DÍLA

Dojmy z mládí působí na každého nejmocněji. Mikoláš Aleš své útlé dětství prožíval v Miroticích, v Písku a Praze: jeho otec, osvícený vlastenec Frant. Aleš, někdejší student píseckého gymnázia, byl skoro celý rok 1856 zaměstnán v Písku jako písař u notáře Maschnera, kdysi spolužáka K. H. Máchy, a tedy žil s celou rodinou v tomto hlavním městě Prácheňského kraje. Když po kratší episodě pražského pobytu se vrátil do Mirotic, posílal své syny na školy písecké. Mikolášek chodí tu do hlavní školy (1862) a jeho bratři František a Jan do gymnázia, kamž za nimi r. 1865 nastupuje i Mikoláš; v letech 1867—1869 studoval pak na písecké reálce.
Tak se Písek může chlubit, že mu patří sedm let z Alšova mládí, tedy z doby, která pro vývoj lidské, tím více pak umělcovy duše je rozhodující. Proto Písek a Prácheňsko zanechalo tolik stop v díle Alšově, na něž musila působit jihočeská krajina se svými poli i lesy, rybníky, božími mukami, jihočeská vesnice se svými chaloupkami a kostelíky, prácheňský lid ve své těžké práci, ve své bohaté písni a svérázném kroji; neméně na dospívajícího Alše působila romantika starého královského hradu píseckého i zvíkovského, posílená vlasteneckým ruchem píseckého studentstva let šedesátých. To vše byly mocné vlivy, jimž se vnímavý a vznětlivý mladý M. Aleš nemohl ubránit a s nimiž se stále v jeho díle potkáváme. Obraz turnaje z rytířské síně píseckého hradu tane mu na mysli při výzdobě Jiráskovy knihy Z Čech až na konec světa i při výzdobě Dvořáčkova hotelu v Písku.
Písecký byt tří mladých Alšů začínal jako maloměstská idyla. Otec jejich, tehdy obecní tajemník Mirotic, neměl na růžích ustláno, ale vynaložil vše, aby dal nadějným synům vyšší vzdělání. Do Písku je provázel strýc Tomáš Fanfule, rázovitý starý mládenec, bratr Mikolášovy maminky, jako švalíšér po čtrnáct let sloužil za napoleonských válek u jízdy, a jenž si od Neapole přivezl na památku malou lahvičku s nápisem „Popel z Vesuvu“.
Strýc vedl svým synovcům domácnost v Masokrámské, nyní Ningrově ulici čp. 169, na rohu starých Masných krámů, v bezprostřední blízkosti Malého náměstí s velkou školní budovou, v níž se Mikolášek učil jako žák hlavní školy i pozdější obecní reálky. Však také v jubilejním roce Alšově toto náměstí dostává čestného pojmenování náměstí Mikoláše Alše a dům, kde student Aleš bydlil, bude označen pamětní deskou od ak. sochaře J. Jiříkovského. Tomáš Fanfule svým svěřencům vařil, jako vyučený krejčí šaty spravoval, i čamary ušil a ve chvílích oddechu na kameni domovních vrat posedával. Starostí měl dosti. Otec studentů nemohl mnoho peněz zasílat. V jednom koutě studentského pokoje v prvním patře s okny do Masných krámů byla složena hromada různých potravin, pytel mouky, zelí i potřebné dříví, krátce naturálie z mirotického domova občas posílané. I masa bylo dost — vzpomíná Mik. Aleš — ale dole pod okny u řezníků v Masných krámech.
Na svůj studentský pobyt v Písku Mikoláš Aleš rád vzpomínal a také rád o něm svému druhu Al. Jiráskovi i jiným vyprávěl. Zvlášť jedna vzpomínka mu utkvěla v paměti, jak si s bratrem vyšel z města, zastavili se na silnici u vojenského špitálu. Pojednou se otevřela černožlutá vrata a z nich vyšel smutný průvod. Za rakví opuštěného maďarského vojáka, oběti z oné války rakouskopruské, nikdo z příbuzných nekráčel, jen pár vojáků. Mikoláškovi bylo to líto, přidal se k průvodu a vojáčka ke hrobu doprovodil. Ona vrata s velkým rakouským orlem a černožlutými pruhy rakouských barev vracejí se M. Alšovi později v kresbě kterési národní písničky.

Jaromír Malý. Písecký student Mikoláš Aleš. Písecká čítanka, 1. díl. Písek: Okresní knihovna, 1980, s. 157-158.
Z knihy Výstavní publikace k jubilejním výstavám v Písku. Písek 1952.