DÍLA

Václav Písecký, zvaný na vysokých školách a v učeném světě, jak bylo tehdy zvykem, podle svého rodiště Václavem Píseckým, Vinceslaus Piscensis, narodil se v Písku asi r. 1482 jako syn měšťana Ješka Hladiče a Kateřiny Žídkové. Členové rodiny Hladičů byli již v době husitského pozdvižení i po něm několikrát konšely a také dva strýcové Václavovi byli poctěni tímto úřadem. Hladičovský dům, kde se snad i Václav narodil, stával podle Aug. Sedláčka na místě dnešní městské spořitelny. Jinak o mládí Václavově nevíme nic. Písecké čtenáře bude snad zajímat, že začal chodit do školy, která už tenkrát stála nepochybně „na bakalářích“, naproti děkanskému kostelu ještě obklopenému hřbitovem, právě asi v době, kdy se stavěla vysoká kostelní věž, tak charakteristická pro obraz našeho města (byla dostavěna r. 1489).

Písecká partikulární škola poskytla nadanému Václavovi nepochybně dobrou přípravu a vzbudila v něm touhu po studiích v Praze. Nemohl ovšem pomýšlet na to, aby se věnoval jen studiím a literární činnosti. A tak, když byl roku 1502 prohlášen na fakultě artistické bakalářem, stal se patrně hned učitelem při škole u sv. Jindřicha, která byla tehdy z nejlepších pražských škol. Působil na ní aspoň, i když se stal mistrem svobodných umění roku 1505. Od toho roku můžeme sledovat život Píseckého podle jeho korespondence s přáteli.

Učitelem byl Václav Písecký nepochybně vynikajícím. Svědčí o tom skutečnost, že dva přední humanisté čeští, kališník Řehoř Hrubý z Jelení a později katolík Jan Šlechta ze Všehrd, svěřili jeho vedení své syny. Ale nejvýmluvněji charakterizuje Píseckého jako vychovatele krásný list, který napsal 9. června 1506 svému žáku Zikmundovi z Jelení, pozdějšímu slavnému humanistovi. List byl arci určen, jak se zdá, spíše otci než synovi, neboť tomu bylo teprve devět let. Mistr Václav se vyznává z lásky k svému svěřenci: miluje ho pro ohníček, jejž vidí hořet v jeho nitru a jejž chce ještě více roznítiti. Je to ohníček náklonnosti k ušlechtilému vzdělání a ctnostnému životu. Tento dvojjediný ideál doporučuje mistr Václav svému žáku s naléhavou výmluvností. Neboť jen ctnost a vzdělání jsou hodnoty bezpečné a trvalé, kdežto vše ostatní je pomíjející. Nabádaje Zikmunda k usilovné práci a hovoře o jeho nadání a neuvěřitelné učenlivosti, mistr Václav jako by tušil, že tento žák vskutku „nejen splní jeho očekávání, ale daleko je překoná.“ Kdybychom zde mohli citovati celý tento list, vysvitlo by nám ještě jasněji (neříkáme tím arci nic nového), že humanismus neznamenal jenom návrat k ciceronské latině a klasickému vkusu, ale i obrození mravní, vyrovnané vzdělání rozumu i citu a kult duchovní svobody, zkrátka vše to, co v sobě zahrnuje českolatinské pojetí humanity, lidskosti.
Jak se stal Václav Písecký vyznavačem nového směru, nevíme. Ať už přišel Písecký do bližšího styku s humanismem jakkoli, jisté je, že byl již jako 231etý mistr svobodných umění naplněn typickým humanistickým odporem proti zatuchlému ovzduší, jež poznal na artistické fakultě a že ovšem toužil jako jiní vlastenečtí humanisté po nápravě. To bylo také příčinou, že opustil školu u sv. Jindřicha a přestěhoval se (patrně r. 1507) do koleje Karlovy, aby přednášel na fakultě, kde byl zvolen hned roku 1508 děkanem.

