Vzpomínková črta pro maturanty roku 1959 SLŠ Trutnov
Vážený čtenáři,
jako starý člověk si někdy v myšlenkách spojuji určitou událost z dávné minulosti se zážitkem přítomným. Podnětem k takovému právě psanému spojení bylo setkání s mými bývalými studenty, maturujícími v roce 1959 na Střední lesnické škole v Trutnově, dne 20. června 2014. Sraz pro oba paralelní ročníky organizoval Ing. Ladislav Šimerda ze 4. B (byl jsem 4 roky jejich třídním učitelem), dopravu z Prahy a zpět zajistil Ing. František Hirsch ze 4. A. Oběma děkuji za ochotu a péči, všem přítomným pak za radostný den, na nějž budu vzpomínat do konce života.
K počátku onoho časového oblouku musím uvést: narodil jsem se obci Nové Vráto u Českých Budějovic (dnes již součást města), po 5. třídě základní školy jsem začal navštěvovat České státní reformní reálné gymnázium v České ulici, denně pěšky necelé 4 km, tam a zpět.
Město České Budějovice mělo před válkou asi 35% německou menšinu, nejméně tři střední školy s německým vyučovacím jazykem, kulturní dům (Deutsches Haus) na pravém břehu řeky Malše, atd. Bohužel, v druhé polovině 30. let zavládlo mezi oběma národnostmi napětí, které přerostlo v nepřátelství. Příčinou bylo hitlerovské Německo s vládnoucí nacistickou stranou NSDAP (Nationalsocialistische Deutsche Arbeiterpartei) a v naší zemi silná Henleinova nacistická strana, která zvyšovala požadavky až na autonomii Sudet a připojení Sudet k nacistickému Německu.
Právě v této době, v očekávání válečného konfliktu, jsem se svými spolužáky v dopoledních hodinách, místo vyučování, zhlédl v jihočeském divadle hru Karla Čapka „Bílou nemoc“. Na přípravě se podílel jako dramaturg PhDr. Josef Stejskal, profesor naší školy. Pro mne, 13-14letého vesnického kluka, se představení stalo hlubokým zážitkem, ovlivnilo mé postoje nejen k blížící se válce, ale později i k neklidnému poválečnému vývoji s diktátorskými metodami uvnitř našeho státu i našich tzv. přátel z východu.
Po velkém vzepětí a nadšení z roku 1938 (mobilizace Československé armády), bránit svobodu, republiku TGM se všemi jejími nedostatky, sociálními rozdíly, bídou a nezaměstnaností – bránit v pohraničí vybudované pevnosti – přichází koncem září 1938 rozčarování v podobě Mnichovského diktátu (odstoupení Sudet), s trpkostí zrady spáchané na nás Francií a Anglií. Důsledkem je pak 15. března 1939 německá okupace zbytku České republiky a vznik tzv. Protektorátu Böhmen und Mähren (s lidovým dovětkem … na H. s..m). Na východě vzniká fašistický stát Slovensko s prezidentem Tisem.
Pro moji školu, gymnázium v České ulici v Českých Budějovicích, nastaly zlé časy. Uvádím jen stručně: A) 31. srpna 1939 je zatčen ředitel Otakar Trčka, ruský legionář z 1. světové války, přežije 6 let v koncentračním táboře Buchenwald a s podlomeným zdravím se po válce vrací. B) 1. září 1939 se shromažďujeme na nádvoří před školou, do budovy však nesmíme, je zabrána pro válečné účely. Dozvídáme se, že německá armáda násilně vstupuje do Polska. Náhradní vyučování pak máme v odpoledních hodinách v Jirsíkově gymnáziu a pak v dalších nevyhovujících budovách. V roce 1943 maturuji v budově, která již dnes neexistuje. Koncem března 1945 dostala bombový zásah, její zbytky byly odstraněny. C) Všechny úřední doklady, včetně vysvědčení, mají v záhlaví Deutsches Reich- Protektorat Böhmen und Mähren, s textem nejprve v němčině, pak v češtině. D) Období hrůzy nastává po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha (27. 5. 1942). Mezi prvními zatčenými a popravenými je profesor naší školy, výše jmenovaný PhDr. Josef Stejskal. Budějovické gestapo neváhá uveřejnit plakát jen s jeho jménem a zdůvodněním „schvaloval atentát na R. Heyndricha“. Plakát byl asi 70-80cm široký, asi 15cm vysoký. Chtěl jsem jej pro poválečnou dobu zachránit, uzmout z velké plakátové tabule blízko našeho domu, ale asi jsem neměl dost odvahy. Bylo vyhlášeno také stanné právo, v noci se nesmělo vycházet. Myslím, že se tento dokument nezachoval a není ani v Budějovickém muzeu, ale já ho pořád vidím před sebou. E) Již koncem května 1942 je zatčen správce (ředitel) našeho gymnázia profesor Rudolf Strnad, umírá bez soudu mučednickou smrtí počátkem září téhož roku v koncentračním táboře Osvětim (nebyl Žid). F) Do hledáčku gestapa se koncem roku 1944 dostává profesor Toušek, majitel mlýna. Za hospodářský delikt „mletí na černo“ je zatčen, koncentrační tábor Buchenwald přežije. G) Pro úplnost dodávám, že v koncentračním táboře Flossenbürg umírá koncem války student 1. ročníku Harry Kende (Žid).
Lze se jen dohadovat, zda i činnost vedoucího pracovního úřadu v Českých Budějovicích nacisty Buchnera souvisí s dalším pronásledováním naší školy. Po maturitě v květnu 1943 nás posílá „pracák“ k 1. červnu na podřadné manuální práce. Nejvíce mých spolužáků nastupuje k rozšíření letiště v Plané u Českých Budějovic, další do továren na opravu letadel (Velešín, ČB), mou maličkost, s dvěma spolužáky, na statek s vnucenou správou (Zwangsverwaltung) coby budoucí čeledíny. Díky řediteli Vyšší lesnické školy v Písku Ing. Rudolfu Friesemu opouštím k 1. září téhož roku statek a stávám se studentem 3. ročníku, za předpokladu absolvování jednoroční předškolní praxe (vysoké školy jsou od 17. 11. 1939 uzavřené).
Dovolte mi, vážený čtenáři, abych uvedl z mých spolužáků-maturantů ještě příběh přítele Františka Majera. Pracoval na letišti v Plané. Někdy koncem roku 1944 ukradl vysílačku, zakopal ji doma, navrch dal hnůj (znal jsem jeho domov v Třebíně u Českých Budějovic), ale gestapo jej brzy odhalilo a usvědčilo. František byl delší dobu vězněn v Terezíně, rozsudek smrti mu byl vynesen v Lipsku či v Drážďanech. K vykonání popravy byl odvezen do věznice v Bavorsku, zbývalo mu 100 dnů života. Věznici osvobodili počátkem roku 1945 Američané. Po válce Frantík vystudoval zemědělskou fakultu v Praze, oženil se a působil na nově založené zemědělské fakultě v Českých Budějovicích. I po letech, kdy jsme se setkávali, viděl jsem v jeho očích hrůzu, kterou prožil.
Poslední školní rok 1944-45 jsem se spolužáky SLŠ Písek v totálním nasazení. Za vedení profesora O. Poláka jsme pracovali jako dřevorubci v lesích města Černovic u Tábora. Práce s ručním nářadím byla těžká a namáhavá, zejména v zimě. Získali jsme však zručnost se sekerou a pilou a bylo nám to v dalším povolání užitečné.
Vzpomínková črta: poválečná doba
Po osvobození dokončuji ve zkráceném studiu v roce 1945/46 odborné lesnické vzdělání na Vyšší lesnické škole v Písku maturitou. V tomto období se také politicky angažuji v „nesprávné straně“, jak se tehdy lidově říkalo. Na červen 1946 je ostatně vypsán termín pro první svobodné parlamentní volby. Při jedné stranické konferenci v Praze poznávám osobně JUDr. Miladu Horákovou.
Štěstí mne ale opouští. Pro ročník narozených 1924 je uzákoněna vojenská služba v délce 24 měsíců (!). Nastupuji 1. října 1946, abych měl tuto povinnost za sebou a mohl do světa. Chci zůstat obyčejným vojínem, ale pod hrozbou vězení absolvuji nedobrovolně školu pro důstojníky v záloze. V červnu 1947 jsme pak bojově nasazeni v útvaru pod označením LEV na východním Slovensku v akci Benderovci. Shodou okolností téměř na konci tohoto tažení odjíždím rozhodnutím lékaře koncem srpna z lesů středního Slovenska a hlásím se ve vojenské nemocnici v Ružomberoku. Tentýž den v noci přivážejí 6 zastřelených aspirantů z jednotky TYGR do zdejší márnice. Zbytečná smrt mých vrstevníků v neodpovědném a špatně zajištěném pronásledování skupiny válečných ztroskotanců, kteří hledají záchranu na západě. Na podzim 1948 se rád vracím do civilu.
Čeká mne ale podivná doba. Lidé prchají přes hranice, brzy tam vybudují železnou oponu, budou umírat ti, kteří se pokusí o útěk. Svoboda omezená cenzurou, všude kolem je plno nepřátel socialismu, jsou jimi i letci a vojáci, kteří bojovali za naši svobodu. Probíhá násilná kolektivizace v zemědělství. Pro pochopení tehdejší doby uvádím skutečnou příhodu:
Koncem roku 1948 či počátkem roku 1949 potkávám na náměstí v Českých Budějovicích spolužáka J. Z. (narozen 1923, měl jen 5měsíční vojenskou službu). Stal se lesníkem ve Volarech, oženil se, bydlel v hájence mezi Volary a Soumarským mostem. Šeptem mi vypráví, jak seděl se svými dvěma přáteli ve Volarech v hospodě, vyprávěli si nejnovější vtipy na tehdejší představitele moci. Někdo je udal. Zatkli je, odvezli do Lanové třídy v Českých Budějovicích a dostali „nakládačku“. J. Z. propustili po delší době k jeho gravidní manželce teprve, když podepsal s STB vázací akt. Jeho přátelé dostali 2 roky vězení. Doprovázím J. Z. na nádraží, ale nejdeme Lanovkou, ale Žižkovou kolem kasáren. Jak se později dovídám, J. Z. odešel na vlastní žádost někam na Domažlicko. Myslím, že nikomu snad neublížil, již nežije.
Všechno je tedy jinak než krátce po válce. Konec čtyřicátých a počátek padesátých let je ve znamení procesů, procesů předem připravených a většinou nespravedlivých. Takový se nevyhne ani političce JUDr. Miladě Horákové. Odstrašující rozsudek si Gottwald nechává potvrdit hlasováním na schůzích KSČ a jiných organizací. Kdo hlasuje proti nebo se zdrží hlasování, přijde o zaměstnání nebo je jinak postižen. Milost pro Horákovou žádají politici i vědci z celého světa, např. Albert Einstein, ale marně.
Za jednoho svátečního oběda u rodičů vyslechnu z rozhlasu recitaci herce Národního divadla Ladislava Boháče oslavnou báseň na Stalina. Nechci věřit, že autorem je velký, uznávaný básník V. N., jehož si spojuji s jinou, mně sympatickou poemou „Manon je můj osud, Manon je všechno, co nepoznal jsem dosud …“. Inu, přeber si, můj omezený selský rozume…
V tomto neuvěřitelném chaosu, poklesu hodnot, nespravedlností, ztráty ideálů, mě zachraňuje trochu štěstí. Nastupuji v Praze 6 jako laborant, asistent a řidič do VÚOL (Výzkumný ústav ochrany lesů). Ústav řeší teoreticky, ale i prakticky přemnožení a kalamitní škody hmyzích škůdců v lesích Čech a Moravy po mimořádném suchu v roce 1947. Práce je to zajímavá, jsem jí plně zaujat, získávám nové znalosti a zkušenosti. V malém kolektivu si dobře rozumíme. Je mi umožněno v blízké vzdálenosti od ústavu studovat Lesnickou fakultu ČVUT, aniž bych vstupoval do Strany. Studium dokončuji v roce 1953.
Vracím se do Ústavu, který mne doporučil pro studium. Ústav je již přestěhován za Zbraslav, rozrůstá se o nové síly. Necítím se na úkol řešit celoživotně 2-3 vědecké problémy, potřebuji volnost a činorodost a domnívám se, že je spíše naleznu v pedagogické činnosti. Nastupuji jako odborný učitel na Střední lesnickou školu do Trutnova s ministerským příslibem, že po 2 letech budu přeložen do Písku a jižních Čech, kde mám rodiče a kořeny. Do Písku se dostanu až po 6 letech.
Po nástupu v Trutnově se seznamuji s prostředím a okolím, a poněvadž vím, že rodištěm Karla Čapka jsou Malé Svatoňovice, ptám se, zda tam je muzeum bratří Čapků? Nevím, kdo mi tenkráte odpovídal, ale odpověď zněla, že pokud tam bylo muzeum, tak je určitě zavřené, neboť bratři Čapkové jsou osoby „non grata“. Skutečně tomu tak bylo, konstatuji s politováním. K obratu došlo až koncem padesátých či počátkem šedesátých let a světe div se, k jejich české rehabilitaci přispěli význační sovětští literáti.
S paní profesorkou Hejnovou jsem si celkem dobře rozuměl. Byla třídní učitelkou A-třídy, já B-třídy. Během roku 1957-58 mne informovala, že připravila se žáky svého a mého ročníku literární pásmo. Zve mne na vystoupení, které předvedou naši svěřenci ve večerních hodinách před výroční schůzí družstevníků JZD v Malých Svatoňovicích. Pozvání rád přijímám. Šlo o pásmo zachycující obrozeneckou dobu. Střídaly se recitace, herecké výstupy, rozmluvy, něco z F. L. Věka, zazněla i nějaká písnička. Účinkování studentů asi před 30-40 družstevníky bylo velmi úspěšné, zazněl nejen silný, ale také upřímný potlesk. V očích mnohých žen jsem viděl slzy. Cítím dodnes upřímný stisk rukou družstevníků a snad i smutek s nevyjádřenými slovy: prohráli jsme, musíme žít pro naše děti… A zde končím ono myšlenkové spojení s předválečným představením Čapkovy „Bílé nemoci“.
P. S.
a) některé údaje z let 1939-1945 jsem si zjistil až po válce
b) kopii této vzpomínkové črty zasílám do Ústavu pro studium totalitních režimů, Siwiecova 2428/2, 140 00 Praha 4 Žižkov.
Literatura:
Almanach – Gymnázium v České ulici;( vydáno k 90. výročí otevření budovy a 70. výročí Českého reformního reálného gymnázia 1923-4), České Budějovice, 1994.
Sekyrka A.: Z historie budovy gymnázia v České 64, (vydáno k 110. výročí založení budovy, tehdy německého gymnázia), České Budějovice, 2013.
V Písku, srpen/září 2014
Ing. Vlastimil Kučera,
narozen 24, srpna 1924, Nové Vráto, České Budějovice.
Rukopis uveřejněn se souhlasem autora.
