A | B | C | D | E | F | G | H | I | J | K | L | M | N | O | P | Q | R | S | T | U | V | W | X | Y | Z | 

Putim v proměnách času  - Pixová Jaroslava

Z mlžného závoje vystupují zašlé časy

    Putim je vesničkou jednou z mnoha a přece svým způsobem jedinečnou. Dávná historie zde zanechala své nesmazatelné stopy a dodala tomuto místu ducha starobylosti. Vesnici vévodí nevšední dvoulodní kostel sv. Vavřince, to aby vyznavači víry katolické nebo té kališnické mohli vedle sebe svorně žít a vyznávat své přesvědčení. V podzemí kostela odpočívají příslušníci šlechtických rodů Vrábských a Radkovců, několik farářů i zdejších učitelů. Kamenné náhrobky jsou již téměř pět set let jejich jedinými svědky a strážci. Vytesané nápisy  poskytují již jen útržkovité informace o svých majitelích: „…dokonal běh života svého pan Václav Radkovec z Mirovic…“ Podzemí kostela je však opředeno také pověstmi o tajných podzemních chodbách, ústících na dvou různých místech za vesnicí. Toto tajemství už zřejmě zůstane navždy skryto, tak jako i další v místní kostnici. Jen kosti a lebky zde zůstaly  po  vojácích, kteří zde „leželi“ v roce 1742. Vojáky kosila krutá zima, nedostatek jídla a zhoubné choroby. Proč však francouzský vojenský klobouk, položený na jedné z lebek, se při přemístění na jiné místo, záhadně ocitá zpátky na své oblíbené „hlavě“, to už zůstane krásnou tajemnou legendou.

      Kostel je postavený na skále, dobře  viditelný z blízkého i vzdálenějšího okolí. Ten pak poutníky neomylně dovede do těchto míst a přiláká do úzkých  proplétajících se uliček, kde nečekaně upoutají romantické výhledy do okolí. A když pak ze skalnatého návrší poutníci sejdou dolů, ocitnou se třeba u kamenného mostu nad mlýnským náhonem. Dlouhý jez příjemně šumí a skloněné větve košaté vrby na protějším ostrově se sklánějí nad hladinou a myslí si své. Majestátní mlýn, kolem něhož kdysi pulzoval rušný život, už dávno zastavil klapot svých kol. Stojí tu však zadumaně dál s dřevěnou pavlačí a romantickým ostrovem. A tak bychom mohli pokračovat dál po stopách míst, kde bývalo živo – kovárna, pivovar, několik hospod, ale i fara a kostel.

        O vodu tu nouze nikdy nebyla, spíše naopak. Poklidná říčka Blanice, jindy spokojeně plynoucí ve svých četných meandrech, nabyla v jarních měsících na dravosti. Kolik starostí a škod natropila zdejším obyvatelům! A přece se s ní sžili a přiblížili se k ní ještě více, když si u ní začali budovat svá obydlí. Každoroční záplavy pak byly pro ně už téměř všední záležitostí.

Čas od času je však překvapila obrovskou silou a mohutností, kdy už začala nahánět strach, hrůzu i respekt. A pak se zase stáhla a ubíhala dál ve svých březích, tváříc se, jakoby se nikdy nic nestalo, neohlížející se na spoušť, kterou po sobě zanechala. To už život přináší. Občas srazí, aby se člověk musel znovu postavit a jít dál. Snad aby si uvědomil, že on není tím pánem na tomto světě.

     To rozlehlá hladina Podkostelního rybníka  překvapení tohoto druhu nenabízí. Ale každoročně poskytuje bohatý výlov pěkných šupináčů, který se stal v posledních letech velkou atrakcí pro obecenstvo ze širokého okolí. Poutníky sem však zavádí i dobrý voják Švejk. Vyhledávají četnickou stanici, na které byl zadržen jako ruský špión. Se zájmem si ji prohlížejí a pořizují vzpomínkové foto a vůbec jim nevadí, že je pouze fiktivní. Živého Švejka tu  však můžeme spatřit každý rok. Putimští mají jednoho svého vlastního a další sem zajíždí u příležitosti slavnosti, pořádané na svoji počest. To se pak náves zaplní četným publikem, aby se veselila, zpívala i tančila.

       A co proslulý silák, sedlák Jan Cimbura? Jeho grunt stojí v čele návsi a ještě se v něm stále hospodaří, i když pod vedením jiného hospodáře. Jan Cimbura spí svůj věčný sen na putimském hřbitově, stejně tak jako pokroková osobnost faráře Josefa Baara. Díky němu a jeho synovci Jindřichu Šimonovi, je postava Jana Cimbury stále živá.

     Také láska zanechala v Putimi svoji hmatatelnou stopu. Na místě tajných schůzek mileneckého páru, kterým rodiče bránili v lásce z důvodu rozdílného náboženského vyznání, dnes stojí kaplička sv. Anny. Je zde na počest toho, že k sňatku nakonec přece jen došlo. Na důkaz své vděčnosti od té doby o kapličku pečovali příslušníci tohoto selského rodu.

Ukázka z knihy Putim v proměnách času, Putim 2008.