Ale ani mladý a energický mistr Václav nezmohl nic proti konservatismu většiny kolegů a proti duševní lenosti, která se zahnízdila mezi žáky i profesory. Uprostřed školního roku, v březnu 1509, vzdal se Václav Písecký děkanství. Toto rozhodnutí mu usnadnila nabídka Řehoře Hrubého z Jelení, aby provázel Zikmunda, tehdy dvanáctiletého, na studia do Itálie. Cesta do Itálie byla v té době snem každého humanisty na sever od Alp. Píseckému by se však byl tento sen sotva kdy splnil, kdyby nebylo Řehoře Hrubého. Ostatně ani Řehoř Hrubý neoplýval bohatstvím a musil se uskrovňovat, aby vydržel svého syna a jeho průvodce na studiích. Ne nadarmo připomíná mistr Václav v jednom svém italském listě (26. 10. 1510) svému krajanu a příteli Petru Píseckému (jmenoval se po otci Charamza a stal se r. 1510 mistrem a r. 1513 děkanem), že všude na světě lidé oddaní studiím žijí v chudobě a ne nadarmo asi na něho opětovně naléhá, aby rozprodal část jeho knihovny, jak mu byl uložil před odjezdem z Prahy.

Ale na skromný život byl Písecký zvyklý z domova. Netoužil po frejířkách a nevázaném studentském životě. Více mu jistě vadilo, že přišel do Itálie (v květnu 1509 přicestoval do Benátek, když se před tím zastavil na nějaký čas v Písku) v době velmi nevhodné, kdy Benátčané bojovali s papežem Juliem II. a jeho spojenci o samu existenci své republiky. Padova, pro niž se rozhodl Písecký, protože tam kvetlo studium řečtiny, náležela k území benátskému, ale přesto trvalo nějakou dobu, než se tam Písecký pro válku dostal. Setrval v Padově však jen přes zimu, a když se poměry stále zhoršovaly a profesoři se namnoze rozprchli, odešel na jaře 1510 do Bologně, kterou teprve nedávno Julius II. připojil mocí k státu papežskému.

Pobyt v Bologni od jara 1510 do léta 1511 byl vyvrcholením Václavova života. Ačkoliv i sem doléhala válečná vřava, stále se stupňující, a ačkoliv obtěžovalo našeho mistra nezvyklé italské podnebí a ustavičné nebezpečí epidemií, věnoval se studiu s vášnivým úsilím, jistě při tom nezapomínaje na svého svěřence. Hleděl především prohloubit svou znalost řečtiny a řecké literatury. Činil v tom směru značné pokroky, zejména když se mu naskytla příležitost poslouchat soukromě vynikajícího znalce a ctitele řecké literatury Scipiona Carteromacha. V tomto prostředí a v ustavičném styku s Homerem, Platonem, Aristofanem, Lukianem a ostatními řeckými mysliteli a básníky, jež stavěl jako Carteromachus nad spisovatele latinské, vyrůstal Písecký v humanistu evropské úrovně a vzbuzoval v přátelích, s nimiž si dopisoval, touhu, aby se co nejdříve vrátil a postavil v čelo obrodných snah na pražské universitě.

Písecký se sice hned tak vrátit nemínil, ale na vlast myslil stále. Místo Vinceslaus Piscensis podpisuje se na svých italských listech Vinceslaus Boëmus a na jednom z nich (14. 4. 1510) připojuje Vinceslaus amator patriae Boëmus, Václav, milovník vlasti, Čech. Píseckého vlastenectví se však neprojevovalo jen citově. Myslil na ni při své práci a vyrovnával se s problémy svého národa. Nesl těžce kulturní osamocení své vlasti, způsobené tím, že byli Češi v ostatní Evropě pokládáni za kacíře, vinou, jak Písecký věřil, hlavně Eneáše Silvia. Ale Písecký byl dalek toho, aby proto obětoval kališnické přesvědčení svých otců. Nedal se okouzlit ani zastrašit mocí a nádherou papežství, jež poznal zblízka, když se papežský dvůr přesídlil na podzim 1510 do Bologně. Naopak přestoupení M. Jiřího Sovky z Chrudimě, bývalého děkana fakulty pražské, k straně římské a jeho vstup do kláštera odsoudil zcela rozhodně. Pro smír svého národa s ostatním křesťanským světem volil jinou cestu, ovšem nikoliv novou. Snažil se dokázat, že české husitství není v rozporu s katolickou církví. To je smysl latinské obrany husitství, přesněji řečeno přijímání podobojí, kterou vložil mistr Václav ve formě dialogu s kterýmsi bolognským dominikánem do listu adresovaného (29. 5. 1510) jednomu z pokrokových profesorů pražské artistické fakulty M. Michalovi ze Stráže.

Měli jsme také takové humanisty, kteří nechtěli ztratit styk s učeným evropským světem, a proto psali jen latinsky. Ale ovšem, pohlížíme-li na minulost očima lásky k rodnému jazyku a pozorujeme-li ji s hlediska národního individualismu, voláme zajisté zaslouženou chválu našim humanistům, kteří se rozhodli zříci aristokratické výlučnosti a obrátili vše, co získali studiem klasických literatur, ku prospěchu jazyka a písemnictví českého. A tou cestou se dal i náš Písecký. Nebyl první z našich národních humanistů, ale zaujímá mezi nimi vynikající místo. Už to je pozoruhodné, že nečekal s pěstováním českého jazyka až na návrat do vlasti a našel si pro tuto práci čas v samém středisku mezinárodního humanismu. Byl první Čech, který přeložil řeckou literární památku přímo z řečtiny. Je to „Spis Isokrata k Demonikovi napomenutedlný“, spisek určený pro řeckou mládež a mluví se v něm mnoho o styku s lidmi a o přátelství. Když se jej rozhodl přeložit, myslil na mravní prospěch české mládeže. Ale především sledoval cíle literární, jak vysvítá z latinských veršů a z českého listu, jímž doprovodil svůj překlad, když jej poslal z Itálie jako dar „jazyku českého milovníku a mstiteli“ (tj. obránci) Řehoři Hrubému z Jelení.

Tento český list Václava Píseckého má svůj osobitý přízvuk. Obdivovatel řeckého jazyka a řecké literatury překládá proto, aby zkusil, „zdali český jazyk tak hojný jest, aby bez žebroty buďto německého šverkánie, buďto latinského proměšovanie sám od sebe tauž věc vymluviti mohl, kterauž by i Řekové vypsali“. A shledal, jak podrobněji vykládá, že český jazyk „někde jest náchylnější k lahodnosti řecké a k lepotě nežli latinský“ a že „kdyby též pilnosti při okrašlování svého jazyka prvnější Čechové byli užívali, a nebo nynější ještě toho hleděli jako někdy Římané, jazyk český, co se tkne světlosti, řecké lahody, lepoty…, byl by nad latinský v tom mnohem i šťastnější i hojnější.“

Byl to první a poslední dar, jímž se mohl Písecký odvděčiti svému otcovskému příteli. Dne 4. června 1511 posílá ještě Michalovi ze Stráže list, v němž si stěžuje na vzrůstající válečný neklid a na nedostatek všeho a ohlašuje úmysl opustit Bolognu, ne-li vůbec Itálii. Dne 31. října téhož roku píše už Jan Šlechta Zikmundovi z Jelení, aby ho utěšil nad ztrátou milovaného učitele. Někdy mezi obojím datem odešel M. Václav Písecký do Benátek a tam zemřel, byv zachvácen (podle latinského epitafu, který o něm později poslal Jan Šlechta M. Petru Píseckému) nějakou horečnatou, patrně epidemickou nemocí.

Smrt vyrazila 291etému Píseckému, k veliké žalosti jeho přátel, z ruky pochodeň osvěty, kterou se chystal nést do vlasti, ale nestačila zhasit zář, která z ní vyšlehla. Osvícenští humanisté z konce 18. stol., kteří hledali v starším českém humanismu posilu pro své vlastní obrodné snahy, obnovili také památku Píseckého. Tři sta let po své smrti přispíval Písecký k obrození svého národa.

Když tedy jihočeští akademikové oslavili r. 1876 Václava Píseckého a Jana Kocína pamětní deskou, vykonali tím akt vděčnosti nejen krajanské, ač to byl ovšem M. Václav Písecký, s jehož jménem vešlo jméno našeho města do všech starších i novějších dějin literatury.

Ludvíkovský, Jaroslav. Václav Písecký. Písecká čítanka, 1. díl. Písek: Okresní knihovna, 1980, s. 22-25.
Ludvíkovský Jaroslav.Václav Písecký a náš národní humanismus. In: Stosedmdesát let píseckého gymnasia. Písek: St. Reál. gymnasium v Písku, 1948. S. 132-144.