejší pole a podstrčil venku něco číšníku, aby prohlásil, že mají volný jenom jediný pokoj se dvěma postelemi, ale žádný pokoj s jednou postelí.
Ráno v pět hodin jsme jeli do Písku. Odebral jsem se ihned do kasáren. Na dvoře stálo na sta záložníků, jednak už ve vojenském, jednak
v civilu. Nekonečně mnoho starých známých. Ale jak se většina již změnila od té doby, co jsme spolu sloužili! Ti, co tehdy neudělali z kasáren ani krok bez navoněných bambul na „šicnšňuře“ a dokonce i v našití hvězdiček projevovali koketerii, nepokládali teď už ani za hodna námahy, aby si pevně přišili visící knoflík nebo založili příliš dlouhé rukávy. Vypadali nedbale; civilní život, po němž tehdy tak toužili, zahrál si s nimi hůře než zupák. Zestárli, měli plnovous a byli otci rodin a působilo na mě podivně, když mi bývalý kolega od kompanie, který byl strašný rošťák a měsíce se mnou seděl ve vězení, vykládal, že je otcem pěti dětí.
Sobota 1. srpna 1914
V Písku ranila na náměstí jednoho praporčíka od trénu srdeční mrtvice! Jeden zeměbranec se zastřelil, jeden kadet od dělostřelectva se smrtelně postřelil a leží v nemocnici. V Purkraticích se zbláznila manželka jednoho záložníka. Třebaže si tohle všechno vypravujeme, jsme
v nejlepší náladě. Není to ani tak šibeniční humor jako spíše lehkomyslnost a neznalost pravého stavu věcí. Také se zde stýká největší hloupost
s největší chytrostí: co může býti lepšího než bezstarostnost? A je štěstí, že dobrá nálada působí nakažlivě. Vyfasovanými kávovými konzervami podílíme kluky z vesnice. Kamenný suchar a masové konzervy uložíme do „brotsaku“, komisním tabákem dělají nekuřáci závratné obchody! Hvězdičky se v Písku nedostanou, pročež si je šarže namalovaly křídou nebo tužkou na výložky. Hoteliér Seltman z Prahy, který sem právě přijel automobilem, vypravuje, že byl zavražděn Jaurés pro vystoupení proti válce a že byl Lovčen po třetím útoku dobyt Rakušany. Nemohu těmto zprávám ani věřit.
V 7 hodin byla na náměstí přísaha. Nemohlo tolik lidí ani pojmout; byli jsme natlačeni jako slanečci. Podplukovník Haluška objímal své staré vojáky od kompanie, z oken radnice se sypaly květiny, dámy posílaly rukama hubičky, a každý z ubohých záložníků, kteří včera narukovali zoufale od ženy a děcka, vztahoval polibky elegantních dam jenom na sebe a opětoval je. Když byl na náměstí přinesen za zvuků hymny prapor pluku, vzrostlo vzrušení a v době mezi dvěma povely „Zum Gebet“ a „Vom Gebet“ vyslal jistě téměř každý k nebesům vřelou modlitbu, ačkoliv při stokrát opakovaných nacvičováních nebylo nikdy nikomu řečeno, že tento čas má se využít k modlitbě.
Po krátké mši četl vzletně s pathosem a obdivuhodným hlasem hejtman Turner německy přísahu pro německé vojáky, kteří ji opakovali; potom byla česká přísaha. Bylo to špatně zorganizováno, že z Němců nebyl utvořen jeden batalion, který by přísahal odděleně od ostatních. Takto stálo při každé přísaze mužstvo nezúčastněné národnosti s čepicí na hlavě a v pohovu. K tomu jsou slova přísežné formule pojata ubohým slohem, cezury jsou nesmyslné, řeč frázovitá a nabubřelá. Potom přišla na okraj císařského manifestu vypracovaná řeč nového plukovního velitele, plukovníka Karla Vokouna, kterou česky překládal major Lašek. Nato provolal plukovník císaři hurá, mužstvo mávalo čepicemi, důstojníci tasili šavle, obecenstvo v oknech kývalo na pozdrav klobouky a kapesníky. Když potom ještě ozdobil starosta prapor červeno-bílou stuhou, nastal odchod, z mnohých oken pršely květiny, v obecenstvu plakali ženy a starci, a rozčilení přešlo i na mužstvo, které se marně namáhalo zakrýti cynismem pohnutí.
Egon Ervín Kisch. Napiš to, Kischi! Písecká čítanka. 1. díl. Písek: Okresní knihovna v Písku, 1980, s. 33-35.
Z knihy: Kisch, Egon Erwin. Vojákem pražského sboru: válečný deník. Praha: Pokrok, 1930.
Další ukázky z díla autora:
