V zákampí byla tráva ještě nočním mrazíkem sešedlá, když mezi ploty a zahradami stoupal k Putimské bráně v Písku mužík v soukenné kukle. Nestatečným vzrůstem podobal se holci, ale hluboké rýhy ve tváři svědčily, že je to muž již starší.
Nezastavil se na předmostí, neotočil pohled do údolí řeky Otavy, kde raná jeseň rozvěsila své zlato a purpur. Nadhodil si mošnu, narovnal opasek s tesáčkem a prošel Putimskou branou. Nedal se přímo ke kostelu a k rynku. Scházel strmou uličkou kolem rozvalin dominikánského kláštera a zamířil po příkopech ke hradu.
U zdviženého mostu dal se do řeči s brannými, ale nevešel ani do hradu. Loudal se odtud dále, obhlížeje bystře znakyměšťanských domů. Snad vyhlížel, kde větrník na tyči zve na pivo k výčepu. Minul Kozí břesk s jeho kotci a tržním ruchem a stoupal Masokrámskou ulicí k rynku.
Kráčel lenivě, ale jeho černá očka hbitě jezdila po domovních štítech, stejně jako po chodcích, po řeznících i ženách před jejich kotci. Tu mu v očích zahrálo a zastavil se. Blížila se starší, dosud lícná paní, s hlavou prostě zavinutou, ale v drahé sukni karmazínové, lemované vydří koží. Za ní klátil se houpavým krokem starého jezdce zamračený sluha. Jeho zabijácký, zjizvený obličej a dlouhý meč nikterak neladily s proutěným košíkem, který nesl na lokti.
– Klaním se hluboce, paní z Ťažovic, — vzkřiknul mužík v kukle.
– Aj, vskutku! Je to Bonifant! Buď vítán. Co tě přivádí na Písek? —
– Jdu za svým pánem, coby jiného. Hledám pána z Drahonic.
– Tatrmane, už jsi prodaremkoval, co ti dal, a teď znovu lezeš, — bručel si Matěj, mrzutý na svůj košík a nynější službu.
– Myslili jsme, že tě už nespatříme, že zůstaneš v Praze, — řekla paní Kateřina.
V Praze je těžko dlouho vydržet. Za mistra na universí mne nechtějí a grošíky tam vyskakují z měšečku tuze rychle, — ušklíbnul se Bonifant. — Dlouho už hledám rytíře z Drahonic. Ale není divu, že ho nemohu nalézt, když ho nemohou dostihnout všichni purkrabí a služebníci rožmberští, ač by hrubě rádi. —
– Ach, vedeme teď trudný život, — povzdychla si paní Kateřina. — Není pro nás klidu od doby, co Budějovice lehly popelem. —
– Dlouho přebýváš na Písku, paní? —
– Druhý týden. Našly jsme byt v domě „U páva“ na rynku u paní Johanky, vdovy Maternovy. Přijď za námi k „Pávu“, rády vyslechneme tvé novinky. —
– Pan Jaroš často přijíždí na Písek? Má zde stav? —
– Doprovodil nás sem z Tábora, ale potom jsme ho neviděly. Stálého stavu nemá nikde, však víš. Ale čekáme ho každým dnem a modlíme se za jeho šťastný návrat. —
– Přijdu k „Pávu“, vzácná paní. Vyčkám svého pána zde na Písku, — klaněl se Bonifant.
Pán z Drahonic se svou družinou přijel zanedlouho vskutku do Písku. Jenom na skok: přišel si sem pro peníze. Rožmberští mu složili v Písku šedesát šest a půl kopy výkupného za Lizka, rychtáře z Repče, a za pět jiných, které jim zajal na zboží Příběnickém.
Byl pohublý a unavený, ale nedařilo se mu asi špatně, neboť přivedl několik nových zajatců. Jeho vojáci si libovali dobrou kořist. Špižírna se nosil hrdě, byl vyzbrojen a oděn jako šlechtic a měl dva koně. Neměl nouzi o grošíky. Propíjel je vesele a v tom jim ochotně pomáhal Bonifant, který se připojil ke starým druhům.
Pan Jaroš prospal celý prvý den. Paní Kateřina snášela vše, co mu jen na očích viděla, a též obě panny nespouštěly s otce oči. Jaroš odpovídal na všechny jejich otázky jen stručně, jaksi s nechutí a bez obvyklého vychloubání. Vždyť žádný řečník by nevypověděl a žádný písař by ani v celém foliantu nevypsal, co všechno prožil za poslední čtvrt roku po odjezdu z Vodňan. Spěšné, vysilující pochody nočními hvozdy, hořící rožmberské dvorce a vesnice, číhání v záloze u cest, přepady, pobití stráže křižovnické, nekonečné hodiny za deště po pás v rašeliništi, zatím co krajinu pročesává posádka z Choustníka. Stavy na jednotách v hloubi lesa, bitka v brodu na Lužnici u Dobronického hradu, nuzování za nepohody v pustinách, zázračné úniky a nečekané výpady, noci v lesních úvalech se sedlem pod hlavou a letním nebem jako zlatohlavou koltrou vysoko nad očima. A stále ve střehu, každým okamžikem připraven k boji, k útoku i k útěku. Ani hodinu neměl klidnou za ty poslední měsíce a žil na stará kolena jako lapka, jako štvanec. Pocit křivdy bodnul ho u srdce. Proto raději nevzpomínat na to, co bylo, a hlavně nemyslit na to, co ho čeká.
Začal se vyptávat sám, jak žijí na novém místě. Paní Kateřina měla vždy ráda Písek. Přitahovala ji sem kázání kněze Mikuláše z Pelhřimova. Chválila vřele ochotu paní Martenové z Milenovic i komnaty, které jim „U páva“ vykázala.
— Kněz Biskupec stále zdráv? — vyptával se Jaroš, chtěje jí učiniti radost svým zájmem.
– Tuze zestaral, co se vrátil ze synodu kněžského z Hory. Píše dlouho do noci, píše obranu našeho vyznání táborského. —
– A jak se děvčatům líbí na Písku? –
– Je tu krásně, — pravila Eliška. — V údolí otavském hnízdí rarozi a plují nad řekou ze skály na skálu. Byly jsme také v lesích na projížďce, až za Mohelníkem. Lesy zde jsou jako tůně. Tak hluboké a tak vážné. To bořiny a březiny kolem Božejovice byly veselejší, hoj, Zlaté návrší, Písečná… —
Písecká čítanka. 2. díl. Písek: Okresní knihovna v Písku, 1981, s.27-29.
Z knihy: Písař, Václav. Zlatá stezka. Praha: Naše vojsko, 1958
Další ukázky z díla autora:
