Janova i Pavlova hlava se otáčejí čelem vzad, aby se naposled podívaly na kraj svého mládí. Městečko tu leží jako na dlani. Nevelká kotlina, uzavřená ze všech stran kopci a návršími s barevnými pásy podzimních lesů, proťatá ve středu klikatinou řeky, potečkovaná hustě hranoly domů, čtverci zahrad a věnčená několika věžemi a věžičkami, leží tu poklidně v sychravém dopoledni střízlivého podzimního dne. Silnice od Nové hospody pomalu klesá, městečko se znenáhla ztrácí. Jen zelená báň děkanského kostela vykoukne ještě tu a onde zvědavě z obzoru, než ji pohltí nové pásmo kopců.
…
Hudba vyhrává, prapory vlají, houfy svátečně oděných lidí a početné skupinky cizích pánů v černých šatech napovídají, že se v Kysku oslavuje něco neobvyklého, neboť není ani Božího těla, ani Vzkříšení Páně. Mírný svit zářijového slunce padá na široké prostranství nad tržištěm, kde se všech budov nové nemocnice mávají barevná křídla četných praporů, jimiž se pestří i vyvýšené místo před ústřední budovou ústavu, kde stojí chvojím a kvítím bohatě ozdobená tribuna pro okresní hodnostáře a řečníka. Koná se tu tak dychtivě očekávané otevření nové nemocnice.
…
Už je tu Vráž a hned za ní vyhlédne zelená báň děkanského chrámu, aby se po chvilce zas schovala za vršíček Čížové, kdepak to jsem já nebyla, kdo ví, co se ti zdálo? Od Čížové pospíchá vlak s kopečka, jako když namaže, celá kysecká kotlina leží tu jako na dlani, se všech stran olemována věncem lesů. Pražská zastávka brzdí na chvilečku nenadálý spěch vláčku, pak už jen zahřmí železný most, spojující oba břehy klikaté rodné řeky, nalevo zakývne vysoký prejzový štít kaple svatotrojického hřbitova, zabělá se krajkové prolamování městských hradeb a už je tu klidné hlavní nádraží malého města.
…
Rodný kraj kývá rozevlátými vzpomínkami, na každém rohu je přibodnuto kus tvého srdce, v každém stromě je zaklet kus tvého přešlého mládí. Čas pospíchá. Daleko je tvá mladost, která tě volala jásavou fanfárou do života, daleko je krásný sen blaženého dětství, kdy před tebou ležely tajemné dálky jako na dlani, daleko je vítr, jenž tvé srdce plnil voláním slávy života, daleko je čarovná noc, která tě proklela tajemným kouzlem lásky. Dávno dozněly písně, jimiž řeka lákala tvé horké srdce k toulce po hvězdách, dávno odvály vůně, jež opíjely tvé zvědavé smysly neznámým omámením. Zarostl chodníček, jenž nosil tvou nezkrotnou touhu, a sláva tvé mladosti se propadla do nepaměti. Vodou uplynulo …
Daleko je vrch života, blízká je propast věčnosti. Všechno se mění v životě lidí. Jen slunce, postávající na umytém jarním nebi, je totéž, které ti svítilo ve dnech mládí a před tebou všem, kdo tu šli se stejnými nadějemi a se stejnou touhou: mladosti sbohem, na shledanou!
Hnyková, Marie. Kysek – Písek. Písecká čítanka. Písek: Okresní knihovna, 1980, s. 177-178.
Z knihy: Hnyková, Marie: Nachový plamen : román tří lékařských generací. 1. vyd. Praha, J. Otto, 1943, s. 15, 159, 232, 386-387.
Další ukázky z díla autora:
