DÍLA

Už si nevzpomínám, miláčku, už si nevzpomínám
kdy a jak se stal náš příběh.
Jen pár obrazů dál krouží po mém nebi
jak ptáci, kteří neodlétají na jih.
Seděla jsem na posteli
a dívala se, jak spíš – tak tiše.
A chválila jsem Boha pro jeho převeliké dílo
a láska a smrt byly mými blízkými sestrami.
Nechápala jsem toho dne,
nechápala jsem… proč?
Všechna ta milost a požehnání, kterého se mi dostalo
a tys byl v mém náručí.
Už si nevzpomínám, miláčku, už si nevzpomínám,
ale vzduch se tenkrát chvěl letním odpolednem.

CHCI TI ŘÍCT

Chci ti říct, že jsem tě hledala.
Hledala jsem tě v dětských botách na zápraží,
jimž někdo tkaničky zpřetrhal
a v nedohraných hrách slunečného odpoledne,
které přerušil náhlý liják.
Hladila jsem otisky tvých dlaní v písku – vřele a něžně
jako bych mohla nakreslit tvůj úsměv.
A potom jsem tě hledala němého – na dně studny,
tam kde se zlomená srdce vrší bezedně jak prosincový sníh.
A tloukla jsem na dveře opuštěných domovů,
ale jen stíny se procházely po zdech v pravé poledne
a rozžhavený vzduch v nejasných vlnách smýval horizont.
Hledala jsem tě v nekonečných lánech bezejmenných křivd
a nenašla jsem tě.
Nenašla jsem tě mrtvého ani živého.
A tak se dívám na tvou tvář a stále se marně ptám:
Můj milý, kam si jen mohl odejít…?

STOJÍM NA ROZBRÁZDĚNÉ DLANI VESMÍRU

Stojím na rozbrázděné dlani vesmíru
a doutnající draci mi v hejnech táhnou hlavou.
To místo není na mapách
a uniká i legendám a bájím.
Lásky jak vlaštovky odlétly v září
a já na konci světa hledám svůj život v krabici s diapozitivy.
Mezi střepy světel a stínů nepoznávám vlastní příběh,
ale dojímá mě ta cizinka s vlídnou tváří.
Čí byl…?
Čí byl ten sladkobolný sen?
Na mou otázku odpovídá jen nekonečné zemdlené klinkání výstražných světel.
Pojede vlak.
V jednom z těch vlaků jsem nechala svá zavazadla
a v jiném své srdce.
Je zima a stmívá se.
Schoulím se a čekám.
Na začátek… na konec?
Na další sen…

NEZNÁM TĚ

Neznám tě, cizinče.
Přicházíš z dálky a tvůj kabát voní mořem a prachem cest.
Jaký vítr tě přivál do končin mého srdce,
laskavý vánek nebo bouřlivý severák?
Co mi přinášíš, cizinče?
Tři duhové kuličky, nebe v kouzelné krabici, stéblo trávy a starou harmoniku.
Zahraješ mi?
Jestlipak znáš jednu z těch písní, jejichž příběh se skutečně stal?
Pojď dál a povečeříme společně.
Tvé ruce jsou ztvrdlé a zjizvené,
necháš mě z nich číst?
Neublížím ti, uvidíš!
Mám ráda jizvy
ty čestné a hrdinské odznaky bitev, kterými jsi prošel.
Ty dlouhé – nakreslil osud,
když jsi bojoval s bohy.
Ty hluboké – napsal život,
když jsi bojoval s lidmi.
A ty nejdelší a nejhlubší sis do dlaní vyryl ty,
když jsi bojoval sám se sebou.
Zastav se na chvíli, krásný cizinče,
to já volám tvé jméno!
Vejdi tiše.
Dveře jsou otevřené…

TAHLE BÁSEŇ UŽ NENÍ PRO TEBE

Tahle báseň už není pro Tebe
a její slova neuslyšíš.
Ale snad přece něco málo z ní se k tobě donese.
Cosi jako zachvění pírka
které je dost lehké na to,
aby se mohlo dotknout lidské duše.
Mám ruce plné střepů –
číše, z níž jsme pili společně v důvěrné blízkosti
ve světle závěsných lamp.
Tak rychle jsi zbořil most přes mléčnou dráhu,
tak pošetile jsi zavřel dveře před vlastními stíny,
třebaže za nimi zůstal kus ráje.
Buď jak buď!
Já rozsvítím lucernu a projdu tím temným údolím sama,
půjdu daleko a nebudu naslouchat šeptání přízraků.
Půjdu, až jednoho dne pohlédnu na své ruce
a spatřím, že z toho popela v mých dlaních
vzešly lotosové květy.

VSTÁVÁŠ A PADÁŠ

Vstáváš a padáš
padáš a vstáváš.
Život, to bahno se ti lepí na boty
jak mašíruješ jednosměrkou.
Jinovatka kouše pod nehty,
rána jsou sychravá
a jindy zas vedro k zalknutí.
A vstáváš a padáš
a padáš a vstáváš
Beton uvězněný v kvadraturách
neodbytně odráží ozvy tvých kroků.
Tvých nebo cizích?
Sám už nevíš
a město ti pulzuje hlavou jak rozdrážděný úl.
Ulice bez konce, konce bez vizí.
Zmiz, ztrať se! Nejsi ničí.
A vstáváš a padáš
a padáš a vstáváš.
Šarmantní úpadek,
rozkoš rozšklebená v bolesti,
ještě dýcháš ten vzduch, co tě dusí.
Dychtivě, dychtivě, jak ruka natažená v křeči.
Nebreč!
Tak pusť ten klíč!
Vstáváš a padáš
padáš a vstáváš
vstáváš a padáš.
Bez konce.
Vždyť víš…
NEPŮJDU SPÁT, DŘÍV NEŽ ODTÁHNOU MRAKY

Nepůjdu spát, dřív než odtáhnou mraky
a hvězdy zazáří na modročerném nebi.
Měsíc se zhoupne od západu k východu
a zazpívá svůj sonet osamělým bláznům a hyacintům.
Nepůjdu spát, dřív než půlnoční ptáci vzlétnou divoce nad obzor
až tam, kde se paláce ze slonoviny dotýkají nebes.
Noc, vládkyně tajemství, vešla náhle a neslyšně.
Nesoudí oděv a nenutí hloupé úsměvy,
nežádá si dovolení snít.
Mé sny jsou z křídel motýlů,
plaché a křehké jsou jako stíny gazel
překvapené lovcem uprostřed pralesa.
Teď! Právě teď slyším tlouct tvé srdce kdesi v hloubi země.
Ale jen o pár chvil později se jeho hřmění rozplyne
s prvním obláčkem ranní mlhy.

(Ukázky z dosud nepublikovaných básní.)