Američané opustili Písek, stáhli se za demarkační čáru, ale já je viděl každou chvilku, protože mě táta bral s sebou na návštěvy pacientů do okolních vesnic, které se za tou demarkační čarou nacházely. Obdivoval jsem americké vojáky, jak si hází šišatým míčem nebo velikou koženou rukavicí chytají kriketový míček. A zdálo se mi, že se pořád smějí. A tatínek se u nich vždycky alespoň na chvilku zastavil a trošku s nimi hovořil, když je poplácával uznale po zádech. „Olgo, to je tak jednoduchá řeč, vono je tam něco z francouzštiny, něco z němčiny. Já bych se to brzo naučil, jen kdybych měl víc času. Voni jsou to príma klucí. Tam bych se chtěl jednou podívat. Do tý Ameriky. Tak jednou vidět rodeo,“ zatoužil.
To ještě netušil, že se mu za dva roky tohle přání vyplní.
A místo Američanů přišli do Písku Rusové. Postavili si stany v naší ulici na trávníku, v třešňové aleji. Ve stanech však přebývali jen obyčejní vojáci a poddůstojníci. Jejich velitelé bydleli u rodin v přilehlých vilkách. A tak se dva ruští důstojníci nastěhovali i k nám, do ložnice rodičů. Maminka s tátou přesídlili do pokojíku pro služku a Jiřinka musela nocovat na kanapi v obývacím pokoji. Ó, jak jsem byl hrdý, že u nás bydlí vojáci. Jak jsem se vytahoval před Ríšou a Lubošem, kteří neměli to štěstí. Důstojníci si s sebou přinesli ohromnou hroudu másla a tou si mazali snad centimetrovou vrstvou krajíce chleba a na ně si dávali nakrájenou cibuli, kterou jsme měli ve sklepě. Nám mazala chléb za války jen tak tenoučce maminka nebo Jiřinka, protože se muselo drahocenným máslem nebo sádlem šetřit, a odůvodňovalo se to tím, že větší porce másla není zdravá, že by nám bylo po pozření tak velkého množství živočišného tuku špatně od žaludku. A tak jsem pozoroval ty důstojníky a čekal, až jim bude špatně. Ale nebylo. Jedli s ohromnou chutí. A jeden z nich, když viděl, jak zírám na tlustě namazaný krajíc, mi také jeden takový ukrojil a také tak silně namazal. Ach, to byla dobrota.
Z knihy: Hlach, Jan. Netleskej. Praha: Klika, 2014.
Další ukázky z díla autora:
